ECLI:CZ:US:2015:2.US.2036.15.1
sp. zn. II. ÚS 2036/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DATART INTERNATIONAL, a. s., se sídlem Pernerova 149/35, Praha 8, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2011, č. j. 15 Cm 125/2006-573, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012, č. j. 12 Cmo 194/2012-666, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 23 Cdo 870/2013-720, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 9. 7. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni (ESA s.r.o., dále jen "žalobkyně"), která prováděla pro stěžovatelku přepravu zboží, částku 833.074,50 Kč s příslušenstvím. Mezi účastníky řízení byla spornou otázka, zda žalobkyně měla po 3. 11. 2005 právo účtovat cenu přepravy dohodnutou v tzv. karanténním ceníku, jak tvrdila žalobkyně, anebo cenu dohodnutou v rámci výběrového řízení, jak tvrdila stěžovatelka. Jak podle nalézacího, tak též podle odvolacího soudu, nebyla mezi účastníky uzavřena zasílatelská smlouva a smlouva o přepravě věci (dále jen "smlouva o přepravě") podle návrhu stěžovatelky (jehož přílohou byl i ceník služeb za takto realizovanou přepravu). Tzv. karanténní ceník byl dohodnut jen na dobu 14 dnů od 20. 10. 2005 do 3. 11. 2005 a na další období již k dohodě o ceně přepravy mezi účastníky nedošlo, neboť návrh smlouvy vypracovaný stěžovatelkou žalobkyně nepotvrdila. Z toho obecné soudy dovodily, že v projednávané věci mezi účastníky řízení nevznikla smlouva o přepravě konkludentním způsobem, neboť nedošlo k přijetí návrhu vyhlašovatelem veřejné soutěže (tedy stěžovatelkou) podle ustanovení §286 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Navíc nedošlo v projednávaném případě ani k určitému ujednání stran ohledně okamžiku uzavření smlouvy. Následné dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť podle Nejvyššího soudu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou judikaturou, od které není důvod se odchylovat.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
4. Jak již částečně vyplynulo ze shora uvedené rekapitulace věci, stěžovatelka vypsala obchodní veřejnou soutěž ve smyslu §281 a násl. obchodního zákoníku. Jako nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy o přepravě byl vybrán koncept předložený žalobkyní, a to i s ohledem na nejnižší cenu. Stěžovatelka následně předložila žalobkyni k podpisu smlouvu upravující jejich vzájemné vztahy (žalobkyně podle ní měla pro stěžovatelku - zjednodušeně řečeno - přepravovat jí prodávané zboží), zahrnující též žalobkyní zpracovaný ceník, s nímž vstoupila do obchodní veřejné soutěže. Žalobkyně sice smlouvu nepodepsala, ovšem začala podle ní plnit své povinnosti. Následně stěžovatelce oznámila, že ceny, za něž je přeprava realizována, jsou příliš nízké. Účastníci se proto dohodli na vytvoření přechodného ("karanténního") období, během něhož budou ceny za přepravu přechodně zvýšeny a během něhož bude nalezeno také definitivní řešení obsahující oboustranně akceptovatelnou cenu. K dohodě však po skončení karanténního období nedošlo. Podle názoru stěžovatelky tak měla žalobkyně i nadále přepravovat zboží za vysoutěženou cenu, zatímco podle žalobkyně měla i nadále platit cena z "karanténního" období. Soudy však vyšly z toho, že smlouva vzešlá z obchodní veřejné soutěže uzavřena nebyla a proto je nutno na jednotlivá plnění stěžovatelky a žalobkyně nazírat jako na plnění dílčích smluv o přepravě. Cenu za přepravu realizovanou žalobkyní pak soudy stanovily na základě znaleckého posudku jako cenu obvyklou.
5. S takovýmto právním hodnocením stěžovatelka nesouhlasí, když bez hlubší ústavněprávní argumentace - toliko s tvrzeným extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry - tvrdí, že smlouvu o přepravě na základě podmínek obchodní veřejné soutěže uzavřely strany konkludentně.
6. Ústavní soud se však v tomto směru s východiskem stěžovatelky neztotožňuje. Naopak, dovodily-li soudy v právě projednávané věci, že k uzavření smlouvy o přepravě nemohlo dojít, neboť návrh smlouvy o přepravě byl nakonec vypracován stěžovatelkou jako vyhlašovatelem soutěže a nikoli žalobkyní, což by odpovídalo koncepci obchodní veřejné soutěže, pak takovýto výklad podústavního práva je zcela akceptovatelný a z ústavněprávního hlediska k němu nelze mít vážnějších námitek. V daném případě proto nelze dospět k závěru o konkludentním uzavření smlouvy a nelze použít ani ustanovení obchodního zákoníku týkajících se obchodní veřejné soutěže. Ke konkludentnímu uzavření předmětné smlouvy by totiž došlo jen v případě, pokud by šlo o návrh smlouvy o přepravě pocházející od účastníka výběrového řízení (tedy o návrh žalobkyně). Na této skutečnosti - kterou ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ve svém důsledku nezpochybňuje - nemůže nic změnit ani dodatečná e-mailová komunikace mezi některými zaměstnanci obou společností (jak v této souvislosti přiléhavě konstatoval nalézací soud, srov. str. 19 jeho rozsudku, někteří ze zaměstnanců obou společností neměli ve vztahu ke svému zaměstnavateli podpisová práva a už i proto tedy nemohlo k dodatečnému uzavření smlouvy dojít). V naznačeném kontextu Ústavní soud též nepřehlédl jistou nelogičnost v argumentaci stěžovatelky: byla-li totiž smlouva o přepravě vycházející z návrhu žalobkyně předkládaného v obchodní veřejné soutěži uzavřena konkludentně (jak stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí), pak je otázkou, proč stěžovatelka za této sittuace předkládala dodatečně druhé straně k podpisu svůj návrh smlouvy.
7. Ústavní soud má tedy za to, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, jelikož jí předestřená argumentace svojí podstatou spadá výhradně do oblasti podústavního práva a z obsahu ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí neplyne, že by se obecné soudy dopustily tvrzeného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich právním posouzením, což teprve by mohlo založit kognici zdejšího soudu.
8. Na základě všech shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu