ECLI:CZ:US:2015:2.US.2025.15.1
sp. zn. II. ÚS 2025/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Moláčkové, t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupené JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem Počernická 3104/27, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 1 Nt 2509/2015, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 44 To 257/2015, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta dle ustanovení §71a trestního řádu její žádost o propuštění z vazby na svobodu a byla ponechána ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu (nebyly tak přijaty ani návrhy stěžovatelky na nahrazení vazby jinými nabízenými instituty - jejím slibem a zárukou rodičů).
2. Stěžovatelka je stíhána za spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle ustanovení §140 odst. 1 a odst. 3 písm. i) a písm. j) trestního zákoníku. Do vazby byla vzata rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 11. 2014. V nyní posuzovaném návrhu státního zastupitelství na prodloužení vazby stěžovatelky (a také žádosti stěžovatelky o propuštění z vazby na svobodu) obvodní soud dospěl k závěru, že vazební stíhání stěžovatelky je nadále důvodné, neboť z obsahu spisu plyne významné podezření, že se dopustila projednávaného trestního jednání, kdy podezření proti obviněné nebylo nijak významně oslabeno či rozptýleno a vyšetřování postupuje plynule a bez průtahů. Argumenty stěžovatelky obvodní soud označil za pouhou polemiku s obviněním vzneseným vůči ní. Zároveň soud upozornil na problematické osobní zakotvení stěžovatelky. Nabízené záruky pak odmítl mj. i s odůvodněním, že jejich formulace byla mechanicky převzata ze zákona, aniž by se jednalo o záruky skutečné. Pokud se stěžovatelka odvolává na mateřství a na pouto ke své dceři, je toto tvrzení významně oslabeno pokusem stěžovatelky o sebevraždu, neboť "nelze spoléhat na to, že by vazba k dítěti obviněné mohla zabránit v tom, že by se trestnímu stíhání vyhýbala, pokud projevila k dítěti natolik lhostejný postoj, že ho vydala všanc dalšímu osudu v situaci, že by se sebevražedný pokus vydařil". Stěžovatelka navíc je podle všeho uživatelkou drog, které užívala i v době kojení.
3. Městský soud v Praze stížnost stěžovatelky směřující proti citovanému rozhodnutí obvodního soudu zamítl, neboť shledal, že je ohrožena vysokým trestem odnětí svobody a tato okolnost sama o sobě odůvodňuje obavu, že by se mohla trestu snažit vyhnout tím, že by se skrývala. Souhlasil přitom se soudem I. stupně, že nadále přetrvává důvodné podezření, že stěžovatelka je pachatelkou dotčeného jednání, ačkoli odmítl, že by tím presumoval její vinu. Zároveň městský soud připomněl pokusy stěžovatelky o sebedestrukční jednání či její užívání drog a zpochybnil, že by nabízené záruky mohly pozitivně ovlivnit další jednání obviněné.
4. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelky porušila její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a princip presumpce neviny, zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje především v nedůvodném pokračování jejího vazebního stíhání, kdy soudy dotčené návrhy posuzovaly příliš mechanicky, formálně, jednostranně a zaujatě a fakticky přistoupily k realizaci trestu. Zde stěžovatelka především zdůrazňuje, že před svým zadržením žila běžným životem a nikdy nebyla trestně stíhána, kdy současnou vazbu chápe jako nátlak na její osobu. Z hlediska důvodů vazby pak namítá, že hrozba vysokým trestem sama o sobě nezakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání a tím naplnění důvodnosti vazby dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, kdy je třeba vážit její námitky poukazující na konkrétní skutečnosti eliminující eventuální možnost skrývání se a také čas, který uběhl od jejího vzetí do vazby (zde se dovolává tzv. doktríny zesílených důvodů).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).
8. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
9. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů netrpí stěžovatelkou vytýkanými vadami.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně odmítá, že by důvodnost jejího vazebního stíhání spočívala v hrozbě uložení vysokého trestu odnětí svobody, kdy navíc zdůraznila, že hrozba vysokým trestem nemůže být sama o sobě důvodem pro vzetí osoby do vazby (resp. pro její další trvání). Ústavní soud se s touto argumentací stěžovatelky ztotožňuje, neboť již ve více rozhodnutích uvedl, že vazební detence trestně stíhané osoby při hrozícím vysokém trestu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu nemusí být vždy namístě, resp. specifické okolnosti případu v relaci k váze a průkaznosti argumentů svědčících pro útěkovou vazbu mohou být co do své přesvědčivosti zeslabeny konkrétními skutečnostmi jiného druhu na straně obviněného, tedy "silnými" důvody, jež pro svůj obsah opodstatněnost útěkové vazby vylučují (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013). Opačný výklad by odporoval dikci zákona i smyslu předmětného vazebního důvodu, jelikož hrozba vysokého trestu musí teprve vést - na základě konkrétních skutečností - k důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo že se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul [viz též nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55)].
11. V případě stěžovatelky však obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vyložily, z jakého důvodu lze považovat vazební stíhání stěžovatelky za důvodné (především značné podezření ze spáchání stíhaného jednání a život stěžovatelky před jejím vzetím do vazby) a vážily též argumenty stěžovatelky svědčící opačnému závěru. Za této situace tedy Ústavní soud nemíní přehodnocovat závěry obecných soudů stran důvodnosti útěkové vazby, neboť ty výslovně vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněná bude chovat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení, a zároveň výslovně uvedly, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, včetně toho, že ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak [srov. a contr. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Byly tak konkrétně naplněny podmínky stanovené Ústavním soudem v jeho předchozí judikatuře, dle nichž lze útěkovou vazbu použít pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný či obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu a argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014).
12. Zároveň soudy náležitě vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nezbytné. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou, že důvodnost dalšího trvání vazby musí být obzvláště silně zvažována, neboť postupem času se důvodnost trvajícího vazebního stíhání snižuje (vazba totiž nemůže být fakticky institutem nahrazujícím trest odnětí svobody). Ústavní soud takto pracuje s tzv. doktrínou zesílených důvodů (viz nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 nebo nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014), dle které musí soud náležitě vážit, zda i nadále existují relevantní a dostačující důvody, které by ospravedlnily pokračující odnětí svobody, byť k uvalení vazby mohlo dříve dojít na základě důvodného podezření. Nepostačuje proto v dalších rozhodnutích o vazbě pouze zopakovat důvody, uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by soudy náležitě vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nezbytné a odnětí svobody je tak ospravedlnitelné (viz také rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku, stížnost č. 54071/00).
13. Zároveň je však nutno uvést, že nelze přesně určit (vyjma zákonem dané přípustné doby trvání vazby stanovené v ustanovení §72a trestního řádu), jaká délka vazby je přiměřená, neboť je nezbytné vyjít z konkrétních okolností každého případu. Pokračování vazby však může být ospravedlněno pouze tehdy, jestliže zjevně existuje opravdový veřejný zájem, který - nehledě na presumpci neviny - převáží nad právem na osobní svobodu. Trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je tak sice nezbytnou podmínkou zákonnosti prodlužované vazby, ale po uplynutí určité doby již nepostačuje. Soud poté musí stanovit, zda důvody (skutečnosti) ve věci zjištěné nadále opravňují omezení osobní svobody (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Punzelt proti České republice ze dne 25. 4. 2000, stížnost č. 31315/96). V případě stěžovatelky však principy zmíněné doktríny zesílených důvodů byly dodrženy, neboť soudy dostatečně konkretizovaly a individualizovaly důvody (viz již zmíněná charakteristika stěžovatelky nebo jí spáchané trestné činnosti), pro které je nutno ponechat stěžovatelku i nadále ve vazbě. Ústavní soud ostatně nemohl ani přehlédnout, že obvodní soud rozhodoval o nyní rozporovaném prodloužení vazby v době, kdy stěžovatelka byla ve vazbě pouze 5,5 měsíce, přičemž s ohledem na trestní jednání, z něhož je stěžovatelka podezřelá, nelze tvrdit, že by tato doba vazebního stíhání stěžovatelky byla neakceptovatelně dlouhá.
14. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatelky týkajícím se odmítnutí jí nabídnutých záruk. Ústavní soud si je vědom a zdůrazňuje, že i s ohledem na krajnost vazebního omezení osobní svobody, musí obecné soudy vždy vážit, zda nabízené instituty nahrazující vazbu nejsou dostatečné pro naplnění sledovaného účelu a zda neexistují alternativní řešení, která by nezasáhla do práva na osobní svobodu obviněného či obžalovaného. Nutnost zvažování přijetí těchto "preventivních opatření", která by zajistila přítomnost osoby na hlavním líčení, a nezbytnost náležitého vypořádání se s těmito návrhy předestřenými vazebně stíhaným ve své judikatuře zdůraznil též Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 4. 10. 2005 ve věci Jarzynski proti Polsku, stížnost č. 15479/02, nebo rozsudek ze dne 13. 11. 2008 ve věci Fešar proti České republice, stížnost č. 76576/01). Uvedené se může zostřeněji projevit též při opakovaném rozhodování o dalším trvání vazby, neboť, jak již bylo řečeno, relevance i dostatečnost důvodů pro vazbu se v čase mění a pokud nepřistoupí další okolnosti, spíše slábne. Za této situace tedy může být záruka dostatečnou, i když při předchozím přezkumu ji soud za dostatečnou nepovažoval (viz např. rozhodnutí ze dne 22. 3. 2011 ve věci Georgiou proti Řecku, stížnost č. 8710/08). Přesto však nadále platí, že při posuzování otázky, zda je možné nahradit vazbu jiným opatřením ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 a §73a odst. 1 trestního řádu, nelze opomenout hodnocení míry přesvědčivosti a spolehlivosti nabízeného opatření z hlediska možnosti dosáhnout jím stejného účelu jako vazbou. Uvedené nastalo v nyní posuzovaném případě, kdy obecné soudy nepovažovaly nabízené záruky za dostatečné a tyto své závěry náležitě odůvodnily a vztáhly je ke konkrétním okolnostem vazebního stíhání stěžovatelky. Ústavní soud se přitom s obecnými soudy shoduje, že aby byly předložené záruky hodnoceny jako dostatečné, tak musí být především jasně konkretizovány, to znamená, že z nich musí plynout konkrétní opatření, jež by mohla vést k naplnění sledovaného účelu. Tím však zajisté není pouhá citace dotčených ustanovení trestního řádu.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
16. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu