ECLI:CZ:US:2015:2.US.2165.15.1
sp. zn. II. ÚS 2165/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GLOBAL PROPERTIES s.r.o., se sídlem Mlynská 28, Košice, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Pod pekárnami 245/10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, č. j. MSPH 89 INS 10291/2014-B-21, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 20. 7. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy, dle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z napadeného usnesení městského soudu, se podává, že stěžovatelka je věřitelem dlužníka, vůči němuž je vedeno insolvenční řízení. Pohledávka stěžovatelky však byla insolvenčním správcem popřena co do pravosti, výše i pořadí. To mimo jiné znamená, že na stěžovatelku dopadá ustanovení §51 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle odst. 1 citovaného zákonného ustanovení ve znění od 1. 1. 2014 přitom platí, že "[v]ěřitelé, jejichž pohledávka byla popřena, mohou v rozsahu popření hlasovat, usnese-li se na tom schůze věřitelů. Jestliže schůze věřitelů nepřizná hlasovací právo věřitelům, jejichž pohledávka byla popřena, rozhodne o hlasovacím právu těchto věřitelů insolvenční soud." Na dané ustanovení navazuje §54 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož "[o]dporuje-li usnesení schůze věřitelů společnému zájmu věřitelů, může je insolvenční soud zrušit; to neplatí v případě uvedeném v §29 odst. 1, §51 odst. 1 a pro usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku, o reorganizačním plánu nebo o způsobu oddlužení. Podle odst. 2 stejného ustanovení "[r]ozhodnutí o zrušení usnesení schůze věřitelů může insolvenční soud vydat jen do skončení schůze věřitelů, která usnesení přijala, a může tak učinit jen na návrh insolvenčního správce nebo věřitele, který hlasoval proti přijetí usnesení schůze věřitelů".
3. Protože schůze věřitelů nepřiznala stěžovatelce hlasovací právo, měl o hlasovacím právu stěžovatelky rozhodnout soud. To se však podle stěžovatelky nestalo. Stěžovatelka se přitom domnívá, že už jen z tohoto důvodu (tedy z důvodu neplatnosti rozhodnutí o hlasovacím právu jednotlivých věřitelů) měl městský soud v řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené usnesení, vyslovit neplatnost usnesení schůze věřitelů konané dne 4. 5. 2015. Protože stěžovatelce bylo takto v rozporu se zákonem znemožněno hlasovat, pak ani další rozhodnutí učiněná během schůze dne 4. 5. 2015 nejsou v souladu se zákonem, což je další důvod, proč měl soud vyslovit neplatnost usnesení schůze věřitelů konané zmíněného dne. Konkrétně takto stěžovatelka zpochybňuje 1) volbu zvoleného zástupce věřitelů, 2) rozhodnutí týkající se způsobu řešení úpadku dlužníka a 3) rozhodnutí o odvolání předchozího a posléze rozhodnutí o ustanovení nového insolvenčního správce.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením přitom městský soud neplatnost usnesení předmětné schůze věřitelů nevyslovil a naopak o návrhu stěžovatelky rozhodl tak, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení schůze věřitelů konané 4. 5. 2015 se zamítá. Podle městského soudu totiž insolvenční zákon žádné ustanovení, které by umožňovalo prohlásit usnesení schůze věřitelů za neplatné či jinak revidovat postup soudu při vedení schůze věřitelů po jejím skončení, neobsahuje. Pro úplnost městský soud ve svém odůvodnění ještě konstatoval, že jedinou výjimkou, jak dosáhnout přezkoumání usnesení schůze věřitelů, je ustanovení §52 odst. 3 insolvenčního zákona, podle kterého je-li na rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů závislé jiné rozhodnutí insolvenčního soudu, proti kterému je odvolání přípustné, lze v mezích odvolání podaného proti takovému rozhodnutí přezkoumat správnost rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. K nyní projednávanému případu Ústavní soud uvádí, že již z narativní části tohoto usnesení (a zde citované zákonné úpravy) plyne, že napadené usnesení městského soudu odpovídá zákonné úpravě a není proto důvod pro tvrzení, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Insolvenční zákon totiž umožňuje insolvenčnímu soudu zasáhnout proti některým rozhodnutím přijatým schůzí věřitelů (srov. §54 odst. 1 insolvenčního zákona), ovšem s určitými výjimkami. Těmi je mimo jiné rozhodování o osobě insolvenčního správce (tedy situace uvedená pod bodem 3 shora), rozhodování o rozsahu hlasovacího práva věřitele, jehož pohledávka byla popřena, a rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka (což je situace uvedená pod bodem 2 shora).
7. Stěžovatelka tak mohla ve lhůtě podle ustanovení §54 odst. 2 insolvenčního zákona (tzn. do skončení schůze věřitelů) napadnout, že doposud nebylo soudem vůbec rozhodnuto o jejím hlasovacím právu ve smyslu věty druhé §51 odst. 1 insolvenčního zákona [výjimka podle §54 odst. 1 věta za středníkem se zde neuplatní, neboť potvrzení usnesení schůze věřitelů soudem zcela absentuje (srov. k tomu Hásová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 176; srov. k tomu též §52 insolvenčního zákona, kde se výslovně hovoří o rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu)]. Tuto námitku však stěžovatelka - stejně jako případně navazující námitku vztahující se k volbě zvoleného zástupce věřitelů (srov. bod 1 shora) - v předmětné lhůtě nevznesla, když opak netvrdí ani v ústavní stížnosti. Zápis ze schůze věřitelů po přezkumném jednání ze dne 4. 5. 2015 (srov. řízení pod sp. zn. MSPH 89 INS 10291/2014 dostupné pod https://isir.justice.cz) byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn jako položka 11 v 15:15 hod. téhož dne. Stěžovatelka však svůj návrh - zamítnutý v záhlaví citovaným usnesením - podala soudu až dne 15. 5. 2015, tedy zjevně po stanovené lhůtě. Proto soud postupoval správně, když jej jako nepřípustný (i nedůvodný) zamítl.
8. Pro úplnost se sluší ještě poznamenat, že daný postup městského soudu zcela konvenuje judikatuře zdejšího soudu zdůrazňující jednak ekonomickou povahu insolvenčního řízení, jež sama o sobě indikuje zúženou možnost zásahu ze strany Ústavního soudu, a jednak skutečnost, že soud přiznává věřiteli, jehož pohledávka byla popřena, hlasovací právo jen ke konkrétnímu jednání schůze. Není tedy vyloučeno, aby jej soud danému věřiteli v dalším průběhu insolvenčního řízení opět přiznal. Tento aspekt - tedy vlastně jen časově omezenou způsobilost eventuálního porušení práv věřitele nepřiznáním hlasovacího práva - Ústavní soud zhodnotil i v omezení přezkumu ústavních stížností přímo proti takovému porušení brojících [srov. k tomu v širších souvislostech stanovisko pléna Ústavního soudu z 21. 4. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz) překonávající například nález ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219) a v něm zakotvenou možnost kasace rozhodnutí obecného soudu o námitkách věřitele, pokud se s nimi soud dostatečně nevypořádal].
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu