ECLI:CZ:US:2015:2.US.1909.15.1
sp. zn. II. ÚS 1909/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Nadační fond EVA, se sídlem Riegrovo nám. 15, Semily, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Jaselská 940/23, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, č. j. 21 Cdo 542/2015-161, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2014, č. j. 24 Co 213/2014-134, a proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 10. 2013, č. j. 8 C 207/2011-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejího ústavně zaručeného základního práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo potvrzeno napadené usnesení Okresního soudu v Semilech, jímž byl nařízen, podle platebních výměrů Finančního Úřadu v Semilech č. 990000615 ze dne 26. 10. 1999, č. j. 32535/99/258970/7603, a č. 859/99 ze dne 26. 10. 1999, č. j. 32579/99/258970/7603, k uspokojení daňových pohledávek ve výši 2.692.123,- Kč, soudní prodej zástavy pozemků a budov blíže specifikovaných ve výroku I. napadeného usnesení okresního soudu.
Stěžovatelka se neztotožňuje se závěry obecných soudů, že předmět zástavního práva je v rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 7. 11. 2000, č. j. 96010/00/398940/0321, o vymezení rozsahu zákonného zástavního práva (dále jen "rozhodnutí o vymezení zástavního práva"), pokud jde o budovu bez č.p./č.e. na parcele st.p.č. X1 a budovu č.p. X2 na st.p.č. X3, obě v k.ú. Jablonec nad Jizerou, dostatečně určitě vymezen. Stěžovatelka má za to, že v rozhodnutí o vymezení zástavního práva nejsou uvedené nemovitosti vymezeny v souladu s §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, v rozhodném znění (dále jen "katastrální zákon"), tj. obě budovy nebyly identifikovány pozemkem, na kterém jsou postaveny a budova na parcele st.p.č. X1 nebyla dále identifikována způsobem jejího využití.
Podle stěžovatelky nebyla dále v rozhodnutí o vymezení zástavního práva dostatečně určitě identifikována ani pohledávka, k níž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo k předmětným nemovitostem. Pro jednoznačnou a určitou identifikaci zajišťované pohledávky chybí podle stěžovatelky její identifikace co do jejího právního důvodu a jejího vzniku.
Z těchto důvodů považuje stěžovatelka rozhodnutí o vymezení zástavního práva za neurčité, a nejde tak ve smyslu §72 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění, o způsobilý titul pro vznik zástavního práva k dotčeným nemovitostem.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rovněž namítá, že se obecné soudy vůbec nezabývaly otázkou doručení rozhodnutí o vymezení zástavního práva daňovému, resp. zástavnímu dlužníku, tedy otázkou zcela zásadní ve vztahu k platnosti uvedené listiny, která představovala hmotněprávní předpoklad pro vznik předmětného daňového zástavního práva.
II.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy porušily její základní práva tím, že při posuzování otázky vzniku zástavního práva k předmětným nemovitostem na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, nerespektovaly zákonnou právní úpravu §5 odst. 1 písm. c) katastrálního zákona a §72 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.
Na prvém místě je třeba poukázat na závěr Nejvyššího soudu obsažený v odůvodnění napadeného usnesení, podle kterého obecné soudy rozhodovaly v souladu se závěry předchozí judikatury Nejvyššího soudu, podle které soud v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 3892/10).
Námitkou stěžovatelky o nedostatečném určení nemovitostí v rozhodnutí o vymezení zástavního práva se zabýval již Okresní soud v Semilech, který se s ní neztotožnil, a to na základě skutkových zjištění o způsobu označení předmětných budov zástavním věřitelem. Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu ke sp. zn. 8 C 207/2011, zjistil, že předmětné nemovitosti jsou v rozhodnutí o vymezení zástavního práva vyznačeny katastrálním územím, parcelním číslem, způsobem využití a v jednom případě i číslem popisným (list č. 5).
V této souvislosti okresní soud zmínil, že rozhodnutí, jímž se zástavní právo podle §72 zákona o správě daní a poplatků zřizuje, nelze z hlediska jeho povahy podrobovat takovému kritickému náhledu, jaký je běžný u listin, kde zástavní právo vzniká až po provedeném řízení o vkladu (na rozdíl od záznamu, jako je tomu v tomto případě). Následně rovněž krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že zcela sdílí tyto skutkové a právní závěry okresního soudu, na základě kterých žalobě zástavního věřitele vyhověl a nařídil soudní prodej zástavy.
Pokud jde o námitku nedostatečně určitě identifikované pohledávky, Ústavní soud odkazuje na závěr Nejvyššího soudu, podle kterého ze zákonného požadavku, aby zástavní věřitel zajištěnou pohledávku doložil, vyplývá, že v řízení o soudním prodeji zástavy může být doloženo jen to, že zástavnímu věřiteli vznikla pohledávka a že je zajištěna zástavou, jejíž prodej navrhuje, jakož i závěr, že zástavní dlužník může v tomto řízení důvodně zpochybňovat jen to, zda tyto skutečnosti byly zástavním věřitelem opravdu doloženy. Dovodil-li odvolací soud podle Nejvyššího soudu, že zástavní věřitel doložil (osvědčil) zajištěné pohledávky v předmětné výši pravomocnými platebními výměry Finančního Úřadu v Semilech č. 990000615 ze dne 26. 10. 1999, č. j. 32535/99/258970/7603, a č. 859/99 ze dne 26. 10. 1999, č. j. 32579/99/258970/7603, postupoval podle Nejvyššího soudu plně v souladu s ustálenou judikaturou. Jak uvedl již Okresní soud v Semilech v odůvodnění napadeného usnesení, v rozhodnutí o vymezení zástavního práva jsou obě pohledávky označeny číselně, včetně splatnosti a tehdejší výše.
Ústavní stížnost je tak v rozsahu výše uvedených námitek výlučně opakováním argumentů, které již stěžovatelka vznesla v řízení před obecnými soudy, přičemž obecné soudy tyto námitky již beze zbytku vypořádaly v napadených rozhodnutích, a to včetně soudu dovolacího.
Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Stěžovatelka však nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu, k čemuž však není povolán. Uvedené je tak jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že se obecné soudy vůbec nezabývaly otázkou doručení rozhodnutí o vymezení zástavního práva daňovému dlužníku, Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatuje, že se danou námitkou nemohl zabývat, neboť jde o námitku, kterou stěžovatelka uplatnila až v dovolání. Tato námitka tak byla stěžovatelkou poprvé uplatněna až v jejím dovolání a následně i v ústavní stížnosti, kde byla nadto nastíněna jen v obecné rovině. Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná, neboť nevyčerpání procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud zbylou část ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu