ECLI:CZ:US:2015:2.US.2208.14.1
sp. zn. II. ÚS 2208/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Martinou Lintnerovou, advokátkou se sídlem Bezručova 9, Plzeň, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 1. 2014, č. j. 11 Nc 185/2013-189, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2014, č. j. 61 Co 142/2014-233, za účasti Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy a základní práva, vyplývající zejména z čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále z čl. 6, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž z čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava poměrů k nezletilé K., jejímž otcem je stěžovatel.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 11 P 1502014 (11 Nc 185/2013), Okresní soud v Klatovech ústavní stížností napadeným rozsudkem, vydaným v rámci řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem mezi manželi - stěžovatelem a J. H. (matkou nezletilé K.), rozhodl tak, že nezletilá K. se svěřuje na dobu do rozvodu rodičů a od právní moci rozhodnutí o rozvodu do výchovy matky (výrok I. a IV.). V dalších výrocích rozsudku okresní soud stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé K. částkou 5.000 Kč měsíčně splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky počínaje od 1. 7. 2013 (výrok II. a V.), dále povinnost uhradit dlužné a neuhrazené výživné za dobu od 1. 7. 2013 do 31. 1. 2014 v částce 19.000 Kč (výrok III.) a rozhodl též o nákladech řízení.
3. Své rozhodnutí o svěření nezletilé K. do výchovy matky v době před i po rozvodu manželství okresní soud mj. zdůvodnil tím, že "se ztotožňuje se závěry znaleckého posudku, neboť má za to, že i další provedené důkazy nasvědčují tomu, že střídavá výchova by nebyla nezletilé k užitku, ale naopak by ji neúměrně zatěžovala. Vzhledem k osobnosti rodičů, jejich zázemí a dosavadní péči o nezletilou je nejvhodnějším řešením výhradní péče matky se zachováním co nejširšího styku otce s nezletilou. Z toho důvodu bylo návrhu vyhověno" (str. 8 rozsudku). Jak okresní soud zdůraznil, vycházel ve svých závěrech především z obsahu znaleckého posudku z oboru klinické psychologie ze dne 12. 11. 2013, vypracovaného Mgr. Ing. Ivanou Holubcovou. V průběhu řízení provedl rovněž důkaz výslechem všech účastníků řízení (s výjimkou nezletilé K.); zprávou rodinného terapeuta J. Horta, Ph.D. ze dne 16. 8. 2013; zprávami opatrovníka nezletilé (město Klatovy, orgán sociálně právní ochrany dětí - OSPOD) či mimosoudní dohodou o rodičovském styku do doby rozhodnutí soudu ze dne 25. 7. 2013, a další, zejména listinné důkazy, za účelem posouzení majetkových poměrů rodičů.
4. V mezidobí Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 19. 8. 2013, č. j. 11 Nc 185/2013-81, zamítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jímž se do právní moci rozsudku ve věci samé svěřuje nezletilá K. do střídavé výchovy obou rodičů, když dospěl k závěru, že zatímní úprava v daném případě není nutná, neboť "dosavadní styk obou rodičů probíhá v odpovídajícím rozsahu, a to na základě dle vzájemné dohody rodičů", "nezletilá si již na zavedený režim zvykla" a "potřebný rozsah styku otce s dcerou je zajištěn."
5. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž zpochybňoval jeho právní závěr ohledně svěření nezletilé do výlučné výchovy matky, neboť prý vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, opírá se výhradně o znalecký posudek, který je nadto velmi nevyvážený (v neprospěch otce) a vzbuzuje pochybnosti o odbornosti samotné znalkyně (přítomnost vlastních domněnek a pochybností), přičemž dostatečně nezohlednil skutečnosti, které svědčí ve prospěch stěžovatele a tedy i ve stanovení střídavé výchovy nezletilé.
6. Krajský soud v Plzni podané odvolání rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností shledal nedůvodným a rozsudek okresního soudu potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako "věcně správný a zákonu odpovídající." S ohledem na tento výrok pak krajský soud nově vymezil rozsah stěžovatelovy povinnosti zaplatit dlužnou částku na výživném (výrok I.) a v neposlední řadě rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, a plně se ztotožnil s jeho právním závěrem, že jsou "dány důvody pro svěření nezletilé K. do výchovy matky." Naopak odmítl odvolací námitky stěžovatele, v nichž zpochybňoval rozsah okresním soudem provedených skutkových zjištění a na nich následně založené právní závěry, zejména pak na předmětném znaleckém posudku, jehož zákonnost stěžovatel rovněž zpochybňoval.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, neboť je toho názoru, že navzdory některým dílčím, pro stěžovatele pozitivním, závěrům ze znaleckého posudku ("otec i matka jsou dobrými rodiči, oba důležití pro zdárný vývoj nezletilého dítěte"), obecné soudy převzaly doslovně za svůj závěr znalkyně o nevhodnosti střídavé péče bez dalšího odůvodnění, když neprovedly důkazy potřebné pro rozhodnutí o výlučné péči nezletilého dítěte (resp. neprovedly důkazy potřebné k vyloučení péče střídavé). K jeho námitce o nezákonnosti znaleckého posudku z důvodu, že znalkyně se vyjadřovala k otázkám hmotněprávním, jež náleží výlučně do rozhodovací pravomoci soudu, a k námitce o vnitřní rozpornosti a neúplnosti znaleckého posudku, se obecné soudy dokonce nevyjádřily vůbec. Stěžovatel je tak přesvědčen, že "obecné soudy excesivním způsobem nerespektovaly ustanovení jednoduchého práva, když za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte nebyly shromážděny všechny důkazy potřebné pro zjištění nejlepšího zájmu dítěte." Především se dostatečně nezabývaly otázkou vzájemných vztahů mezi rodiči a případnými dopady svěření nezletilé do výlučné péče matky na výchovné působení ze strany otce. Stěžovatel tak uzavírá, že v nyní projednávaném případě byla v řízení před obecnými soudy jednoznačně preferována matka ("opakovaně byla zmiňována vazba mezi matkou a nezletilou v důsledku mateřství a rovněž ze znaleckého posudku vyplynulo, že znalkyně stranila matce") a byl zohledněn její nesouhlas se střídavou péčí ("chybějící souhlas matky měl však zásadní dopad na rozhodnutí obecných soudů, aniž by bylo zkoumáno, proč je tento souhlas odpírán"), což nelze akceptovat, neboť "otázka střídavé výchovy nesmí být zamítnuta pouze na základě negativního postoje matky a z něho plynoucího negativního postoje znalkyně a následného negativního postoje obecných soudů." Stěžovatel dodává, že k tomuto výsledku došlo v důsledku "zkostnatělosti systému v rozhodovací praxi obecných soudů v otázkách péče o nezletilé, kdy byla v minulosti jednoznačně preferována žena jako matka."
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem na dobu před a po rozvodu, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilé dcery K. a svěřily ji do péče její matky.
10. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky svěření nezletilých dětí do péče, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
11. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
12. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilé K. a svěřily ji do péče matky, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
13. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy se při rozhodování soustředily nejen na otázky, zda jsou na straně otce splněny (především materiální) předpoklady pro svěření nezletilé do střídavé výchovy a jaké jsou postoje obou rodičů k takovému opatření, ale především kladly důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), tedy nezletilé K. Přestože tedy obecné soudy v nyní projednávaném případě konstatovaly, že "oba rodiče jsou výchovně způsobilí" a "otec i matka jsou dobrými rodiči", ve svém rozhodování se především soustředily na zkoumání možných úskalí a důsledků svěření nezletilé dcery do střídavé výchovy obou rodičů, a to jak s ohledem na samotnou osobnostní povahu dcery ("je dítětem značně citlivým, vnímavým, které se v předrozvodové situaci hůře přizpůsobuje"), tak i s ohledem na možná úskalí a negativní důsledky pro její budoucí rozvoj ("střídavá výchova by pro nezletilou byla velmi náročná, byla by nucena čelit konfliktům mezi rodiči, byla by nadále pod vlivem jejich odlišných postojů k sobě navzájem a k výchově, jejich menší schopnosti se domluvit na stejných výchovných zásadách a pravidlech"). Proto dospěly k závěru, že "střídavá výchova by nebyla nezletilé k užitku, ale naopak by ji neúměrně zatěžovala."
14. Navzdory tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti dle názoru Ústavního soudu nyní přezkoumávaný přístup obecných soudů plně koresponduje s judikatorními závěry Ústavního soudu, blíže konkretizujícími výše předestřená ústavněprávní kritéria (tj. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, resp. schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby), v nichž Ústavní soud zdůraznil, že "při jakémkoliv zásahu do rodinného života musí obecné soudy vždy usilovat o to, aby byl takový zásah minimalizován, tedy (a) aby dítě nebylo odtrženo zejména od osob, k nimž má silnou náklonnost, u nichž dlouhodobě setrvávalo a u nichž nachází svůj domov, a od svých sourozenců; a (b) aby bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli a důležitost jiných blízkých osob v životě dítěte a která tedy kontaktu dítěte s takovým osobami v případě nebude bránit" (srov. např. citované nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09; sp. zn. I. ÚS 2482/13; nebo nález sp. zn. II. ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014, a tam citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva). Na zákonné úrovni tomuto požadavku odpovídala v minulosti právní úprava, obsažená v ustanovení §26 zákona o rodině, s níž po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku plně koresponduje úprava, obsažená v ustanovení §907 občanského zákoníku. V jeho odstavci 2) je na rozhodující soud kladen požadavek, aby při rozhodování o svěření dítěte do péče sledoval především zájem dítěte, a to s ohledem na "jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti ve vztahu k jeho vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů" a rovněž se zřetelem na "citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám." Současně musí vzít i do úvahy, který z rodičů "dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje."
15. Za tímto účelem také obecné soudy v nyní projednávaném případě prováděly dokazování, a to nejen předmětným znaleckým posudkem. Ústavní soud se tak neztotožňuje s námitkami stěžovatele, že obecné soudy "excesivním způsobem nerespektovaly ustanovení jednoduchého práva, když za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte nebyly shromážděny všechny důkazy potřebné pro zjištění nejlepšího zájmu dítěte". Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy vycházely pouze z předmětného znaleckého posudku, jehož závěry do svého rozhodnutí zcela přejaly, Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře odmítl takový postup obecných soudů, kdy zcela mechanicky a nekriticky přejímaly do svých právních závěrů závěry ze znaleckých posudků a fakticky tak nastolily situaci, že v dané věci "rozhodl znalecký ústav a nikoli soudy, jejichž role se omezila pouze na paušální a nekritické převzetí jeho závěrů." [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 581/06 ze dne 3. 6. 2008 (N 101/49 SbNU 491); či nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014].
16. Taková situace ovšem dle názoru Ústavního soudu v nyní projednávaném případě nenastala, neboť obecné soudy všechny provedené důkazy, včetně znaleckého posudku kriticky hodnotily především s ohledem na zájmy nezletilé K. a na respektování požadavku zachování co nejvyšší míry její identity a jejích rodinných vazeb. Lze souhlasit se stěžovatelem, že obecné soudy primárně (nikoliv však pouze) vycházely ze závěrů znaleckého posudku, nicméně v této souvislosti je třeba zdůraznit, že při svém rozhodování musely zohlednit především nízký věk nezletilé K. (v době rozhodování 4 roky) a tedy sníženou míru její rozumové a emocionální vyspělosti. Proto při ochraně jejích zájmů a respektování požadavku zachování co nejvyšší míry její identity a jejích rodinných vazeb vycházely zejména ze závěrů předmětného znaleckého posudku, neboť nebylo možné zohlednit jedno z výše předestřených kritérií, spočívající v respektování či přihlédnutí k přání samotného dítěte, které je za splnění určitých předpokladů "nutné považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167). Za tyto předpoklady, jež ovlivňují míru relevance tohoto kritéria při úvahách rozhodujícího soudu, Ústavní soud ve své judikatuře [srov. např. citované nálezy sp. zn. I. ÚS 2661/10; sp. zn. I. ÚS 2482/13; či nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013] vymezil především "dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost dítěte", když "významným faktorem je v těchto případech věk samotného dítěte, neboť čím starší dítě je, tím větší má jeho názor váhu. Řečeno jinak, názor tříletého dítěte má daleko menší váhu než stanovisko patnáctiletého teenagera. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí obecný soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti."
17. V této souvislosti nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že se krajský soud nijak nevypořádal s jeho námitkami v odvolacím řízení, v nichž zpochybňoval samotnou zákonnost a hodnověrnost předmětného znaleckého posudku. Krajský soud totiž v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že "v daném případě se znalkyně zcela vypořádala ve znaleckém posudku se zadáním soudu, její závěry jsou přesvědčivé, logicky odůvodněné, nevzbuzující pochybnosti a zpracování revizního znaleckého posudku by bylo pouze dalším traumatizováním nezletilé" (str. 5 rozsudku krajského soudu).
18. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecnými soudy přijaté závěry o nenaplnění předpokladů pro stanovení střídavé výchovy nezletilé dcery jsou projevem "zkostnatělosti systému v rozhodovací praxi obecných soudů v otázkách péče o nezletilé, kdy byla v minulosti jednoznačně preferována žena jako matka", Ústavní soud je naopak toho názoru, že obecné soudy (implicitně) respektovaly závěry z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházely z oné premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13), nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo, a proto svěřily nezletilou K. do výlučné péče její matky, ovšem se "zachováním co nejširšího rodičovského styku stěžovatele s nezletilou."
19. Jinými slovy, v nyní projednávaném případě důvodem k závěru obecných soudů o nesplnění předpokladů pro stanovení střídavé výchovy u nezletilé K. nebyl "negativní postoj matky a z něho plynoucí negativní postoj znalkyně", či dokonce projev jakési apriorní neochoty a negativního přístupu obecných soudů k samotnému institutu střídavé výchovy (srov. a contrario citované nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09; sp. zn. I. ÚS 266/10; či sp. zn. I. ÚS 2482/13), jak nesprávně namítá stěžovatel, ale právě nesplnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilého dítěte, který musí obecné soudy při rozhodování o uložení výchovného opatření (včetně střídavé výchovy) vždy důsledně respektovat (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Proto je také třeba odmítnout názory stěžovatele, že střídavá výchova "může napomoci k urovnání vyhrocených vztahů mezi rodiči", neboť jsou v nich upozaděny zájmy nezletilého dítěte a fakticky z něho činí "nástroj" či "prostředek" k urovnání vztahů mezi rodiči. Zjednodušeně řečeno, urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilého dítěte a snaha o nalezení společného konsenzu nad způsobem jeho výchovy s ohledem na jeho nejlepší zájmy, by měly být předpokladem pro uložení střídavé výchovy, nikoliv jejím cílem.
20. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilých dětí do péče (nejen v pořadí "první" rozhodnutí, jako je tomu v nyní projednávaném případě) nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Jak ovšem zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů nezletilé došlo k určitému pokroku, případně zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilou podle toho upravily. Pokud by např. zlepšení vzájemných vztahů či dokonce žádoucímu prohlubování rodičovského styku stěžovatele s nezletilou svým obstrukčním či neochotným jednáním znemožňovala její matka, bude na zvážení soudů, zda se z její strany nejedná spíše o snahu (bez ohledu na přání či nejlepší zájmy nezletilé) zamezit střídavé výchově.
21. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu