ECLI:CZ:US:2015:2.US.2156.14.1
sp. zn. II. ÚS 2156/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Miloslavy Juráskové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem Bezděkovská 53, Strakonice, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2014, č. j. 5 Co 576/2014-130, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, předanou k poštovní přepravě dne 23. 6. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byl porušen rovněž princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu ve Strakonicích zn. 8 C 204/2013 se podává, že Okresní soud ve Strakonicích usnesením ze dne 21. 2. 2014,
č. j. 8 C 204/2013-104, zastavil řízení o stěžovatelkou podané žalobě, jíž se po žalovaných společnostech (Příbramská uzenina a. s. a OURWAY s. r. o.) domáhala zaplacení částky 61.200 Kč z titulu náhrady škody, která jí vznikla v důsledku poškození na zdraví (zlomenina pravé čéšky) pádem v prodejně prvně jmenované žalované dne 25. 4. 2012. K zastavení řízení došlo z důvodu zpětvzetí žaloby ze strany stěžovatelky s odůvodněním, že lze předpokládat nedobytnost jí uplatněné pohledávky, neboť z dostupných veřejných rejstříků vyplývá, že prvně jmenovaná žalovaná podala dne 20. 1. 2014 ke Krajskému soudu v Praze návrh dlužníka na zahájení insolvenčního řízení. S ohledem na okolnosti případu a své sociální poměry stěžovatelka současně navrhla, aby okresní soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud tomuto požadavku nevyhověl a při rozhodování o nákladech řízení postupoval podle ustanovení §146 odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu, v tehdy platném znění (dále jen "o. s. ř."), a uložil stěžovatelce povinnost uhradit na nákladech řízení částku 33.523 Kč ve vztahu k první žalované (výrok II.) a částku 28.169 Kč ve vztahu ke druhé žalované (výrok III.), představující odměny za právní zastoupení, paušální náhrady hotových výdajů a cestovné, blíže specifikované v odůvodnění usnesení okresního soudu.
3. V odvolání, směřující pouze proti uvedeným výrokům o náhradě nákladů řízení, stěžovatelka namítala, že okresní soud měl z důvodů zvláštního zřetele hodných aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., pro které soud výjimečně nepřizná náhradu nákladů žalovaným. Krajský soud v Českých Budějovicích v usnesení napadeného nyní projednávanou ústavní stížností shledal odvolání stěžovatelky zčásti důvodné, a proto za přiměřeného použití ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. změnil napadené usnesení okresního soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit každé z žalovaných společností na náhradě nákladů řízení částku 10.000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč (výrok I.). Dále pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud svůj postup odůvodnil tím, že není pochyb, že stěžovatelka svým procesním postupem zavinila zastavení řízení ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. a nelze ani dovodit, že by tak činila pro chování některé ze žalovaných. Proto krajský soud vážil, zda není v tomto případě na místě aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., přičemž (na rozdíl od okresního soudu) "dovodil důvody pro částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným. To je dáno poměry na straně (stěžovatelky), k nimž odvolací soud přihlížel za situace, kdy se ze strany (stěžovatelky) nejednalo o šikanózní či zjevně bezdůvodnou žalobu. (...) Žaloba neměla takový charakter, který by postup dle §150 o. s. ř. vylučoval" (str. 4 rozsudku). V této souvislosti se pak krajský soud podrobněji zabýval poměry na straně stěžovatelky, kdy si opatřil i aktuální zprávu o jejích poměrech, a s ohledem na jejich aktuální stav (starobní důchod stěžovatelky činil 8.900 Kč měsíčně, u jejího manžela pak 9.662 Kč měsíčně) konstatoval, že "za této situace by uložení tak vysokých nákladů řízení, které byly co do jejich celkové výše u jednotlivých žalovaných vypočteny okresním soudem správně, k tíži (stěžovatelky), jejíž náhrada škody nebyla uspokojena, bylo nepřiměřeně tvrdé", a proto je krajský soud přiměřeně snížil.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti se závěry krajského soudu nesouhlasí a jí namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje ve skutečnosti, že došlo k extrémnímu nepoměru mezi ní a oběma žalovanými společnostmi v důsledku vyslovení závazku zaplatit celkem 20.000 Kč společnostem, ačkoliv žalované společnosti svým jednáním zavinily, že o náhradu škody musela žalovat dva subjekty. Stěžovatelka tak odmítá vyústění celého případu, kdy namísto jí prokazatelně vzniklé škody na zdraví ve výši 61.200 Kč je na základě rozhodnutí soudu povinna (při jejím nízkém příjmu jako starobní důchodkyně) zaplatit oběma žalovaným společnostem celkem 20.000 Kč na nákladech řízení, a to bez ohledu na skutečnost, že "proces byl zkomplikován nepravdivými tvrzeními obou žalovaných společností a majetková síla žalovaných společností na straně jedné a stěžovatelky na straně druhé je nepoměrná, a jednání prvé žalované ve vztahu ke stěžovatelce, jakož i ke svým věřitelům, přiznání jakékoliv náhrady vylučuje."
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Uvedené platí rovněž ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
8. Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria rovněž na usnesení krajského soudu napadené nyní projednávanou ústavní stížností, přičemž konstatuje, že krajský soud svůj závěr, jímž jako "nepřiměřeně tvrdý" odmítl akceptovat závěr okresního soudu přiznat žalovaným společnostem náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v plné výši, řádně odůvodnil a znovu přezkoumal způsob určení jejich výše, což jej ostatně přimělo i ke snížení částky na úhradu nákladů řízení, pro stěžovatelku nepochybně příznivější oproti výši nákladů řízení přiznané okresním soudem. Krajský soud v daném případě aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., tedy uplatnil tzv. moderační právo soudu při rozhodování o nákladech řízení, kdy soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat.
9. Tento postup krajského soudu, který tak učinil především s ohledem na aktuální majetkové poměry stěžovatelky a v řízení před okresním soudem zjištěné skutečnosti ohledně chování všech zúčastněných stran sporu, dle názoru Ústavního soudu zcela koresponduje se závěry jeho judikatury, týkající se otázky aplikace ustanovení §150 o. s. ř., z nichž vyplývá, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby odpovídalo zákonnosti i učiněným skutkovým zjištěním. Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Citované ustanovení tedy nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle) [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 145/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 51/44 SbNU 645) či sp. zn. IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. 6. 2008 (N 102/49 SbNU 515)]. Ústavní soud proto mimo jiné konstatoval, že při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, nýbrž i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení §150 o. s. ř. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)].
10. Ústavní soud tak v ústavní stížností napadeném usnesení krajského soudu neshledal nic, co by svědčilo o extrémním vykročení z pravidel týkajících se rozhodování o nákladech řízení či o svévolném zásahu do základních práv stěžovatelky, a způsob výpočtu náhrady nákladů řízení ze strany krajského soudu (na rozdíl od okresního soudu) se Ústavnímu soudu jeví jako přiměřený okolnostem nyní projednávaného případu. Ostatně stěžovatelka sama na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces v ústavní stížnosti nepředložila žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Pokud poukazovala na odlišnou "majetkovou sílu" žalovaných společností a jí samotné, Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že předmětné ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433)].
11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu