ECLI:CZ:US:2015:2.US.2049.14.1
sp. zn. II. ÚS 2049/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Diagnostického ústavu pro mládež, se sídlem Lublaňská 33, Praha 2, zastoupeného JUDr. Michalem Stupkou, advokátem se sídlem Družstevní 8, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2014, č. j. 25 C 65/2013-52, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit žalobci (Česká republika - Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, dále též "Policie") částku 3.819 Kč s příslušenstvím. Důvodem pro stanovení povinnosti stěžovatele zaplatit tuto částku byla skutečnost, že ve dnech 19. 10. 2010, 15. 12. 2011 a 25. 3. 2012 Policie České republiky zadržela některé klienty stěžovatele a zajistila jejich převoz do sídla stěžovatele, když ve všech těchto případech stěžovatel po obdržení informace o zadržení Policii sdělil, že pro zadržené osoby přijede až následující den dopoledne. Předmětná peněžní částka proto představovala náklady žalobce za použití služebního vozidla.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny). Tvrdí, že obvodní soud chybně vyložil pojem "bezodkladný odvoz", obsažený v ustanovení §40a zákona č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, v tehdy platném znění (dále jen "zákon č. 109/2002 Sb."). Podle tohoto ustanovení totiž platilo, že "[p]okud zařízení nezajistí bezodkladný převoz dítěte s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou, které z tohoto zařízení uprchlo, z útvaru policie, který dítě zajistil, je povinno hradit Policii České republiky náklady vzniklé převezením dítěte do zařízení." Stěžovatel má za to, že tuto bezodkladnost nelze vykládat restriktivně v jeho neprospěch a poukazuje na ustanovení §26 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 273/2008 Sb."), podle něhož může trvat zajištění osoby nejdéle 24 hodin. V nyní projednávaném případě prý byl stěžovatel připraven zajistit převoz klientů nejpozději do 12 hodin od jejich zadržení a nemůže být proto k jeho škodě, že Policie údajně nemá odpovídající prostory pro zajištění mladistvého. Ve všech případech totiž Policie v podstatě stěžovateli jen oznámila zadržení a současně mu sdělila, že klienty veze do ústavu, a to i přes upozornění, že stěžovatel tyto náklady na dopravu nebude hradit. Stěžovatel je navíc školské zařízení, které nevlastní služební vozidlo a nemá ani tabulkové místo pro řidiče, který by mohl pro tyto situace vykonávat pohotovost. Zajištění převozu ve lhůtě 12 hodin od oznámení proto stěžovatel považuje za naplňující pojem bezodkladnosti. Stěžovatel dále uvádí, že všichni dotčení klienti byli ve věku blízkém 18 let, takže prostředí policejní služebny pro ně nemohlo být závadné. "Naopak jistý prvek diskomfortu v rámci jejich zadržení by mohl být významným prevenčním prvkem proti opakujícím se útěkem chovanců." Teprve následné vymáhání těchto částek na klientech by prý odporovalo Úmluvě o právech dítěte, neboť není dobré, aby tito klienti opouštěli ústavní zařízení s dluhem, který je bude na začátku jejich složité životní cesty tížit.
3. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu platí, že senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud nejprve konstatuje, že mezi účastníky řízení není sporu ohledně skutkových okolností věci. Lze tak v souladu s údaji obsaženými ve vyžádaném spise Obvodního soudu pro Prahu 2 zn. 25 C 65/2013 konstatovat, že:
* dne 19. 10. 2010 ve 20.25 hod. byl stěžovatel informován o zadržení jeho klienta a sdělil, že si pro něj přijede následující den nejpozději do 12 hod.; klient byl do ústavu přivezen Policií stejného dne ve 23.25 hod.;
* dne 15. 12. 2011 v 19.15 hod. byl stěžovatel informován o zadržení klienta a sdělil, že si pro něj přijede následující den nejpozději do 12 hod.; klient byl do ústavu přivezen Policií stejného dne ve 23.30 hod.;
* dne 25. 3. 2012 ve 21.20 hod. byl stěžovatel informován o zadržení dvou klientů a sdělil, že si pro ně přijede následující den v dopoledních hodinách; klienti byli do ústavu přivezeni Policií následujícího dne ve 3.30 hod.
6. Podstatou argumentace stěžovatele je tvrzení, že obvodní soud chybně vyložil ustanovení §40a zákona č. 109/2002 Sb. K tomu Ústavní soud nejprve uvádí, že - s ohledem na svoje shora nastíněné postavení - jeho úkolem nemůže být výklad podústavních právních norem a jeho pravomoc je v zásadě dána jen tehdy, pakliže při výkladu takových norem dojde k porušení ústavnosti, což může být dáno např., je-li zcela zjevně popřen smysl těchto norem a soud, který je interpretuje a aplikuje, se dopustí libovůle.
7. V nyní projednávaném případě nicméně nic takového Ústavní soud nezjistil. Jakkoliv je totiž zřejmé, že zákonná úprava nestanoví přesnou lhůtu, ve které je zařízení povinno převzít zadržené klienty tak, aby nemuselo hradit náklady spojené s jejich přepravou, je pojem "bezodkladnosti" nutno vykládat v souladu s obvyklým používáním tohoto slova, tedy okamžitě, bez prodlení. Z povahy věci je přitom plně pochopitelné, že tato "bezodkladnost" se bude odvíjet především od časové vzdálenosti místa, kde je dotčená osoba zrovna zadržena. Ústavní soud proto nepovažuje výklad, provedený obvodním soudem v odůvodnění rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností, za jakkoliv vybočující z dikce a smyslu citované zákonné úpravy, pokud tento soud uvedl, že bezodkladnost převozu není splněna tehdy, pakliže byl stěžovatel schopen odvézt svoje klienty vždy až následující den dopoledne. Přisvědčit je nutno obvodnímu soudu i v tom směru, že po Policii nebylo možno vyžadovat, aby měla vždy vyčleněny oddělené prostory pro tyto případy (až po dobu 24 hodin, jak nepřímo dovodil stěžovatel), když není možno dopředu odhadovat aktuální vytížení daného místního oddělení.
8. Obvodní soud správně poukázal rovněž na to, že v žádném případě není v zájmu zadržených nezletilých (byť ve věku blízkém 18 let), aby setrvávali v prostorách Policie delší dobu, zvláště v nočních hodinách, protože by se tam - mimo jiné - mohli setkávat i s osobami, podezřelými či stíhanými pro trestnou činnost. Ústavní soud se v této souvislosti značně pozastavuje nad argumentem stěžovatele, podle něhož "jistý prvek diskomfortu v rámci jejich zadržení by mohl být významným prevenčním prvkem proti opakujícím se útěkem chovanců", a naopak zdůrazňuje, že zadržení uprchlých mladistvých a jejich setrvávání v prostorách Policie před jejich převozem zpátky nemůže být v žádném případě vykládáno jako jakási forma výchovného opatření či dokonce sankce sui generis a má k němu docházet skutečně jen po nezbytně nutnou dobu.
9. Pokud stěžovatel argumentuje svými provozními problémy (chybějící služební vozidlo a tabulkové místo řidiče), v jejichž důsledku není schopen zajišťovat stálou službu pro podobné případy, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ani tyto problémy nemohly vést obvodní soud s ohledem na jasné znění §40a zákona č. 109/2002 Sb. k jinému závěru, než v daném případě učinil.
10. Stěžovatel se mýlí rovněž v tom, poukazuje-li na ustanovení §26 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb. Maximální lhůtu pro zajištění v trvání 24 hodin je totiž třeba vykládat tak, že jejím marným uplynutím musí být zajištěná osoba propuštěna, a nikoliv tak (jak fakticky a chybně činí stěžovatel), že lhůta 24 hodin se překrývá s neurčitým pojmem "bezodkladný převoz" dle ustanovení §40a zákona č. 109/2002 Sb. Pokud by tomu tak totiž bylo, pak by citované ustanovení §40a v tomto směru postrádalo rozumný smysl.
11. Konečně k námitce, že následné vymáhání nákladů za přepravu po uprchlých klientech odporuje jejich právům, Ústavní soud konstatuje, že tato otázka není předmětem daného řízení. V něm totiž Ústavní soud přezkoumává toliko napadený rozsudek obvodního soudu, kterým byla stanovena povinnost uhradit předmětné náklady stěžovateli a nikoliv nezletilým klientům, a nepřísluší mu proto se nikterak vyjadřovat k tomu, zda mají být tyto částky po nich následně vymáhány, neboť tato otázka by byla předmětem samostatného řízení. Postačuje proto poukázat na skutečnost, že zákonem č. 333/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, bylo předmětné ustanovení §40a zákona č. 109/2002 Sb. zrušeno. Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu tohoto zákona pak vyplývá, že "ustanovení týkající se úhrady nákladů vzniklých převezením dítěte zachyceného na útěku Policií ČR zpět do zařízení se ruší z důvodu jeho rozporu s §26 odst. 4 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, kde je stanoveno, že tyto náklady je povinna hradit převezená osoba nebo její zákonný zástupce" (bližší informace viz http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=574&ct1=0). Je tak zřejmé, že nyní projednávaný případ nemá ani potenciální přesah pro futuro, neboť bylo aplikováno zákonné ustanovení, které v současnosti již není součástí právního řádu.
12. Za této situace Ústavnímu soud nezbývá než odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu