ECLI:CZ:US:2015:2.US.2176.15.1
sp. zn. II. ÚS 2176/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Machaly, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Kodaňská 25, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2015, č. j. 7 As 169/2014-55, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jím podaná kasační stížnost.
2. Touto kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2014, č. j. 62 Af 16/2013-45, kterým byla zamítnuta jeho žaloba podaná proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ve věci zřízení zástavního práva k zajištění stěžovatelem neuhrazených daní evidovaných správcem daně v celkové výši 8,759.521,73 Kč. Kasační námitky stěžovatele, které směřovaly povětšinou do procesního postupu správních orgánů a krajského soudu, nepovažoval Nejvyšší správní soud za důvodné, přestože uznal, že si lze jistě představit podrobnější, resp. preciznější odůvodnění rozhodnutí jak krajského soudu, tak i správních orgánů. Takto Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným, odmítl, že by napadené správní rozhodnutí nebylo podepsáno platným elektronickým podpisem úřední osoby k tomu oprávněné, že by postup správních orgánů měl negativní vliv na stěžovatelovo právo nahlížet do spisu a seznámit se s jeho obsahem, a dále též odmítl námitky stěžovatele, že zřízení dotčeného zástavního práva nebylo v souladu s principem proporcionality (resp. že se správní orgány s tímto principem nedostatečně vypořádaly), a to především s odůvodněním, že stěžovatel v žádném z dotčených řízení (správním i soudním) porušení této zásady nikterak konkrétně nespecifikoval. Zároveň Nejvyšší správní soud konstatoval, že s ohledem na výši daňového dluhu stěžovatele nelze považovat zřízení zástavního práva za neproporcionální zajištění daňového nedoplatku.
3. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především v porušení principu proporcionality při zřízení dotčeného zástavního práva k nemovitostem jakožto zajišťovacího prostředku dle daňového řádu. Stěžovatel obsáhle rozporuje postup správních orgánů i soudů, když tvrdí, že správce daně i odvolací orgán po celou dobu řízení odmítaly, že by správce daně byl povinen při vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva v rámci své správní úvahy provést test proporcionality v tom smyslu, zda hodnota zastavených nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele odpovídá výši daňového dluhu. Zde stěžovatel namítá, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva mělo být vydáno správcem daně pouze na základě této konkrétní správní úvahy, jejímž obsahem by nezbytně muselo být racionální poměření hodnoty dluhu s hodnotou nemovitostí, jež však v průběhu dotčeného řízení nebyla vůbec zjišťována. Je totiž povinností správce daně (s ohledem na ustanovení §92 odst. 5 daňového řádu), aby prokázal skutečnosti rozhodné pro užití právní domněnky nebo právní fikce, a prokázal i skutečnosti rozhodné pro uplatnění následku za porušení povinností při správě daně. Stěžovatel přitom odmítá závěr krajského soudu, že on sám měl doložit, že hodnota nemovitostí přesahuje výši dluhu, přičemž zdůrazňuje, že pokud Nejvyšší správní soud konstatoval, že je nesporné, že správní orgány jsou povinny vydat rozhodnutí o zřízení zástavního práva pouze na základě správní úvahy, v rámci které musí být proveden test proporcionality, tak chybně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě byl tento test řádně proveden. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva totiž bylo nezákonné právě proto, že odůvodnění tohoto rozhodnutí neobsahovalo žádnou správní úvahu, se kterou by se mohl stěžovatel v rámci odvolání, žaloby či kasační stížnosti argumentačně vypořádat (rozhodnutí o zřízení zástavního práva prý bylo pro shora uvedené důvody nepřezkoumatelné a bylo založeno na nepřípustné libovůli správce daně). Proto stěžovatel odmítá jako vadný závěr Nejvyššího správního soudu, že bylo jeho povinností namítané porušení zásady proporcionality blíže specifikovat a doložit. Navíc soudí, že Nejvyšší správní soud se s jeho námitkami vypořádal pouze povrchně.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237)].
7. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří námitky stěžovatele směřující proti porušení principu proporcionality při zřízení správcovského zástavního práva k nemovitostem, odůvodněného zajištěním neuhrazené daňové povinnosti dle ustanovení §170 odst. 1 daňového řádu.
8. V posuzované věci tedy jde o problematiku jednoho ze způsobů vzniku zástavního práva, a to vzniku ex lege, které podle zvláštního právního předpisu (ustanovení §170 daňového řádu) slouží k zajištění daňové pohledávky. Určitá specifika tohoto zástavního práva odůvodnila i odchylky od obecné právní úpravy, přičemž Ústavní soud toliko korigoval její interpretaci, aniž by právní konstrukci shledal protiústavní [srov. nález sp. zn. III. ÚS 90/97 (N 121/9 SbNU 115)- zde vyřčené závěry se dotýkaly tehdy platného ustanovení §70 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, lze je však plně vztáhnout též na v současnosti platné ustanovení §170 daňového řádu]. Ve věci zřízení zástavního práva dle daňového řádu se přitom Ústavní soud ztotožňuje s názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 2 Afs 186/2006, dle něhož rozhodnutí o zřízení zástavního práva, respektive rozhodnutí o odvolání proti takovému rozhodnutí, musí obsahovat odůvodnění, z něhož musí být zejména patrno, že jsou splněny podmínky pro zřízení správcovského zástavního práva, tedy především to, že je zde daňová pohledávka (její příslušenství) ve výši zajištěné zástavním právem a že se jedná o věc ve vlastnictví daňového dlužníka. Plně se pak Ústavní soud ztotožňuje též s rozšířeným senátem jmenovaného soudu (a potažmo též s názorem stěžovatele) v tom, že při zřízení správcovského zástavního práva by rovněž měly být respektovány základní zásady daňového řízení, zejména pak zásada proporcionality, popř. minimalizace zásahů do práv.
9. Pro posouzení nyní projednávaného případu je tedy klíčové, zda-li správní orgány (a později též soudy) ve vztahu k námitkám stěžovatele náležitě odůvodnily zřízení správcovského zástavního práva ke konkrétně určeným nemovitostem v jeho vlastnictví. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který ve shodě s výše uvedeným uznal nezbytnost zohlednění principu proporcionality při zřízení tohoto zástavního práva, se podává, že ačkoliv rozhodnutí správních orgánů i krajského soudu nebyla odůvodněna dostatečně, alespoň základní správní úvaha týkající se nezbytnosti zřízení zástavního práva (a tedy i poměření principu proporcionality) z nich seznatelná byla. Za této situace Ústavní soud nevidí důvod zpochybňovat názor Nejvyššího správního soudu, že bylo na stěžovatelovi, aby dotčenou výchozí úvahu správního orgánu rozporoval, a to nikoliv pouze obecně a povšechně, nýbrž konkrétně ve vztahu ke konkrétním zajištěným nemovitostem a rovněž tak k výši daňového dluhu. Jak nicméně plyne z napadeného rozhodnutí, takto stěžovatel nepostupoval, neboť jeho námitky stran posouzení principu proporcionality dosahovaly pouze obecné a nikterak blíže specifikované úrovně. Zde však musí Ústavní soud připomenout, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo jednotlivci přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení (občanské či správní), v němž se uplatní všechny zásady ústavně souladného soudního rozhodování. Je však na samotném účastníkovi soudního řízení, aby své námitky týkající se jím namítaného porušení zákona či ústavních principů dostatečně konkretizoval, neboť pouze na konkrétní vznesené námitky může následně soud náležitě reagovat ve svém rozhodnutí, k čemuž soudy ostatně Ústavní soud opakovaně vyzývá. Svoji nedostatečnou procesní aktivitu (ve smyslu nedostatečné argumentace týkající se údajného porušení jeho práv) tedy stěžovatel nemůže zaměňovat s porušením práva na spravedlivý proces.
10. S ohledem na výše řečené tedy nemůže Ústavní soud přisvědčit ani námitce stěžovatele, že by obecné soudy nepřípustně rozšířily rozsah stěžovatelovy důkazní povinnosti v daňovém i soudním řízení, a to na úkor povinností, kterou ze zákona má daňový subjekt. Jak totiž plyne z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, správní orgány ani soudy nevyzývaly stěžovatele, aby sám vyčíslil hodnotu dotčených nemovitostí, pouze na jím vznesené námitky reagovaly v tom smyslu, že pokud tvrdí, že byla porušena zásada proporcionality, musí tyto své argumenty náležitě doložit. S tímto závěrem se Ústavní soud, jak již bylo řečeno, ztotožňuje, neboť nelze požadovat po správních orgánech, aby každou obecně uplatněnou námitku účastníka řízení vypořádávaly provedením (někdy i náročného) dokazování. Naopak je na dotčeném účastníkovi daňového řízení, aby v rámci unesení důkazního břemene sám náležitě doložil, že se správní orgán mýlí a jeho námitky jsou důvodné. Takto však stěžovatel ani v ústavní stížnosti nikterak neuvádí, jakou konkrétní hodnotu by měly mít zastavené nemovitosti, ale pouze obecně opakuje, že jejich hodnota zajisté neodpovídá požadovanému daňovému dluhu. Nadto nelze v případě stěžovatele odhlédnout od skutečnosti, že i Nejvyšší správní soud konstatoval, že nepovažuje za neproporcionální, pokud bylo k zajištění daňového nedoplatku ve výši téměř 9 mil. Kč zřízeno zástavní právo k dotčeným nemovitostem, přičemž s tímto názorem se v obecné rovině Ústavní soud též ztotožňuje a nemá důvod jej (s ohledem na absenci konkrétních námitek vznesených stěžovatelem) rozporovat.
11. Za irelevantní pak musí Ústavní soud pokládat námitky stěžovatele, že zřízení dotčeného zástavního práva "roztočilo v jeho případě nezákonnou dluhovou past" a fakticky mu brání v úhradě dluhu, neboť k užití tohoto zajišťovacího institutu dle daňového řádu přistoupil správce daně až poté, co stěžovatel nesplnil své daňové povinnosti stanovené právním řádem. Případné negativní následky tedy nese pouze a jen stěžovatel, neboť pokud by řádně plnil své povinnosti dle právního řádu, nebylo by toto správcovské zástavní právo na jeho nemovitosti, které v sobě skrývá zajisté negativní důsledky pro vlastníka zastavených věcí, zřízeno.
12. Závěrem pak musí Ústavní soud odmítnout námitku stěžovatele, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo dostatečně odůvodněno. Naopak se podává, že Nejvyšší správní soud jasně vyložil, z jakých důvodů dospěl k závěru o zákonnosti postupu krajského soudu i správních orgánů a vypořádal se se všemi námitkami stěžovatele obsaženými v kasační stížnosti. Zároveň z napadeného rozhodnutí plyne, že Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí vypořádal též s většinou námitek, které stěžovatel předkládá v podané ústavní stížnosti (viz především s. 9-11 napadeného rozsudku), a proto Ústavnímu soudu nezbývá, než na ně v podrobnostech odkázat.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a odpovídá rovněž požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu