ECLI:CZ:US:2015:2.US.2106.15.1
sp. zn. II. ÚS 2106/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Heleny Kohoutové, advokátky se sídlem nám. Kinských 76/7, Praha 5, zastoupené Mgr. Lukášem Nohejlem, advokátem se sídlem Římská 14, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 2014, č. j. 25 C 379/2013-53, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015, č. j. 54 Co 59/2015-82, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala po žalované (vedlejší účastnici řízení před Ústavním soudem) zaplacení částky 6.050 Kč jako náhrady škody (ušlého zisku), která jí měla vzniknout tím, že jí její klientka v důsledku (později zrušeného) nezákonného rozhodnutí vypověděla dříve danou plnou moc a stěžovatelka ji nemohla dále zastupovat. Dále požadovala zaplacení nemajetkové újmy ve výši 5.000 Kč jakožto satisfakce za zásah do její osobní a profesní integrity. Důvod pro zamítnutí žaloby obvodní soud shledal především ve skutečnosti, že stěžovatelka nebyla k podání žaloby věcně aktivně legitimována, neboť podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím pouze účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim daná škoda vznikla. V předmětném trestním řízení však stěžovatelka nevystupovala jako účastnice, nýbrž jako právní zástupkyně účastnice, a proto není aktivně legitimována k podání žaloby ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Nadto soud ve vztahu ke stížnosti poškozené proti usnesení policejního orgánu o odložení trestní věci uvedl, že sice došlo k chybnému zamítnutí pro opožděnost, s touto chybou se však na základě následně podané stížnosti proti tomuto rozhodnutí dle ustanovení §266 a násl. trestního řádu vypořádal nadřízený státní zástupce, který chybu uznal, stěžovatelčinu stížnost věcně projednal a zamítl ji pro nedůvodnost.
3. Odvolání stěžovatelky městský soud nyní napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §218 písm. c) občanského soudního řádu pro nepřípustnost s ohledem na ustanovení §202 odst. 2 citovaného zákona, neboť shledal, že napadeným rozsudkem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 10.000 Kč. Ačkoliv totiž soud I. stupně rozhodl o uplatněné částce jedním výrokem (tj. co do částky 11.050 Kč), je dle městského soudu zřejmé, že se tato částka skládá ze dvou samostatných nároků majících odlišný skutkový základ a rozhodnutí obvodního soudu má proto ohledně každého z těchto nároků (tedy nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku a na náhradu nemajetkové újmy) charakter samostatného výroku a přípustnost odvolání je tedy třeba zkoumat ve vztahu k těmto nárokům samostatně bez ohledu na to, zda byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Navíc dodal, že ani nesprávné poučení o přípustnosti odvolání právo na projednání odvolání nezakládá.
4. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelky porušila její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny, princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí a právo na projednání věci ve dvouinstančním řízení. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud zcela odlišně od soudu I. stupně rozdělil žalované nároky, ač vycházejí z totožného skutkového základu, kdy týmž porušením povinnosti škůdce došlo na straně poškozené k újmě (škodě) spočívající jednak v ušlém zisku a jednak v nemajetkové újmě (škodě) spočívající v zásahu do její profesní i osobní integrity. Tento postup, který vedl k odmítnutí odvolání z důvodu bagatelnosti, považuje stěžovatelka za účelový, kdy navíc připomíná, že ji obvodní soud poučil o možnosti podat odvolání. Dále stěžovatelka rozporuje meritorní posouzení věci ze strany obvodního soudu, kdy odmítá, že by právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle zákona č. 82/1998 Sb. měli pouze účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, a nikoli jejich právní zástupci. Nadto se domnívá, že soud měl za této situace dle zásady iura novit curia nárok stěžovatelky posoudit dle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu, protože její žaloba byla věcně odůvodněna. Uzavírá přitom, že Listina v čl. 36 odst. 3 nikterak nerozlišuje mezi účastníkem řízení a třetí osobou, a proto vyloučení nároku na náhradu škody způsobené třetí osobě nezákonným rozhodnutím státního orgánu je naprosto zásadním a neoprávněným zásahem do základních práv a svobod jednotlivce.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud se nejprve zaměřil na otázku, zda městský soud pochybil, pokud věcně neprojednal odvolání stěžovatelky, nýbrž je odmítl pro nepřípustnost na základě ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž však dospěl k závěru, že žádné pochybení dosahující ústavněprávní relevance nelze v postupu odvolacího soudu nalézt.
8. Ústavní soud předně připomíná svoji ustálenou judikaturu ve vztahu k tzv. bagatelním věcem, dle níž jednoinstanční soudní přezkum není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/]. Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i v usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387), v němž kromě argumentu proporcionalitou uvedl, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě; z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní neplyne nezbytnost dvojstupňového soudního řízení, pročež jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, nikterak nevybočuje z ústavních mezí. Nadto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi výslovně odmítl derogovat předmětné ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu jako protiústavní, kdy odkázal na maximu, že žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitivum; každý právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty [nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149)].
9. Pokud se tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává práva na projednání věci v dvouinstančním řízení, musí Ústavní soud konstatovat, že žádné takové základní právo v civilních věcech neexistuje. Přesto však musí obecné soudy při zvažování přípustnosti odvolání pečlivě vážit, zda podané odvolání skutečně (ne)splňuje podmínky přípustnosti, kdy se jejich úvaha nemůže nést v přespříliš formalistickém duchu, jehož výsledkem by bylo nedůvodné lpění na splnění procesních podmínek, které by bylo v rozporu s principy spravedlnosti a nezohledňovalo by specifika každého řešeného případu. V opačném případě by totiž zasahovaly do práva odvolatelů na přístup k soudu tak, jak je blíže vymezeno v procesních předpisech. V případě stěžovatelky však takováto situace nenastala, neboť se podává, že městský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž "samostatnost nároků" předznačená "odlišnými skutkovými základy" je dána též tehdy, "jestliže skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti těchto dílčích nároků jsou rozdílné, i když se odvíjejí od téže události" (srov. např. usnesení ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/99 a další).
10. Uvedené závěry převzal do své judikatury též Ústavní soud, který doplnil, že rozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2867/09 ze dne 11. 2. 2010). Ústavní soud se přitom ztotožňuje s městským soudem, že v nyní posuzovaném případě jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků stěžovatelky rozdílné, i když se odvíjejí od stejné události, neboť jí požadovanou náhradu škody spočívající v ušlém zisku nelze a priori spojovat s požadovaným zaplacením nemajetkové újmy jakožto satisfakce za zásah do její profesní integrity. Zatímco prvý požadavek se dotýká skutečnosti pevně svázané s údajnou ztrátou příjmu za zastupování klientky stěžovatelky, druhý má svůj základ, jak sama stěžovatelka tvrdila v podané žalobě, v údajném zásahu do její osobní integrity a snížení její vážnosti v rodině. Proto městský soud nepochybil, pokud oba nároky rozdělil a dospěl k závěru o nepřípustnosti odvolání (a to bez ohledu na skutečnost, že soud I. stupně poučil stěžovatelku o možnosti jeho podání).
11. Za této situace proto Ústavní soud přistoupil k posouzení námitek stěžovatelky směřujících proti rozhodnutí obvodního soudu, přičemž vzhledem k vadnému poučení poskytnutému soudem prvního stupně o přípustnosti odvolání považoval ústavní stížnost v části směřující proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí za včas podanou. Posoudil ji však rovněž jako zjevně neopodstatněnou, neboť již ve své dřívější rozhodovací praxi dal najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10.000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (za všechny příklady srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09). Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl "automaticky" posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem podústavního práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální [viz kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01 (U 36/24 SbNU 529), IV. ÚS 502/05]. Takovýto zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky však Ústavní soud v souzené věci neshledal.
12. Takto především Ústavní soud nemá důvod přehodnocovat závěr obvodního soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky pro podání předmětné žaloby, neboť tento závěr plně respektoval dikci i smysl ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., dle něhož mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Nadto obvodní soud nad rámec tohoto hlavního důvodu zamítnutí žaloby uvedl další skutečnosti, které svědčily její nedůvodnosti, s nimiž se Ústavní soud plně ztotožňuje. V této souvislosti musí především vyzdvihnout, že z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že důvodem pro konečné odmítnutí stěžovatelčiny stížnosti v původním řízení, v němž mělo být vydáno dle stěžovatelky nezákonné rozhodnutí, nebyla její opožděnost, nýbrž její věcná nedůvodnost (o této nedůvodnosti se ostatně zmínil již státní zástupce chybně odmítající její stížnost pro opožděnost). Za této situace, kdy stěžovatelka dosáhla nápravy nezákonného rozhodnutí dle příslušných ustanovení právního řádu, a její stížnost byla shledána včasně podanou a byla věcně projednána (v zásadě nedlouho po odmítnutí první stížnosti), není dle Ústavního soudu důvodné tvrdit, že by jí mohla být způsobena škoda tak, jak tvrdila v žalobě. Fakticky se totiž efektivně domohla nápravy nezákonného rozhodnutí těmi prostředky, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení, přičemž již v prvém rozhodnutí byla zpravena o věcné nedůvodnosti její stížnosti. Nadto i z dalších podání stěžovatelky plyne, že i později činila jménem zastoupené další procesní kroky.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu