ECLI:CZ:US:2015:2.US.2118.15.1
sp. zn. II. ÚS 2118/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného Mgr. Hanou Baláčovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2015, č. j. 21 Co 370/2013-535, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím byla porušena jeho "ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na rodinný život." Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů, výživného a styku stěžovatele (otce) ve vztahu k nezletilým synům, T. Z. (nar. v dubnu 2010) a Š. (nar. v říjnu 2011), jejichž matkou je P. S.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Městský soud v Brně o návrhu stěžovatele, v němž navrhoval, aby nezl. T. Z. byl svěřen do jeho výchovy a nezl. Š. do výchovy matky, rozhodl rozsudkem ze dne 6. 5. 2013, č. j. 84 P 121/2012-143, tak, že obě nezletilé děti svěřil pro dobu před i po rozvodu do výchovy matky (výroky I. a III.), stěžovatele zavázal přispívat na výživu každého z nezletilých částkou 2.500 Kč měsíčně (výroky II. a IV.), dále pak upravil styk stěžovatele s nezletilými, a to na každý sudý týden od čtvrtka 17:00 hod. do neděle 18:00 hod., v lichém roce o Velikonocích od soboty 9:00 hod. do pondělí 18.00 hod., v sudém roce o jarních prázdninách od pátku těmto prázdninám předcházejícího 16:00 hod. do neděle, kterou jarní prázdniny končí, 18.00 hod., každoročně od 26. 12. 9:00 hod. do 28. 12. 18:00 hod. a každoročně od 1. 7. do 15. 7. a od 1. 8. do 15. 8. s tím, že první den začíná styk v 9:00 hod. a poslední den končí v 18:00 hod. (výrok V.), přičemž v době velikonočních, jarních a hlavních prázdnin běžný styk stěžovatele s nezletilými odpadá (výrok VI.). Městský soud dále rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII.).
3. Proti tomuto rozsudku městského soudu podali odvolání jak matka nezletilých synů, tak i stěžovatel, v nichž (z protichůdných hledisek) polemizovali se způsobem, jakým městský soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, neboť byli toho názoru, že městský soud své rozhodnutí založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Zatímco stěžovatel se domáhal svěření obou nezletilých dětí do své výlučné péče, matka nezletilých dětí nesouhlasila s "neúměrně dlouhým" rozsahem styku stěžovatele s nezletilými.
4. Krajský soud v Brně podaná odvolání rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností shledal zčásti důvodnými, když rozsudek městského soudu potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pouze ve výrocích, týkajících se svěření nezletilých dětí do péče matky [výrok I. písm. a)], ve zbylém rozsahu jej podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil, když stěžovatele zavázal přispívat na výživu nezl. T. Z. částkou 2.600 Kč měsíčně a nezl. Š. částkou 2.400 Kč [výrok I. písm. b) a c)] a dále upravil rozsah a parametry styku stěžovatele s nezletilými dětmi tak, že je oprávněn se s nimi stýkat každý týden ve středu od 15:00 hod. do 18:00 hod., každý lichý týden od pátku 15:00 hod. do neděle 18:00 hod., každý lichý kalendářní rok o jarních prázdninách od pátku těmto prázdninám předcházejícího 15:00 hod. do neděle, kterou jarní prázdniny končí, 18:00 hod., každý sudý kalendářní rok o velikonočních prázdninách od 15:00 hod. dne, který těmto prázdninám předchází, do Velikonočního pondělí 18:00 hod., každoročně o hlavních školních prázdninách od 1. 7. 9:00 hod. do 15. 7. 18:00 hod. a od 1. 8. 9:00 hod. do 15. 8. 18:00 hod., každoročně o vánočních prázdninách od 25. 12. 9:00 hod. do 28. 12. 18:00 hod. [výrok I. písm. d)].
5. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného městským soudem, který doplnil o řadu důkazů za účelem ověření si nejen majetkových poměrů stěžovatele i matky nezletilých dětí, ale zejména způsobu výchovy i běžných potřeb nezletilých dětí a výchovné způsobilosti obou rodičů [např. výslechy účastníků řízení, s výjimkou nezletilých dětí; znalecký posudek z oboru klinická psychologie ze dne 31. 3. 2015, vypracovaný PhDr. et PaedDr. M. Petrželou, zprávy statutárního města Brna, orgán sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) - opatrovníka nezletilých, aj.]. Na základě takto zjištěného skutkového stavu se krajský soud ztotožnil s rozhodnutím městského soudu o svěření nezletilých dětí do péče matky a odmítl odvolací námitky stěžovatele, který se domáhal jejich svěření do své péče s tvrzením, že jsou více fixovány na něj a matka jejich péči zanedbává. V odůvodnění krajský soud mimo jiné konstatoval, že "při vyrovnané výchovné způsobilosti obou rodičů, zájmu obou o výchovu dětí a existenci vhodného výchovného prostředí u každého z nich, vědom si jejich odlišností v roli vychovatelů popisovaných znalcem, přiklonil se ke svěření dětí do péče matky, tedy k potvrzení současného faktického stavu, který byl sice založen odchodem matky ze společné domácnosti, avšak nikoli zcela bezdůvodným (matka uváděla násilný incident a napadení ze strany otce). Ve prospěch matky vedle nepřerušené péče a nízkého věku dětí, se kterými byla do nedávné doby na rodičovské dovolené, hovoří i to, že matka, alespoň verbálně a před dětmi, tolik nezpochybňuje roli otce v životě dětí i jeho výchovnou způsobilost, naproti tomu ze strany otce tomu tak není" (str. 11 rozsudku).
6. Krajský soud se při svém rozhodování podrobně zabýval rovněž variantou stanovení střídavé výchovy, v jejímž rámci by "nezletilé děti s každým z rodičů strávily týden, nejlépe v místě původního bydliště" a která se mu (stejně jako znalci) jevila "ideální". S ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu ("negativně zabarvené vzájemné vztahy rodičů", vzdálenost bydlišť obou - K. a Brno, "nízký věk dětí a hlavně jejich opožděný vývoj, pro který vyžadují zvýšenou péči" a je žádoucí, aby "navštěvovaly stejné předškolní či školní zařízení, stejná lékařská a rehabilitační zařízení i stejné zájmové a jiné kroužky") ji ovšem krajský soud byl nucen odmítnout, neboť by byla v rozporu s nejlepšími zájmy nezletilých dětí, zejména "zájem na tom, aby prostředí, ve kterém se pohybují, bylo stabilní a neměnilo se." Proto krajský soud konstatoval, že "z těchto důvodů variantu střídavé výchovy, při které by děti bydlely týden s matkou v K. a týden se (stěžovatelem) v Brně, jako odporující zájmu na zdravém vývoji dětí nezvolil." Krajský soud rovněž odmítl i znalcem nabízenou úpravu, při které by děti byly u jednoho z rodičů přes pracovní (školní) týden a s druhým rodičem trávily (každý) víkend s tím, že "taková úprava není vhodná, neboť by podle názoru odvolacího soudu narušila dosud vyrovnané vztahy dětí k rodičům (jeden z rodičů by se nutně stal rodičem "pracovním", se kterým by děti převážně plnily školní a jiné povinnosti, zatímco druhého rodiče by více spojovaly s volnem a zábavou o víkendu. Takovému pojetí - rozdělení rolí rodičů - by nezabránila ani případná kompenzace rozsahu styku o prázdninách" (str. 10-11 rozsudku).
7. V souvislosti s úpravou styku stěžovatele s nezletilými dětmi pak krajský soud konstatoval, že odvolací námitky matky, která jej vnímá jako příliš široce nastavený, považuje za neopodstatněné, když (ve shodě se znalcem) dovodil, že "je nanejvýš žádoucí, aby při rozhodnutí o svěření dětí do péče jednoho z rodičů (matky) a při jejich přetrvávajících neshodách, byl jejich styk s druhým z rodičů upraven (...) v rozsahu co možná nejširším. (...) Je žádoucí a v zájmu zdravého vývoje dětí, aby se stýkaly se (stěžovatelem) ve větším rozsahu, než jak je tomu dosud v rámci vymezeném předběžným opatřením" (str. 11 rozsudku).
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského soudu nesouhlasí a ve své argumentaci podrobně polemizuje s konkrétními důvody krajského soudu, na jejichž základě jednak odmítl stanovení střídavé výchovy (ve všech nabízených variantách), jednak rozhodl o svěření nezletilých dětí do výchovy matky. Stěžovatel je toho názoru, že zejména v tomto aspektu svého rozhodování krajský soud "extrémně vybočil ze skutečností, které plynou z provedeného dokazování", čímž "krutě zasahuje do práv stěžovatele, který neúměrně trpí nemožností stýkat se s dětmi v rozsahu, v jakém by po tom toužil nejen on, ale také děti." V neposlední řadě stěžovatel polemizuje i s konkrétním způsobem, jakým mu byl krajským soudem upraven styk s nezletilými dětmi, zejména pak co se týče úpravy "běžného" styku v každém týdnu.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry krajského soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dětem na dobu před a po rozvodu, v nichž krajský soud (a před ním ani městský soud) neshledal předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí, ani pro jejich (příp. pouze nezl. T. Z.) svěření do péče stěžovatele, a svěřily je do péče jejich matky. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů s nezletilým dítětem, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy (jak je ostatně patrné i z kopie stěžovatelova odvolání proti citovanému rozsudku městského soudu, kterou přiložil k ústavní stížnosti). Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, resp. jeho pravidelného styku s nimi, jež byly vymezeny obecnými soudy (zejména krajským soudem) a s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
11. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, resp. upravil pravidelný styk stěžovatele s nimi, Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
12. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014; či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014].
13. Z uvedené judikatury Ústavního soudu ovšem současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
14. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14). V opačném případě by totiž pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita mohla účelově vést k vyloučení střídavé výchovy, kdy by se v takovém případě jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se tak prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do své péče [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)]. Uvedený důvod je nadto nutné odlišit od "pouhého" nesouhlasu jednoho rodiče se střídavou péčí, který přípustným důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče rovněž není [srov. nález sp. zn. I. ÚS 238/05 ze dne 17. 1. 2006 (N
15/40 SbNU 123); či citované nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13 a sp. zn. I. ÚS 3216/13]. Obecné soudy proto mají v těchto případech především povinnost zkoumat, z jakých příčin je komunikace mezi rodiči nevhodná či zcela absentující, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření tuto vzájemnou komunikaci mezi rodiči ohledně způsobu péče o nezletilé dítě zlepšit a přetrvávající neshody překlenout (např. ve formě nařízení mediace či nařízení alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte). Rozhodující soud by měl v této souvislosti mimo jiné zjišťovat, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při svěřování dítěte do péče pouze jednoho z rodičů. Dítě by pak mělo být svěřeno do péče právě toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14). V případech, kdy ani pokusy o nápravu neměly na zlepšení komunikace mezi rodiči vliv, mohou obecné soudy střídavou péči vyloučit, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat.
15. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledal předpoklady ani pro stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí, ani pro jejich "rozdělení" mezi oba rodiče či jejich svěření do péče stěžovatele, a svěřil je do péče matky, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
16. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, krajský soud se při rozhodování soustředil nejen na otázky, zda jsou oba rodiče výchovně způsobilí, jaký vztah mají k nezletilým dětem, příp. zda jsou u obou rodičů splněny (především materiální) předpoklady pro svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy a jaké jsou jejich postoje k takovému opatření, ale především kladl důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Přestože tedy krajský soud v nyní projednávaném případě konstatoval "vyrovnanou výchovnou způsobilost obou rodičů, zájem obou o výchovu dětí a existenci vhodného výchovného prostředí u každého z nich", ve svém rozhodování se především soustředil na zkoumání možných úskalí a důsledků svěření nezletilých dětí do péče stěžovatele, resp. do střídavé výchovy obou rodičů, a to jak s ohledem na samotný osobnostní vývoj nezletilých dětí ("nízký věk dětí a hlavně jejich opožděný vývoj, pro který vyžadují zvýšenou péči" a rovněž "stabilní výchovné prostředí"), tak i s ohledem na specifické okolnosti nyní projednávaného případu, jejichž přítomnost by v případě svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy obou rodičů vyvolala negativní důsledky nejen pro jejich budoucí rozvoj, ale i samotný výkon střídavé výchovy by činily velmi komplikovaným ("negativně zabarvené vzájemné vztahy rodičů", vzdálenost bydlišť obou rodičů). Proto krajský soud svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy odmítl jako "odporující zájmu na zdravém vývoji dětí", což také (po doplněném dokazování) velmi podrobně a dle názoru Ústavního soudu přesvědčivým způsobem odůvodnil.
17. Ústavní soud se proto neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči právním závěrům krajského soudu, neboť je toho názoru, že krajský soud v nich (implicitně) respektoval závěry z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházel z oné premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nicméně tato je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění krajského soudu v daném případě splněno nebylo, a proto svěřil nezletilé děti do výlučné péče jejich matky, ovšem s důrazem na to, aby "byl jejich styk s druhým z rodičů upraven (...) v rozsahu co možná nejširším", neboť "je žádoucí a v zájmu zdravého vývoje dětí, aby se stýkaly se (stěžovatelem) ve větším rozsahu, než jak je tomu dosud v rámci vymezeném předběžným opatřením." Tomuto požadavku také krajský soud zcela přizpůsobil i způsob a rozsah úpravy styku stěžovatele s nezletilými dětmi a ani v tomto případě nemá Ústavní soud z ústavního pohledu krajskému soudu co vytknout, jak naopak činí stěžovatel v ústavní stížnosti.
18. Krajský soud nadto v žádném případě nevyloučil, že by do budoucna (za splnění některých podmínek, zejména urovnání vzájemných neshod mezi rodiči či odstranění překážky v podobě velké vzdálenosti jejich bydlišť) nemohlo dojít ke změně stávající úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, čímž zdůraznil jeden z významných aspektů rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilých dětí do péče, a to, že nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná, jako tomu je ostatně i v nyní projednávaném případě. Ústavní soud v této souvislosti v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života."
19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu