ECLI:CZ:US:2015:2.US.1791.15.1
sp. zn. II. ÚS 1791/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti 1) Mgr. Richarda Šuby a 2) Mgr. Libuše Šubové, právně zastoupených Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou, se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 12. 2011, č. j. 12 Co 76/2011-521, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 22 Cdo 2270/2012-462, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2015 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Proti napadeným rozhodnutím uplatňují stěžovatelé tři námitky; dvě z těchto námitek se týkají procesního postupu obecných soudů, zatímco námitka zbývající je v zásadě meritorní.
[2.] První námitka směřuje toliko proti postupu Nejvyššího soudu. Stěžovatelé tvrdí, že tento soud porušil jejich právo na spravedlivý proces tím, že jim nedal možnost vyjádřit se ke složení senátu, který v jejich věci rozhodoval. Stěžovatelé přitom zdůrazňují, že pokud by takovou možnost měli, uplatnili by námitku podjatosti proti předsedovi senátu, Mgr. Michalu Králíkovi, Ph.D. V dané předmětné věci se totiž stěžovatelé (neúspěšně) domáhali ochrany proti hluku emitovanému ze sousedního pozemku, na kterém se nachází tréninkové hřiště fotbalového klubu SK Sigma Olomouc. V tomto kontextu stěžovatelé připomínají, že předseda senátu Nejvyššího soudu se profesně zabývá sportovním právem (zejména v rámci fotbalu). Z textu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je pak podle nich patrný "zvýhodňující postoj k problematice sportu".
[3.] Druhá z uplatněných námitek směřuje proti postupu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci. Tomuto soudu stěžovatelé vytýkají, že v písemném vyhotovení rozsudku odkazuje na nález Ústavního soudu, který ovšem v době jeho rozhodnutí (a vyhlášení rozsudku) ještě nebyl vydán. Z toho stěžovatelé dovozují, že v době vyhlášení rozsudku odvolací soud ještě nevěděl, jak má rozhodnutí odůvodnit. Tím mělo být porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Stěžovatelé navíc zpochybňují relevanci citovaného nálezu pro projednávanou věc, neboť Ústavní soud rozhodoval za jiných skutkových okolností.
[4.] Třetí námitka, jak již Ústavní soud zmínil, v podstatě brojí proti meritorním závěrům, k nimž obecné soudy dospěly, jakož i proti způsobu, jakým je odůvodnily. Konkrétně stěžovatelé napadají závěr Nejvyššího soudu, podle něhož ani v situaci, kdy hladina emitovaného hluku občas (zde zejména v průběhu tréninků) přesáhne stanovené hlukové limity, se nemusí nutně jednat o imise překračující míru přiměřenou poměrům. Takový závěr je dle stěžovatelů zcela nesprávný a navíc rozporný s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Podle stěžovatelů totiž dosavadní judikatura zdůrazňuje opačný závěr, totiž že o imise překračující míru přiměřenou poměrům se může jednat i tehdy, nejsou-li překročeny stanovené hlukové limity.
[5.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[6.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[7.] K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud nedal stěžovatelům možnost uplatnit námitku podjatosti, uvádí Ústavní soud následující. Skutečnost, že Nejvyšší soud v minulosti neposkytoval dovolatelům automaticky informace o složení senátu, který věc rozhoduje, podrobil Ústavní soud kritice již v usnesení sp. zn. II. ÚS 1576/15 ze dne 11. 8. 2015 (odst. 17-20). Zároveň však konstatoval, že tento "nevlídný" postup lze považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by dovolatel v jeho důsledku nebyl ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu seznámen se složením rozhodujícího senátu, a současně by platilo, že "pokud by tuto informaci k dispozici včas měl, uplatnil by relevantní námitku podjatosti."
[8.] Tyto podmínky ovšem v nyní projednávané věci naplněny nebyly. Stěžovatelé sice vskutku tvrdí, že by byli bývali námitku podjatosti uplatnili, avšak jimi naznačenou námitku podjatosti proti předsedovi senátu Nejvyššího soudu nelze považovat za "relevantní" ve smyslu citovaného rozhodnutí. Námitka podjatosti odůvodněná způsobem, který stěžovatelé nastínili v ústavní stížnosti, by totiž byla zcela zjevně nedůvodná.
[9.] V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že námitka podjatosti ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. (jedině o námitce podle tohoto ustanovení lze v projednávané věci vážně uvažovat) musí být konkrétní a specifická v tom smyslu, že se dotýká poměru soudce ke konkrétní věci, konkrétním účastníkům či jejich zástupcům. Za relevantní (plausibilní, mající alespoň určitou šanci na úspěch) nicméně nelze považovat námitku podjatosti založenou na tvrzených obecných preferencích či údajných zálibách rozhodujícího soudce.
[10.] Ovšem ani tehdy, pokud by oblast zvýšeného profesního zájmu soudce mohla být pro účely posouzení námitky podjatosti proti němu relevantní, nebyla by námitka stěžovatelů korektní. Samotná skutečnost, že se soudce věnuje sportovnímu právu, totiž přirozeně neznamená, že bude stranit např. sportovním klubům. V každém právním odvětví se již z povahy věci střetávají protichůdné zájmy různých skupin subjektů. Pro právo životního prostředí je pak charakteristické napětí např. mezi zájmy orgánů ochrany životního prostředí a zájmy jeho znečišťovatelů. V rámci trestního práva nepochybně může docházet ke střetu zájmu obviněných se zájmy orgánů činných v trestním řízení. Nelze ovšem a priori tvrdit, že soudce, který je publikačně činný např. v oblasti trestního práva, bude nutně stranit té či oné skupině subjektů. Jinými slovy, ze zvýšeného zájmu o určitou oblast práva (tj. z a priori intelektuálního vztahu k ní), nelze jednoduše vyvodit určitou ideologickou či světonázorovou inklinaci soudce, která by byla způsobilá dosáhnout takové intenzity, jež by založila jeho podjatost.
[11.] Ústavní soud nemůže stěžovatelům přitakat, ani pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces odvolacím soudem. V prvé řadě Ústavní soud odmítá tvrzení stěžovatelů, že by pouhou citací rozhodnutí Ústavního soudu (které bylo vydáno až po vyhlášení rozsudku) mohlo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Konec konců ani stěžovatelé toto tvrzení v podstatě neodůvodňují, resp. jej zakládají na pouhé spekulaci.
[12.] Stěžovatelům však lze do jisté míry přitakat v tom, že citace rozhodnutí Ústavního soudu soudem odvolacím nebyla zcela přiléhavá. Tuto skutečnost uznal ostatně již Nejvyšší soud. Fakt, že Nejvyšší soud určité části odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci korigoval (a dospěl tak ke stejnému závěru z částečně jiných důvodů), ovšem neznamená, že by jen kvůli tomu mohlo být rozhodnutí odvolacího soudu považováno za protiústavní.
[13.] Ke třetí námitce pak Ústavní soud uvádí, že se v podstatě jedná toliko o polemiku stěžovatelů s výkladem podústavního práva provedeným obecnými soudy, zejména pak Nejvyšším soudem. Vstupovat do takové polemiky ovšem Ústavnímu soudu - jak plyne již ze shora uvedeného - zásadně nepřísluší. Ústavní soud totiž konstatuje, že právní závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu netrpí vadami, které by zásah Ústavního soudu odůvodňovaly. V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že vytýkané právní závěry nejsou v rozporu s principy spravedlnosti a nelze je považovat ani za projev přepjatého formalismu. Právě naopak - Nejvyšší soud si při hledání spravedlivé rovnováhy mezi zájmy účastníků řízení počínal svědomitě, zohlednil kontext celé věci a své závěry řádně odůvodnil. Samotná skutečnost, že nakonec rozhodl v neprospěch stěžovatelů, pochopitelně ještě porušení jejich základních práv nezakládá.
[14.] Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k dotčení či dokonce porušení stěžovateli tvrzených základních práv. Vzhledem k tomu odmítl podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu