ECLI:CZ:US:2015:2.US.2244.14.1
sp. zn. II. ÚS 2244/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Patricie Schweibar, zastoupené JUDr. Petrem Dítětem, advokátem se sídlem Horní náměstí 19, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2012, č. j. 39 ICm 1103/2011-69, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2012, č. j. 12 VSOL 79/2012-175, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, č. j. 29 ICdo 50/2013-216, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny.
[2.] Stěžovatelka nejprve shrnuje průběh řízení před obecnými soudy. Vylučovací žalobou, podanou (společně s H. Schweibarem) ke Krajskému soudu v Brně, se stěžovatelka domáhala vyloučení blíže specifikovaných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka - společnosti GH NERA spol. s r. o; tuto žalobu odůvodnila tím, že dlužník na ni ještě před zjištěním úpadku a prohlášením konkursu tyto nemovitosti převedl (kupními smlouvami ze dne 29. 4. 2008 a 4. 7. 2008). Krajský soud v Brně ovšem podanou žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětné kupní smlouvy byly absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Jako důvod neplatnosti uvedl soud skutečnost, že v době uzavření shora zmíněných smluv bylo usnesením Krajského soudu v Brně (předběžné opatření ze dne 4. 5. 2007, právní moci nabylo dne 21. 6. 2007 a bylo účinné až do 7. 12. 2009) uloženo dlužníku zdržet se veškerých úkonů vedoucích ke zcizení nemovitého majetku v jeho vlastnictví. K odvolání obou žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ztotožnil se s jeho odůvodněním. Nejvyšší soud pak dovolání, podané již jen stěžovatelkou, usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností odmítl.
[3.] Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že při svém rozhodování dostatečně nezohlednily její dobrou víru. Omezení práva zcizovat předmětné nemovitosti totiž nebylo vyznačeno - vinou soudu, který předběžné opatření vydal - v katastru nemovitostí. Ačkoliv si stěžovatelka počínala s řádnou péčí a jednala v dobré víře, předmětné nemovitosti nebyly z majetkové podstaty vyloučeny a posléze (v roce 2013) byly prodány v dražbě, čímž došlo ke zmenšení její majetkové sféry.
[4.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[5.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[6.] Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že se obecné soudy věcí řádně zabývaly a svůj shora zmíněný závěr o neplatnosti kupních smluv důkladně odůvodnily. Vypořádaly se přitom se všemi relevantními námitkami stěžovatelky. Ostatně i stěžovatelka činí sporným "pouze" jejich klíčový meritorní závěr, resp. jeho ústavní konformitu.
[7.] Lze tak konstatovat, že v dané věci bylo postaveno najisto, že k uzavření předmětných kupních smluv došlo až poté, co nabylo právní moci usnesení (předběžné opatření), jímž bylo dlužníku, společnosti GH NERA, spol. s r. o., uloženo zdržet se veškerých úkonů vedoucích ke zcizení jeho nemovitého majetku (viz výše bod 2). Závěr obecných soudů, podle něhož jsou kupní smlouvy uzavřené v rozporu s tímto usnesením absolutně neplatné, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, a to i s ohledem na specifické okolnosti tohoto případu.
[8.] Ačkoliv stěžovatelka v době uzavření kupních smluv o existenci tohoto předběžného opatření nemusela vědět a pravděpodobně ani nevěděla, nelze z existence dobré víry (byť by i byla dána) dovozovat, že by předmětné kupní smlouvy musely být prohlášeny za platné. Nelze totiž přehlédnout, že zmíněné předběžné opatření omezující nakládání vlastníka s nemovitostmi (jakož i obdobná předběžná opatření ve skutkově obdobných věcech) bylo přijato k ochraně práv třetích osob, jež by oslabením právních účinků takového předběžného opatření byla významně ohrožena. Již (avšak nejen) z tohoto důvodu nelze na projednávanou věc aplikovat nálezy Ústavního soudu vztahující se k ochraně dobré víry v případě nabytí od nevlastníka [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359) či nález sp. zn. I. ÚS 2299/13 ze dne 22. 4. 2014]. Ústavní soud navíc dodává, že i aplikovatelností prvního citovaného nálezu na projednávanou věc se obecné soudy řádně zabývaly (posléze citovaný nález byl vydán až po jejich rozhodnutí, i ve vztahu k němu lze však učinit obdobné závěry) a ani v tomto ohledu nelze mít jejich závěry za ústavně nekonformní.
[9.] Stěžovatelce lze ovšem přitakat v tom směru, že zmíněné předběžné opatření mělo být podle ustanovení §76c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve lhůtě do tří dnů od jeho vyhlášení či vydání zasláno příslušnému katastrálnímu úřadu, což se v projednávané věci zřejmě nestalo. Rovněž tato skutečnost však není způsobilá zvrátit závěr o tom, že obecné soudy rozhodly o neplatnosti kupních smluv ústavně konformně. Ani v nastíněné situaci totiž stěžovatelka (či osoba v obdobném postavení) není zbavena efektivní právní ochrany. Pakliže by jí totiž skutečně vznikla škoda v důsledku nesprávného úředního postupu státního orgánu (zde podle tvrzení stěžovatelky pochybil Krajský soud v Brně, který neodeslal ve lhůtě usnesení o nařízení předběžného opatření příslušnému katastrálnímu úřadu), nabízí se možnost postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. V tomto případě by se však jednalo o samostatné řízení a Ústavnímu soudu pochopitelně nyní nepřísluší jakkoliv předjímat jeho případný výsledek.
[10.] Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu