ECLI:CZ:US:2015:2.US.1892.15.1
sp. zn. II. ÚS 1892/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Sousedíka, zastoupeného Mgr. Pavlem Vidurou, advokátem se sídlem Solná 1472/5, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015, č. j. Ncp 1861/2014-16, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou a později doplněnou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým bylo na návrh Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodnuto o určení věcné příslušnosti soudu k projednání stěžovatelovy civilní žaloby tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.
2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že vrchní soud napadené usnesení nijak neodůvodnil. Stěžovatel takto poukázal na předchozí judikaturu Ústavního soudu (zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 904/08, II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605), I. ÚS 59/11 a II. ÚS 885/13, veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz), v níž zdejší soud opakovaně judikoval svůj postoj k rozhodnutí o věcné příslušnosti bez řádného odůvodnění za situace, kdy strany nevyslovily souhlas se změnou věcné příslušnosti, přičemž dle stěžovatele se vrchní soud tímto závazným právním názorem neřídil, neboť jeho jednoznačný názor na věcnou příslušnost bylo možno nade vší pochybnost dovodit z dotčeného soudního spisu a z jeho jednotlivých podání, a proto bylo povinností soudu rozhodnutí o určení věcné příslušnosti náležitě odůvodnit.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně připomíná ustálené závěry své judikatury týkající se rozhodování obecných soudů o určení jejich věcné příslušnosti, dle nichž ačkoliv tato rozhodnutí (obecně vzato) nemusí s ohledem na znění ustanovení §169 odst. 2 občanského soudního řádu obsahovat odůvodnění, tak tato úprava ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil, neboť s ohledem na význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí - coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces - je nutno tuto možnost (jako výjimku) interpretovat restriktivně [srov. nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455) nebo nález sp. zn. I. ÚS 59/11 ze dne 19. 12. 2011 (N 216/63 SbNU 479)]. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit především situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž se vrchní soud rozhodující o této otázce neztotožní. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť alespoň stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti [nález sp. zn. II. ÚS 148/13 ze dne 4. 3. 2014 (N 25/72 SbNU 281) nebo nález sp. zn. II. ÚS 885/13 ze dne 25. 3. 2014 (N 41/72 SbNU 479)]. V opačném případě však nemusí být rozhodnutí soudu o určení věcné příslušnosti nikterak odůvodněno, neboť se nevypořádává s argumentací žádného z účastníků dotčeného civilního řízení, nýbrž pouze s návrhem předloženým soudem (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 108/13 ze dne 30. 7. 2013). Již dříve přitom Ústavní soud neshledal, že by ustanovení §169 odst. 2 občanského soudního řádu bylo samo o sobě protiústavní (usnesení sp. zn. II. ÚS 1096/08 ze dne 22. 5. 2008).
6. Po prostudování vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že se vrchní soud při rozhodování o určení věcné příslušnosti v nyní posuzovaném případě od shora uvedených závěrů, jak tvrdí stěžovatel, neodchýlil. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že dne 3. 4. 2014 zaslal Krajský soud v Ústí nad Labem účastníkům dotčeného civilního řízení (včetně stěžovatele) výzvu, aby se do 15 dnů vyjádřili k postupu soudu, jímž bude věc předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel dne 22. 4. 2014 žádostí o prodloužení lhůty k tomuto vyjádření z důvodu údajné velké zaneprázdněnosti a únavy (č. l. 19; stěžovatel se tedy mýlí, pokud v ústavní stížnosti uvádí, že tato žádost není ve spise obsažena). Na tuto žádost sice krajský soud nikterak nereagoval, věc však předložil vrchnímu soudu až dne 26. 5. 2014, přičemž se podává, že ani do této doby se stěžovatel k dotčenému postupu soudu nijak nevyjádřil, ačkoli tak zajisté učinit mohl (alespoň v ústavní stížnosti netvrdí opak). Vrchní soud navíc rozhodl o určení věcné příslušnosti až dne 23. 2. 2015, dokdy eventuálně stěžovatel stále mohl podat vyjádření k záměru krajského soudu o změně věcné příslušnosti soudu. Za této situace tedy nelze než uzavřít, že stěžovatel nevyužil práva zaujmout stanovisko k určení věcné příslušnosti, ačkoli k tomu byl řádně vyzván. Proto se nemůže dovolávat shora citované judikatury Ústavního soudu, neboť ta na jeho případ nedopadá.
7. Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatele, že jeho názor na věcnou příslušnost nade vší pochybnost vyplýval ze spisu, a to právě proto, že jím nebyl relevantním způsobem prezentován při výslovné k tomu určené příležitosti, tedy v případné reakci na výzvu soudu. Zde lze proto pouze připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva). Jak již vícekrát zdejší soud uvedl, jde o zásadu rozvíjenou v poměrech moderního demokratického právního státu, jenž subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a nikoliv se spoléhat na ochranitelskou "ruku" státu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519)].
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, jím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
9. Za této situace již Ústavní soud pro nadbytečnost samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu