ECLI:CZ:US:2015:2.US.2141.15.1
sp. zn. II. ÚS 2141/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Sousedíka, zastoupeného JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Hradbách 3, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, č. j. Ncp 2101/2014-53, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou a později doplněnou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým bylo na návrh Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodnuto o určení věcné příslušnosti soudu k projednání stěžovatelovy civilní žaloby tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.
2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v prvé řadě ve skutečnosti, že vrchní soud napadané usnesení nijak neodůvodnil. Dle stěžovatele se vrchní soud neřídil závazným právním názorem dříve vysloveným v judikatuře Ústavního soudu, neboť předložil důkladnou a pro posouzení věcné příslušnosti významnou argumentaci v žalobě, takže bylo jeho povinností své rozhodnutí odůvodnit. Dále stěžovatel namítá porušení rozhodovací kontinuity, když ve věci postavené na tomtéž základě (podnikatelského vztahu mezi stěžovatelem a stejnými žalovanými v obdobném civilním řízení) bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze dne 18. 8. 2014, č. j. 11/2014-16, tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. Tímto prý nebyla dodržena zásada legitimního očekávání, která je konkrétnějším výrazem zásady právní jistoty zakotvené v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), protože zcela legitimně očekával, že Vrchní soud v Praze bude rozhodovat shodně, jak učinil ve svém předchozím usnesení o věci se stejnými účastníky a se zcela stejným právním základem. Ostatně i z tohoto důvodu stěžovatel soudí, že napadené rozhodnutí mělo být řádně odůvodněno tak, aby z něj byl patrný důvod změny právního stanoviska rozhodujícího soudu.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť zvážil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně připomíná ustálené závěry své judikatury týkající se rozhodování obecných soudů o určení věcné příslušnosti, dle nichž ačkoliv tato rozhodnutí obecně nemusí s ohledem na znění §169 odst. 2 občanského soudního řádu obsahovat odůvodnění, tak tato úprava ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil, neboť s ohledem na význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí - coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces - je nutno tuto možnost (jako výjimku) interpretovat restriktivně [srov. nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455) nebo nález sp. zn. I. ÚS 59/11 ze dne 19. 12. 2011 (N 216/63 SbNU 479); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/]. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit především situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž se vrchní soud rozhodující o této otázce neztotožní. V takovém případě lze zcela legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti [nález sp. zn. II. ÚS 148/13 ze dne 4. 3. 2014 (N 25/72 SbNU 281) nebo nález sp. zn. II. ÚS 885/13 ze dne 25. 3. 2014 (N 41/72 SbNU 479)]. V opačném případě však nemusí být rozhodnutí soudu o určení věcné příslušnosti nikterak odůvodněno, neboť se nevypořádává s argumentací žádného z účastníků dotčeného civilního řízení, nýbrž pouze s návrhem předloženým soudem (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 108/13 ze dne 30. 7. 2013). Již dříve přitom Ústavní soud neshledal, že by ustanovení §169 odst. 2 občanského soudního řádu bylo samo o sobě protiústavní (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1096/08 ze dne 22. 5. 2008).
6. Po prostudování vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že se vrchní soud při rozhodování o určení věcné příslušnosti v nyní posuzovaném případě od shora uvedených závěrů, jak tvrdí stěžovatel, neodchýlil. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že dne 3. 4. 2014 zaslal Krajský soud v Ústí nad Labem stěžovatelovi výzvu (č. l. 47), aby se ve lhůtě do 15 dnů případně vyjádřil k postupu soudu, jímž bude věc předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti, neboť žalovaní ve svém vyjádření k podané žalobě namítli, že není dána věcná příslušnost krajského soudu, jelikož se nejedná o spor mezi podnikateli (č. l. 22). Toto vyjádření žalovaných bylo stěžovateli zasláno v příloze předmětné výzvy.
7. Na tuto výzvu nicméně stěžovatel zareagoval dne 22. 4. 2014 pouze žádostí o prodloužení lhůty k tomuto vyjádření z důvodu "zaneprázdněnosti a únavy", přičemž však ani neuvedl, o jak dlouhé prodloužení předmětné lhůty vlastně žádá. Na tuto žádost sice krajský soud nikterak nereagoval, věc však předložil vrchnímu soudu až dne 17. 6. 2014, přičemž se podává, že ani do této doby se stěžovatel k dotčenému postupu soudu nijak nevyjádřil, ačkoli tak zajisté učinit mohl (alespoň v ústavní stížnosti netvrdí opak). Vrchní soud navíc rozhodl o určení věcné příslušnosti až dne 24. 2. 2015, dokdy eventuálně stěžovatel stále mohl podat vyjádření k záměru krajského soudu o změně věcné příslušnosti soudu.
8. Za této situace tedy nelze než uzavřít, že stěžovatel nevyužil práva zaujmout stanovisko k určení věcné příslušnosti, ačkoliv k tomu byl soudem řádně vyzván. Proto se nemůže dovolávat shora citované judikatury Ústavního soudu, neboť ta na jeho případ zjevně nedopadá. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že jeho názor na věcnou příslušnost vyplýval ze spisu, neboť tento právní názor nebyl relevantním způsobem uplatněn k výzvě soudu, kdy jím mohl stěžovatel případně reagovat na stanovisko žalovaných. Zde lze pouze připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva). Jak již opakovaně zdejší soud uvedl, jde o zásadu rozvíjenou v poměrech moderního demokratického právního státu, který subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a nikoliv se spoléhat na ochranitelskou "ruku" státu - srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519).
9. Dále Ústavní soud zvažoval, zda-li vrchní soud nezasáhl v neakceptovatelné míře do stěžovatelova práva na legitimní očekávání rozhodování soudního orgánu, pokud v nyní napadeném usnesení rozhodl odlišně od dříve posuzované stěžovatelovi věci, ačkoliv ta se skutkově nelišila od nyní projednávaného případu.
10. K tvrzení stěžovatele, že mu postupem obecných soudů bylo upřeno "naplnění legitimního očekávání", Ústavní soud předně připomíná, že mezi ústavně zakotvenými základními právy a svobodami "právo na legitimní očekávání" jako samostatné základní právo výslovně uvedeno není. V rozhodovací praxi Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva, se proto pojem "legitimní očekávání" aplikuje v souvislosti jednak s principem právní jistoty (jako součást či charakteristický rys požadavku předvídatelnosti právních norem a předvídatelnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci, zejména soudů), jednak jako nástroj sloužící k definování pojmu "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ve stěžovatelově věci vystupuje jako nosný prvý charakter tohoto pojmu, přičemž Ústavní soud musí vyzdvihnout, že v tomto případě nemůže být chápání "legitimního očekávání" samoúčelné, nýbrž jeho naplnění musí být hodnoceno v kontextu spravedlnosti celého soudního řízení. Zde se podává, že rozhodnutí o věcné příslušnosti, třebaže se přímo dotýká ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, zůstává toliko usnesením procesním; nejedná se tedy o rozhodnutí meritorní, které by definitivním způsobem řešilo práva a povinnosti účastníků řízení. Proto jeho případná věcná nesprávnost, zvláště v situaci, kdy na danou problematiku neexistuje jednotný náhled (viz odlišný pohled stěžovatele, žalovaného v civilním řízení a krajského, potažmo vrchního soudu), nemusí být nutně referenčním kritériem pro dosažení ústavněprávní roviny (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 3901/12 ze dne 20. 6. 2013). Podobně i skutečnost, že v jiném (byť podobném) sporu rozhodl tentýž soud o věcné příslušnosti jinak, sice může být z pohledu konkrétního stěžovatele i v obecné rovině nežádoucí, to však ke kasaci napadeného rozhodnutí v projednávané věci nepostačuje.
11. Ústavní soud totiž v řadě svých rozhodnutí dává najevo, že jsou to především obecné soudy, kterým přísluší zabývat se výkladem pojmů podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2179/10 ze dne 3. 3. 2011). Navíc Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Jakkoli tedy Ústavní soud může vyjádřit určitý podiv nad změnou právního názoru rozhodujícího soudu ohledně otázky věcné příslušnosti v takřka totožných případech stejných účastníků řízení, tak uvedené ještě nepostačuje k derogačnímu zásahu do jurisdikce obecných soudů. Za důležité totiž zdejší soud považuje, že se stěžovatel může dovolávat svých práv u nezávislého a nestranného soudu, který meritorně posoudí jeho věc.
12. Jen pro úplnost proto Ústavní soud pouze dodává, že v případech, kdy výklad aplikovaného ustanovení může být nejednotný a i například z žaloby vyplývá, proč žalobce předložil věc k projednání konkrétnímu soudu, by bylo zřejmě alespoň stručné odůvodnění rozhodnutí vydaného podle ustanovení §104a občanského soudního řádu namístě s ohledem na požadavek právní jistoty a srozumitelnosti soudního rozhodování, byť tento požadavek z občanského soudního řádu přímo nevyplývá.
13. Nezbývá tedy než poukázat na standardní judikaturu Ústavního soudu, dle níž zdejší soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy v předmětném civilním sporu z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů (což ale projednávaná věc zjevně není), kdy dospěje k závěru, že zjištěná pochybení mohla porušit některé ze základních práv či svobod [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Čl. 38 odst. 1 Listiny sice stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, přičemž při interpretaci práva na zákonného soudce je nezbytné do jeho rámce zahrnout i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu, které brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku rozhodování, nadále však platí, že Ústavní soud může zasáhnout do jurisdikce obecných soudů pouze v nezbytných případech a nikoli pouze například tehdy, když by pouze nesouhlasil s právním názorem vyjádřeným (byť i jen implicitně) v napadeném rozhodnutí.
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
15. Za této situace již Ústavní soud pro nadbytečnost samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu