ECLI:CZ:US:2015:2.US.1743.15.1
sp. zn. II. ÚS 1743/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jaroslava Hegara a Ing. Rostislava Hegara, obou zastoupených JUDr. Pavlem Gatíkem, advokátem, se sídlem Píšť 317, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 30 Cdo 4149/2014-189, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2014, č. j. 16 Co 99/2014-166, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 9. 2013, č. j. 65 C 107/2010-139, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1) Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2) Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy dospěly v řízení k závěrům, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jedná se například o tvrzení stěžovatelů, že správní řízení bylo zahájeno na základě jejich podnětu, kdy předložené důkazní prostředky prokazující procesní aktivitu stěžovatelů jako účastníků řízení již od roku 1995 soudy účelově označily jako ojedinělé a nebraly je při rozhodování v potaz, přičemž se nevypořádaly s námitkou stěžovatelů, že jejich další procesní aktivitu nelze doložit z důvodu ztráty správního spisu. Stěžovatelé poukazují na dlouhodobou nečinnost správního orgánu, která je jim nyní přičítána k tíži s tím, že s nimi nebylo jednáno po tu dobu ze strany správního orgánu jako s účastníky. Stěžovatelé tvrdí, že soudy jejich věc nesprávně posoudily, a to i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelé upozorňují, že soudy v rozporu se zákonem ztotožňují otázku účastenství ve správním řízení s existencí vlastnických práv k nemovitosti, ačkoliv z platné právní úpravy vyplývá, že účastníkem řízení jsou i osoby, které mají i jiná práva k pozemkům a stavbám na nich. Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že jako osoby oprávněně užívající po dobu delší třiceti let nemovitosti dotčené nepovolenou stavbou, kterých se stali později spoluvlastníky, jsou osobami, které naplňují zákonné předpoklady být účastníkem řízení. V rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího soudu dle stěžovatelů soudy opomíjejí smysl kompenzačního řízení, kterým je v případě nepřiměřené délky řízení odškodnit poškozeného za udržování ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení po nepřiměřeně dlouhou dobu. Z tohoto důvodu je postup obecných soudů zkoumajících účastenství stěžovatelů nejenom chybný, ale i zcela formalistický, neboť i v případě, že by nebyly splněny zákonné předpoklady účastenství, je podstatné to, že se stěžovateli bylo jako s účastníky řízení správními orgány jednáno, a oni sami tak neměli důvodu domnívat se, že by účastníky řízení nebyli, tudíž byli ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení po nepřiměřeně dlouhou dobu a nemajetková újma, která jim tak vznikla, nemůže následně zaniknout konstatováním soudu, že ze zákona stěžovatelé účastníky správního řízení být neměli. Stěžovatelé také nesouhlasí se závěrem soudů, že odpovědnost státu není dána, neboť jim nevznikla taková nemateriální újma, za kterou by bylo namístě poskytnout satisfakci. Stěžovatelé mají za to, že soudy svá rozhodnutí odůvodňují okolnostmi, které nejsou pro posouzení věci při zachování smyslu kompenzačního řízení relevantní, zatímco neberou v úvahu kritéria demonstrativně uvedená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., zejména se nezabývaly vyhodnocením přiměřenosti délky řízení, které již trvá 20 let.
3) Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 65 C 107/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 9. 2013, č. j. 65 C 107/2010-139, zamítl žalobu, aby žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, byla uložena povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 447 525 Kč s příslušenstvím, jako přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2014, č. j. 16 Co 99/2014-166, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
4) Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze ani Nejvyššího soudu nedošlo.
5) Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik excesivní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6) Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu kritérií daných §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
7) Ústavní soud v nyní projednávané věci především zohlednil, že stěžovatelé shora předestřené námitky uplatnili již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
8) Soud prvního stupně v odůvodnění svého napadeného rozsudku uvedl, že v dotčeném správním řízení zahájeném dne 8. 6. 1995 došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které posoudil jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a dovodil taktéž imateriální újmu způsobenou účastníkům správního řízení, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění dle ustanovení §31a odst. 1 citovaného zákona. Soud však současně dospěl k závěru, že stěžovatelé jako uživatelé předmětných nemovitostí účastníky správního řízení nebyli, přičemž nepovažoval za rozhodné, že s nimi jako s účastníky správního řízení bylo jednáno. Soud prvního stupně tudíž uzavřel, že stěžovatelům v souvislosti s nepřiměřenou délkou správního řízení nemajetková újma nevznikla, a žalobu proto zamítl. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že stěžovatelé nebyli účastníky správního řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že obecně nelze vyloučit odpovědnost státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem i vůči osobám, které sice účastníky řízení nebyly, ale bylo s nimi jako s účastníky řízení chybně jednáno, jsou-li jinak podmínky odpovědnosti státu splněny (§13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb.). S ohledem na skutečnost, že se jednalo o řízení složité, které probíhalo ve více stupních veřejné správy, nepovažoval odvolací soud dobu řízení, po kterou v něm stěžovatelé vystupovali, za nepřiměřeně dlouhou, a současně nedospěl ani k závěru o existenci stěžovatelům způsobené podstatné újmy, a to již proto, že dle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 6. 2007, č. j. 13 C 270/88-974, stavba zatrubnění potoka a terénní úpravy nemohly mít na stav nemovitostí vliv, neboť na jejich špatném stavu se podepsaly jiné skutečnosti. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného usnesení konstatoval, že soudy obou stupňů posoudily namítanou právní otázku, zda stěžovatelé byli či měli být účastníky předmětného správního řízení, v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu a stavebního řádu, a v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěly k závěru, že od zahájení dotčeného správního řízení ke dni 8. 6. 1995 žalobci jeho účastníky být neměli. Nejvyšší soud se vypořádal i s odkazem stěžovatelů na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1252/2014 a v něm zmíněnou judikaturu, který neměl za přiléhavý, neboť se v daném případě nejednalo o posouzení závaznosti správního aktu, ale o posouzení, zda měli být stěžovatelé účastníky stavebního řízení od počátku stavebního řízení ve smyslu shora citovaného stanoviska. Pokud se stěžovateli jako s účastníky řízení jednáno být nemělo, nemohla jim dle Nejvyššího soudu vzniknout žádná újma, a nejsou proto k její náhradě aktivně legitimováni. Nejvyšší soud stěžovatelům vyložil, že jiná situace nastala v roce 2007, kdy stěžovatelé spolu s manželkami podali v roce 2007 žalobu proti rozhodnutí krajského úřadu ke Krajskému soudu v Ostravě, který se stěžovateli jako s účastníky jednal, a vznikla jim tak v danou chvíli nejistota ohledně výsledku řízení, protože mohli nabýt dojmu, že s nimi mělo být v řízení jednáno. Odvolací soud proto dle Nejvyššího soudu správně zkoumal, zda v letech 2007 až 2010 stěžovatelům újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikla, dospěl však k závěru, že délka řízení byla přiměřená s ohledem na jeho složitost a stěžovatelům proto nemohla vzniknout ani nemajetková újma. Nejvyšší soud uzavřel, že v dovolání vymezené důvody nenaplňují žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu.
9) Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu naopak vyplývá, že přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že odvolací soud argumentoval v souladu se zákonem.
10) Nelze přitom přisvědčit námitce stěžovatelů, že se obecné soudy řádně nezabývaly otázkou jejich účastenství ve správním řízení. Soud prvního stupně uvedl, že pokud jde o vlastníky předmětné nemovitosti - manželky stěžovatelů jako účastníky řízení o odstranění nepovolené stavby terénních úprav, nejsou pochybnosti, že jsou osobami, kterým byla v řízení způsobena imateriální újma. Totéž však nelze vztáhnout na stěžovatele, kterým žádné vlastnické ani jiné právo k nemovitosti nenáleží, a jejich vztah k nemovitosti je odvozen od existence manželství s podílovými vlastníky předmětné nemovitosti. Také odvolací soud uvedl, že pouze skutečnost, že stěžovatelé užívají dotčené nemovitosti jako manželé vlastníků těchto nemovitostí, z nich účastníky řízení nečiní. Odvolací soud v této souvislosti stěžovatelům vysvětlil, že není ani rozhodné, zda s nimi bylo jako s účastníky jednáno, neboť kdo je účastníkem toho kterého správního řízení, je vždy předmětem zákonné úpravy. Odvolací soud však přesto zkoumal, zda se v projednávané věci nejedná o situaci, kdy je způsobena újma nesprávným úředním postupem osobám, které sice účastníky řízeni nebyly, ale bylo s nimi jako s účastníky chybně jednáno ve smyslu §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., ale k závěru o vzniku takové újmy nedospěl. Odvolací soud vycházel při svém rozhodování z rozsáhlého dokazování provedeného soudem prvního stupně a na základě takto zjištěného skutkového stavu neshledal ani nepřiměřenou dobu řízení před soudem prvního stupně, ani případný negativní vliv odstraňované stavby na nemovitosti manželek stěžovatelů. Ústavní soud proto neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelů, že se soudy nezabývaly délkou dotčeného soudního řízení.
11) Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je převážně opakováním argumentů, které stěžovatelé namítali v řízení před obecnými soudy, s nimiž se odvolací i dovolací ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatelé toliko polemizují s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jimi provedenou aplikací zákona č. 82/1998 Sb. a nastiňují vlastní právní názor, který jediný považují za správný. Ústavní soud má naopak za to, že v souzené věci postupovaly obecné soudy v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem. V přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. To platí i pro proces zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, ve kterém Ústavní soud neshledal stěžovateli namítaná pochybení. Ve věci bylo provedeno soudem prvního stupně rozsáhlé dokazování zahrnující zejména celou řadu listinných důkazů. Pokud jde o hodnocení důkazů, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy České republiky) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. To platí i pro podání ze dne 25. 7. 1995, které dle stěžovatelů vyhodnotil odvolací soud nesprávně jako ojedinělé. Nelze totiž mít za vadný postup soudu, který vycházel za absence ztraceného správního spisu pouze z dostupných listinných důkazů, které byly v řízení provedeny. Jinými slovy, z obsahu vyžádaného spisu má Ústavní soud za prokázané, že se soudy nedopustily v projednávané věci stěžovateli namítaného pochybení, neboť vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn, a které podrobně a přesvědčivě vyhodnotily.
12) Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu