ECLI:CZ:US:2015:2.US.1854.15.1
sp. zn. II. ÚS 1854/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Partyzánská 16, Bruntál, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 7. 2014, č. j. 4 T 34/2013-148, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2014, č. j. 4 To 291/2014-167, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 7 Tdo 333/2015-20, za účasti Okresního soudu v Bruntále, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 22. 6. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel v ní namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu presumpce neviny zaručeného v čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. V záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným z přečinu krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 21. 11. 2012 na blíže specifikovaném místě vnikl do kanceláře firmy a odcizil ze zásuvky stolu finanční hotovost ve výši nejméně 10.000 Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, podmíněně odložených na zkušební dobu v trvání 2 roků. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud" anebo "odvolací soud") následně usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítl odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku okresního soudu a dovolání poté odmítl citovaným usnesením Nejvyšší soud.
3. Shora uvedenou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že se prý okresní soud bez jakéhokoliv odůvodnění odchýlil od svého předchozího zprošťujícího rozhodnutí ze dne 13. 1. 2014, č. j. 4 T 34/2013-108, a to na základě usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 To 58/2014-118. Obě napadená rozhodnutí jsou údajně v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, resp. jsou založena na pouze domnělém skutkovém stavu, který nebyl prokázán skutečnými důkazy. Krajský soud se navíc nevyjádřil k námitkám stěžovatele ohledně zásadních rozporů svědků Gronkowiece a Fülopa, kteří průběžně měnili svoje výpovědi. Tito svědci se prý totiž lišili v údajích o době a způsobu zjištění údajného odcizení hotovosti a zejména uvedli, že výši této hotovosti určili z účetní evidence, která však předmětný den neobsahovala žádný údaj. Zásadní pochybnosti existovaly též ohledně výše odcizené hotovosti, když nebylo prokázáno, že v šuplíku zůstalo z předchozího dne 23.800 Kč, a odcizena proto mohla být pouze hotovost, uhrazená zákazníky rozhodného dne. I pokud by však měl být akceptován závěr, že v šuplíku bylo uloženo nejméně 10 tis. Kč, nemohla zde zůstat po odcizení částky 10 tis. Kč ještě částka 11 tis. Kč. Stěžovatel odmítá rovněž tzv. "nepřímé důkazy v širším slova smyslu", spočívající v tom, že v neprospěch stěžovatele byly vyhodnoceny poznatky o údajných odcizeních hotovosti též v jiných autoservisech, kde se - kromě dalších osob - pohyboval i stěžovatel. V těchto případech totiž nebylo nikdy zahájeno prověřování či vyšetřování, ztráta nebyla ani nahlášena Policii České republiky, takže tyto informace byly pro dané trestní řízení zcela bezpředmětné. Ve skutečnosti tak prý byly opatřeny jen dva nepřímé důkazy o případné vině stěžovatele, a to kamerový záznam prokazující jeho vstup do příslušné kanceláře, kde setrval 7 sekund, a dále ochota stěžovatele nahradit poškozenému ve splátkách údajně vzniklou škodu, kterou však projevil jen proto, aby si udržel zaměstnání. Rozhodně se tak nejednalo o ucelený řetězec důkazů, kterým by byla spolehlivě prokázána vina stěžovatele.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud po pečlivém seznámení se s argumentací stěžovatele a po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.
6. Obecné soudy totiž v nyní projednávaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly plně v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy také přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by v soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina a ani že by mu byl uložen nepřiměřený trest, resp. že by v tomto směru mohlo dojít k excesu, dosahujícímu ústavněprávní roviny. Z obsahu ústavní stížnosti je ostatně zjevné, že stěžovatel z velké části toliko opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání (resp. dovolání). S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, proto Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů nemá žádné relevantní pochybnosti, které by jej z hlediska jeho ústavněprávního zakotvení [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky] opravňovaly k ingerenci do dané věci.
7. Ke stěžovatelově konkrétní argumentaci pak Ústavní soud uvádí, že ve svědeckých výpovědích některých svědků se sice skutečně objevily rozpory, nicméně právě proto byla provedena např. konfrontace svědků Dudíka a Gronkowiece za účelem jejich odstranění. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by z kamerového záznamu plynulo pouze to, že vstoupil do příslušné kanceláře. Jak totiž uvádí v odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud, je z něj patrno, že se stěžovatel před vstupem do kanceláře velmi rozhlížel a po odchodu něco uschoval v kapse, kterou zapnul. Současně z něj bylo zjištěno, že poškozený Gronkowiec byl mimo kancelář pouze necelých 17 minut a nic tedy stěžovateli nebránilo, aby na něj počkal, pokud samozřejmě přišel jen za tímto účelem. Okresní soud také předmětný kamerový záznam řádně a logicky vyhodnotil, když konstatoval, že zachycené chování stěžovatele nesvědčilo o tom, že by si jen kýchnul a schoval použitý papírový kapesník jeho vložením a zapnutím do kapsy (což je ostatně i nelogické). Navíc, setrvání v kanceláři po dobu 7 sekund za daných okolností (stěžovatel prý pouze nahlédl, zda se tam nenachází pan Gronkowiec), nebylo odůvodněné. Tento záznam rovněž prokazuje, že poté, co zákazníci T. Spáčil a J. Chytil zaplatili za služby autoservisu, do předmětné kanceláře vstoupil již jen stěžovatel a následně svědek Fülop, který odcizení peněz zjistil a nahlásil majiteli.
8. Stěžovatel se také mýlí, pokud tvrdí, že v jeho neprospěch byly vyhodnoceny nepřímé důkazy spočívající v údajných krádežích i v jiných autoservisech v minulosti. Z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu totiž plyne pouze to, že tyto skutečnosti byly konstatovány, jelikož plynuly z výpovědi některých svědků. V žádném případě však z toho nebyla dovozována vina stěžovatele za spáchání předmětného trestného činu. Ústavní soud z ústavněprávního hlediska rovněž nezpochybňuje závěr obecných soudů, že nepřímým důkazem o spáchání předmětného trestného činu stěžovatelem byla i jeho okamžitá ochota zaplatit částku celkem 32 tis. Kč, jelikož není logické, aby tak učinil za situace, kdy se údajně daného trestného činu vůbec nedopustil.
9. Rovněž ohledně výše odcizené částky postupovaly obecné soudy zcela v intencích trestního řádu a neporušily tak ani shora citovaná základní práva stěžovatele. Jakkoliv totiž byla původně žalovaná škoda vyčíslena na 31 tis. Kč, dospěly soudy k závěru, že v této výši nebyla prokázána, neboť jediná prokázaná platba před krádeží byla částka uhrazená zákazníkem panem Spáčilem, a to ve výši nejméně 10 tis. Kč. Je tak zřejmé, že obecné soudy respektovaly presumpci neviny a konstatovaly škodu jen v minimální prokázané výši. Právě proto také obecné soudy ve prospěch stěžovatele akceptovaly, že ohledně další částky (23.800 Kč jako tržba za předchozí den) nelze vyloučit, že se ve skutečnosti nacházela nikoliv v šuplíku, nýbrž v trezoru, a proto nebylo možno učinit závěr, že byla odcizena.
10. Lze tak uzavřít, že stěžovatel ve skutečnosti polemizuje pouze se způsobem vyhodnocení dokazování, což však nepředstavuje důvod, pro který by mohl a měl Ústavní soud kasačním způsobem zasáhnout do rozhodovací činnosti trestních soudů. V napadených rozhodnutích totiž Ústavní soud nezjistil natolik extrémní rozpor mezi výsledky provedených skutkových zjištění a dovozenými právními závěry, který teprve by jeho kognici mohl založit. Koncepce nyní projednávané ústavní stížnosti jej totiž fakticky staví do role další přezkumné instance, což mu však nepřísluší.
11. Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že ze shora uvedených důvodů neshledal porušení stěžovatelem tvrzených základních práv. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu