ECLI:CZ:US:2015:2.US.2109.15.1
sp. zn. II. ÚS 2109/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, č. j. 30 Cdo 10/2015-61, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, č. j. 35 Co 146/2014-48 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 10. 2013, č. j. 15 C 193/2013-29, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2015, která po doplnění podáním zástupce stěžovatele ze dne 4. 9. 2015 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 3 odst. 1 a 3, v článku 4 odst. 4, v článku 36 odst. 1, 2 a 3, v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 4, 89 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a v článku 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně zhodnotily délku řízení vedeného pod sp. zn. 42 C 243/2010 u Obvodního soudu pro Prahu 2 jako přiměřenou, přičemž řádně neaplikovaly kritéria uvedená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatel upozorňuje, že žalobu podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 2. 9. 2010, avšak soud během více než 21 měsíců neučinil v řízení žádný relevantní úkon a o věci samé pak poprvé rozhodl až po více než 2 letech. Řízení není dosud ukončeno a trvá již bezmála 5 let. Byla tak překročena přiměřená délka řízení, jak ji definuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu či Nejvyššího soudu. Obecné soudy taktéž při posuzování celkové délky řízení nezohlednily, že v řízení došlo ke zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 z důvodu nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti, stejně tak se soudy nezabývaly všemi právně významnými námitkami a argumentací stěžovatele. Závěrem stěžovatel namítá nepřípustný formalismus ze strany Nejvyššího soudu při zhodnocení přípustnosti dovolání, v této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014.
3. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
4. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 10. 2013, č. j. 15 C 193/2013-29, byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím, kterou se domáhal přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu dle ustanovení §31a zák. č. 82/1998 Sb. způsobenou mu nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 42 C 243/2010 spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu kritérií daných §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
7. Ústavní soud v nyní projednávané věci především zohlednil, že stěžovatel shora předestřené námitky uplatnil již v řízení před soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
8. Městský soud v Praze stěžovateli v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyložil, že namítané řízení ještě neskončilo, což znamená, že celková doba řízení činila v době rozhodování odvolacího soudu 3 roky a 8 měsíců. Tuto délku odvolací soud nepovažoval s ohledem na posouzení všech kritérií vyjmenovaných v ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. za nepřiměřenou. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, část IV., a zdůraznil, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a zákona č. 82/1998 Sb., popř. čl. 6 odst. 1 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Nejvyšší soud se taktéž vypořádal s odkazem stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 319/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu R 58/2011. Dovolací soud shledal, že se odvolací soud stejně tak jako soud prvního stupně podrobně zabýval všemi kritérii dle ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a řádně se již vypořádal i se všemi dovolacími námitkami týkajícími se správnosti právního posouzení přiměřenosti namítaného řízení, přičemž vzal v úvahu i skutečnost, že v průběhu namítaného řízení došlo pro nezákonnost ke zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2.
9. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že odvolací soud argumentoval v souladu s ustálenou judikaturou. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování dovolání vycházel, a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný. Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, který namítal nepřípustný formalismus ze strany Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.
10. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 Ústavy) právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit ani jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantoval úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu