ECLI:CZ:US:2015:2.US.2148.14.2
sp. zn. II. ÚS 2148/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Zemánka a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti společnosti SOLENTE s. r. o. se sídlem Dobřenice 168, zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 33, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2014 č. j. 2 Afs 16/2014-32 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2013 č. j. 15 Af 241/2012-54, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka žádá ústavní stížností o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost směřující proti ústavní stížností taktéž napadenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta její správní žaloba směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně o stížnosti na postup plátce daně ve smyslu ustanovení §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů.
Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je založeno na závěrech přijatých v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že konkrétní dopady tzv. solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje, přičemž "pokyn" vyjádřený v bodu 88. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), že je třeba zohledňovat možné likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech, je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle ustanovení §260 ve spojení s ustanovením §259 daňového řádu.
Proti těmto závěrům rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyjadřuje stěžovatelka ve své značně obsáhlé ústavní stížnosti kategorický nesouhlas. Zdůrazňuje, že v důsledku tohoto právního závěru byla připravena o možnost efektivní procesní obrany, jelikož prominutí daně v daném případě patrně možné není. Navíc stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že přijetím odkazovaného rozhodnutí rozšířeného senátu přijal Nejvyšší správní soud právní závěry zcela opačné, než ke kterým dospěl ve svých přechozích rozhodnutích (čím došlo i k porušení principu právní jistoty). Stěžovatelka proto v ústavní stížnosti namítá, že se správní soudy ve vztahu k ní dopustily odepření spravedlnosti, neboť se v řízení o stížnosti podané podle ustanovení §237 daňového řádu odmítly věcně zabývat jejími námitkami, přestože právě tato stížnost je dle jejího přesvědčení jediným procesním prostředkem, jejž má k dispozici. Postupem správních soudů proto dle názoru stěžovatelky došlo k porušení zákazu retroaktivity a k porušení jejího legitimního očekávání (resp. porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace), a to v prvé řadě tím, že nebyla dodržena záruka patnáctileté doby návratnosti její investice do předmětné fotovoltaické elektrárny ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 180/2005 Sb., neboť již nyní je jasné, že doba této návratnosti bude minimálně šestnáctiletá, přičemž diskontované návratnosti nebude dosaženo vůbec.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Aplikace ustanovení §43 odst. 3 ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přitom přichází typicky do úvahy za situace, kdy projednávaná ústavní stížnost obsahuje pouze totožné nebo obdobné námitky (byť i ústavněprávně relevantní), se kterými se Ústavní soud v totožné nebo obdobné věci již v minulosti vypořádal, zvláště pak, pokud rozhodoval ve formě nálezu.
V projednávané věci se přitom obdobnou (resp. totožnou) právní věcí Ústavní soud již věcně zabýval v nálezu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14 (jenž je dostupný na http://nalus.usoud.cz). V něm totiž Ústavní soud řešil typově obdobný případ, když posuzoval, zda současná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (odvozená především z výše odkazovaného usnesení jeho rozšířeného senátu), na základě které daňové orgány i správní soudy odmítají posuzovat "rdousící efekt" takzvaného solárního odvodu na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních vedených dle ustanovení §237 daňového řádu, to jest v rámci stížností na postup plátce daně, není v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 či jinými jeho judikáty. Dospěl přitom k závěru, že tento postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena žádná základní práva a svobody stěžovatelů - poplatníků "solárního odvodu".
Jelikož Ústavní soud neshledává prostor ani důvod, aby se od závěrů vyjádřených v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 jakkoli odchýlil, shledává dostatečným na tomto místě na jeho odůvodnění v úplnosti odkázat, a zvláště pak vyzdvihnout závěry přijaté v bodech 30., 31., 33. - 35. a 38. jeho odůvodnění.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu