ECLI:CZ:US:2015:2.US.1939.15.2
sp. zn. II. ÚS 1939/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavních stížností Ing. Zdeňka Zajíčka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 395/30a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015 č. j. 30 Cdo 1107/2015-613, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2014 č. j. 8 Co 701/2014-576 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 23 C 511/2008-514, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavními stížnostmi, jež byly Ústavnímu soudu doručeny dne 29. června 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též soud prvního stupně") ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 23 C 511/2008-514, jenž byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") ze dne 30. října 2014 č. j. 8 Co 701/2014-576, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal určení neplatnosti v ní blíže specifikované kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými, jejímž předmětem byla parcela nacházející se k. ú. Meziluží, obec České Budějovice.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") ze dne 22. dubna 2015 č. j. 30 Cdo 1107/2015-613 z důvodu vad, které nebyly ve lhůtě vymezené v §241b odst. 3 občanského soudního řádu odstraněny a pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat. Dovolání nemělo obsahovat obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Za situace, kdy může být dovolání přípustné jen podle §237 občanského soudního řádu, bylo povinností stěžovatele vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Ačkoliv stěžovatel v dovolání uvedl, že jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dovolání nijak nespecifikoval, o kterou právní otázku se jedná a od (konkrétně) které ustálené praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil. Místo toho jen obšírně popsal celé řízení a vysvětlil, v čem se cítí poškozen. Neuvedl však žádný odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu, ani jinak nevymezil své tvrzení, jež by bylo lze spojovat s řádným vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu. V přímém rozporu s §241a odst. 4 téhož zákona navíc stěžovatel stran své dovolací argumentace odkazuje "na svá vyjádření učiněná v průběhu soudního řízení".
4. Ústavní stížnosti stěžovatele se navzájem lišily v tom, že jedna z nich, směřovala toliko proti rozhodnutím odvolacího soudu a soudu prvního stupně (řízení o ní bylo vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 1940/15), zatímco druhá i proti rozhodnutí dovolacího soudu (řízení o ní bylo a je vedeno pod sp. zn. II. ÚS 1939/15). Usnesením ze dne 11. srpna 2015 č. j. II. ÚS 1939/15-28 byly obě spojeny ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. II. ÚS 1939/15.
5. Pokud jde o argumentaci uplatněnou v ústavních stížnostech, stěžovatel v nich obsáhle rozporuje některé skutkové a právní závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Nijak naopak nenamítá nesprávnost závěrů dovolacího soudu.
II.
Přípustnost ústavní stížnosti
6. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání návrhu, musel se vypořádat s otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
7. Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. To znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje přitom jen jejich řádné uplatnění, ale též o nich musí být ze strany příslušného orgánu rozhodnuto. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je rovněž vyčerpání dovolání, jestliže jeho přípustnost může být založena podle §237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, a to i v případě, že jej Nejvyšší soud z důvodů závisejících na jeho uvážení neshledá přípustným [srov. usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)].
8. V dané věci směřovaly ústavní stížnosti rovněž proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 23 C 511/2008-514 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2014 č. j. 8 Co 701/2014-576. Proti posledně uvedenému usnesení bylo za podmínek plynoucích z §237 občanského soudního řádu přípustné dovolání, které stěžovatelka sice podala, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015 č. j. 30 Cdo 1107/2015-613 však bylo následně odmítnuto pro neodstraněné vady. Je tedy zřejmé, že tento opravný prostředek nebyl efektivně vyčerpán, pročež ve vztahu k prvním dvěma rozhodnutím nejsou ústavní stížnosti přípustné.
9. Z uvedeného vyplývá, že přípustná je pouze ústavní stížnost, která směřovala proti rozhodnutí dovolacího soudu. K tomu je třeba dodat, že v této části byla předmětná ústavní stížnost podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené formální náležitosti. V takto vymezeném rozsahu proto bylo možné přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.
III.
Opodstatněnost ústavní stížnosti
10. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
11. Ústavní soud konstatuje, že závěru Nejvyššího soudu, podle něhož dovolání neobsahovalo zákonem stanovené obligatorní náležitosti, a tudíž nemohlo být věcně projednáno, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Nelze v něm spatřovat svévoli ani jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo napadeným usnesením porušeno. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části jeho odůvodnění.
12. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavních stížností, a to zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavní soud pro nepřípustnost a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu