ECLI:CZ:US:2015:2.US.2039.15.1
sp. zn. II. ÚS 2039/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Merty, zastoupeného Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem, se sídlem 1. máje 741, 738 01 Frýdek - Místek, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, č. j. 33 Cdo 867/2013-269, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. června 2012, č. j. 69 Co 63/2012-213, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. března 2011, č. j. 17 C 313/2008-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 28. března 2011, č. j. 17 C 313/2008-147, ve znění opravného usnesení ze dne 17. května 2011, č. j. 17 C 313/2008-156, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky 134.304 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Žalovaná částka představovala zaplacenou kupní cenu za terénní čtyřkolku a vrácení kupní ceny se žalobce domáhal z důvodu odstoupení od kupní smlouvy, jakožto důsledku vyplývajícího z nároku z odpovědnosti za vady koupené věci. Soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce sice prokázal výskyt vícero závad, které jím byly reklamovány, ale vždy se jednalo o vady odstranitelné, a proto nebyl dán zákonný důvod pro odstoupení od uzavřené kupní smlouvy pro rozpor s kupní smlouvou [§616 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Soud prvního stupně neshledal ani důvod pro odstoupení od smlouvy podle §622 obč. zák., neboť bylo prokázáno, že opakované vady byly způsobeny nesprávným užíváním stroje v rozporu s návodem a ostatní vady jsou vadami odstranitelnými.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. června 2012, č. j. 69 Co 63/2012-213, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud při posuzování nároků žalobce vyšel především ze znaleckých posudků a výslechů znalců, které v odvolacím řízení zopakoval. Za rozhodující považoval okolnost, že reklamované vady byly vadami odstranitelnými a nenastala situace zakládající žalobci právo odstoupit od smlouvy, a to ani s přihlédnutím k eventuální námitce počtu opětovně se vyskytujících vad (to se týkalo zejména vady spočívající v praskání v zadní poloose, která ovšem nebyla žalobcem prokázána, resp. její existenci tvrdil pouze žalobce, ale ze znaleckých posudků přímo nevyplynula).
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, č. j. 33 Cdo 867/2013-269, odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud neshledal v rozsudku odvolacího soudu žádnou otázku zásadního právního významu. Podstatnou část námitek dovolací soud neuznal, neboť jimi dovolatel nezpochybňoval právní posouzení věci, nýbrž brojil proti skutkovým zjištěním [§241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Dovolací soud dále konstatoval, že při nezpochybněném závěru, že veškeré vady předmětu koupě byly vadami odstranitelnými, je zákonná úprava natolik jednoznačná, že otázka, zda žalobci vzniklo právo od smlouvy odstoupit podle §616 obč. zák., nemůže činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Namítal-li žalobce, že odvolací soud věc posuzoval jen z pohledu §622 odst. 2 obč. zák. a nikoli též podle §616 obč. zák. pak přehlédl, že odvolací soud své rozhodnutí primárně založil na závěru, že právo odstoupit od smlouvy žalobci nenáleží podle §616 odst. 3 a 4 obč. zák. (s tímto právním posouzením soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil) a sekundárně na závěru, že takové právo mu nemohlo vzniknout ani podle §622 odst. 2 obč. zák.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jehož se měly dopustit obecné soudy tím, že správně nevyhodnotily znalecké posudky, z těchto posudků učinily závěry, které v nich nejsou obsaženy a naopak určité otázky ponechaly bez povšimnutí, dále že při aplikaci dané právní úpravy postupovaly příliš formálně a nezohlednily, že stěžovatel zakoupením vadného výrobku nemohl realizovat jednu ze základních zásad vlastnického práva, a to právo věc řádně užívat. Soudům vytýká, že některé závěry (např. prokázání vady spočívající v praskání v pravé zadní poloose) nemají oporu v provedeném dokazování, resp. že se ve znaleckých posudcích i při výslechu znalců objevovaly rozpory, jimiž se soudy nezabývaly. Ve vztahu k právnímu posouzení věci stěžovatel namítá příliš extenzivní výklad §622 odst. 2 obč. zák. provedený zejména odvolacím soudem. V této souvislosti uvádí, že závěr o tom, že o větší počet vad jde tehdy, má-li věc v době uplatnění nároku současně alespoň 3 odstranitelné vady, z §622 odst. 2 obč. zák. nikterak nevyplývá. Tento názor sice vyplývá z judikatury, avšak ta je podle názoru stěžovatele s ohledem na směrnice upravující ochranu spotřebitele překonána, neboť práva spotřebitelů oslabuje.
III.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a třebaže si to stěžovatel uvědomuje, musí i v tomto případě zdůraznit, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti závěrům soudů o nenaplnění předpokladů pro odstoupení od kupní smlouvy, jakožto možnosti vyplývající z odpovědnosti za vady výrobku (§622 obč. zák.), resp. jako následku rozporu s kupní smlouvou (§616 obč. zák.). K tomu Ústavní soud podotýká, že soudy zcela jednoznačně dospěly k závěru, že s ohledem na neprokázání opětovnosti vyskytnutí vad a vzhledem k jejich odstranitelnosti (lhostejno přitom, zda byly způsobeny nevhodným konstrukčním řešením výrobku, nebo jeho nesprávným použitím), což bylo dostatečně prokázáno jak výpověďmi navržených svědků, tak i vyhotovenými znaleckými posudky, nebyly na straně stěžovatele splněny předpoklady pro odstoupení od smlouvy, a to ani podle §616 obč. zák., ani podle §622 obč. zák. Co se týče samotného právního posouzení věci a podřazení sporu pod konkrétní ustanovení občanského zákoníku, je třeba zdůraznit, že výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů, do nichž Ústavní soud zásadně nezasahuje. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V dané věci Ústavní soud neshledává, že by soudy postupovaly při posouzení věci příliš extenzivně. Naopak, soudy své závěry o nemožnosti odstoupit od kupní smlouvy opřely o existující judikaturu, kterou Ústavní soud nepovažuje za ústavně nekonformní, a to ani s ohledem na právní úpravu ochrany spotřebitele.
8. Další námitky pak směřují především proti zjišťování skutkového stavu. Stěžovatel podrobuje kritice zejména zjištění ohledně vad výrobku, provedená na základě znaleckých posudků. K tomu Ústavní soud připomíná, že soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. V dané věci přitom nebyly shledány zásadní rozpory mezi jednotlivými důkazy a oba znalecké posudky se k rozhodným otázkám vyjadřovaly obdobně. Pokud pak jde o samotné hodnocení důkazů učiněné soudy včetně hodnocení znaleckých posudků, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z vyžádaného spisu, jakož i z odůvodnění napadených rozhodnutí dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily. Naopak je nutno zdůraznit, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování jak výslechem řady svědků, tak vyhotovením dvou znaleckých posudků. Závěry, které z provedených důkazů soudy dovodily, nejsou s nimi v extrémním rozporu, a proto v postupu soudů nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
9. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal, že by ve věci došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu