ECLI:CZ:US:2015:2.US.1827.15.1
sp. zn. II. ÚS 1827/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CIB FLATS P10, a. s., se sídlem Václavské náměstí 823/33, Praha 1, zastoupené Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem Mozartova 21, Liberec, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. dubna 2015 č. j. 30 C 252/2009-193, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. června 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. dubna 2015 č. j. 30 C 252/2009-193 bylo rozhodnuto, že žalovaná (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") je povinna zaplatit žalobci částku 7.330,50 Kč spolu s příslušenstvím (výrok pod bodem I.). Řízení ohledně návrhu žalované, aby žalobci byla uložena povinnost zaplatit mu 6.529,50,- Kč spolu s příslušenstvím, bylo podle §96 zákona č. 99/1063 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), zastaveno, neboť žalovaná vzala vzájemný návrh zcela zpět a obvodní soud ve výroku uvedl, že tento výrok se podle ust. §169 odst. 2 o. s. ř. neodůvodňuje (výrok pod bodem II.). Ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 16.720,- Kč.
II.
Ačkoli stěžovatelka podanou ústavní stížností brojí proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 jako celku a domáhá se jeho zrušení, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelčiny námitky směřují výlučně proti výroku pod bodem I. rozsudku, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 7.330, 50 Kč spolu s příslušenstvím.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně při svém rozhodování překročil meze volného hodnocení důkazů, které je zakotveno v ust. §132 o. s. ř., tím, že nepřihlédl ke skutečnosti, zjištěné z účastnického výslechu žalobce a dospěl k právnímu závěru, který je v extrémním rozporu s touto opomenutou skutečností. Stěžovatelka dále poukázala na povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se s uplatněnými námitkami.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že v daném případě bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, a proto není možné napadnout výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně řádným opravným prostředkem, rovněž tak není možné proti napadenému rozhodnutí podat dovolání. Avšak ze shora uvedených skutečností je podle stěžovatelky patrné, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo nepřípustným způsobem zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, kdy navíc napadené rozhodnutí vykazuje zřejmé znaky libovůle, jakož i extrémní nesoulad s provedenými důkazy.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ust. §202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč přípustné, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 7.330,50 Kč.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, posoudil Ústavní soud podané ústavní stížnosti v uvedených věcech jako zjevně neopodstatněné, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud dovodil, že takovýto výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Stěžovatelka v předmětné věci namítá porušení procesních základních práv (čl. 36 a čl. 37 Listiny). Tato práva však nejsou právy samoúčelnými, jejich uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové dle čl. 11 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí porušení základních práv a svobod.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu