ECLI:CZ:US:2015:2.US.2270.15.1
sp. zn. II. ÚS 2270/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Nováka, zastoupeného JUDr. Ing. Milošem Vasovičem, advokátem, se sídlem Dobrovského 13, Praha 7, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13. 11. 2013, č. j. 5 C 200/2013-39, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. 25 Co 49/2014-77, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, č. j. 22 Cdo 2846/2014-95, za účasti Okresního soudu v Rakovníku, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení práva vlastnit majetek, resp. práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
[2.] Stěžovatel uvádí, že v průběhu rozvodového řízení uzavřel se svou bývalou manželkou smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práv a povinností společného bydlení. Z této smlouvy mj. plynulo, že po právní moci rozsudku o rozvodu manželství se stěžovatel stane výlučným vlastníkem bytu v této smlouvě specifikovaného. Následně však zjistil, že v katastru nemovitostí jsou on i jeho bývalá manželka uvedeni jako spoluvlastníci (každý s polovičním ideálním spoluvlastnickým podílem). Proto stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Rakovníku žalobu na určení vlastnictví, kterou se domáhal (s odkazem na uzavřenou smlouvu), aby byl určen výlučným vlastníkem bytu. Jeho žaloba však byla zamítnuta, na čemž nic nezměnilo ani posléze podané odvolání a dovolání.
[3.] Obecné soudy založily svá rozhodnutí na právním názoru, podle něhož byla-li mezi manžely uzavřena smlouva o vypořádání práv k bytu, pak jsou její věcněprávní účinky vázány ke vkladu do katastru nemovitostí. Jestliže byl návrh na vklad podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, pak nastává ohledně nemovitosti nevyvratitelná domněnka podílového vlastnictví bývalých manželů k předmětné nemovitosti. Jelikož taková situace nastala v projednávané věci (podílové spoluvlastnictví tudíž vzniklo v souladu se zákonem a tato situace byla zachycena i v katastru nemovitostí), stěžovatelova žaloba na určení vlastnictví nemohla být úspěšná.
[4.] Tento právní názor ovšem podle stěžovatele popírá autonomii vůle účastníků smlouvy a je též v rozporu s dobrými mravy. Účastníci smlouvy totiž jasně vyjádřili svou vůli, aby se výlučným vlastníkem bytu stal stěžovatel, což však obecné soudy nerespektovaly. Zároveň nepřihlédly k ústavnímu rozměru věci - zejména k legitimnímu očekávání nabytí majetku, jež stěžovateli v souvislosti s uzavřením smlouvy vzniklo.
[5.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[6.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[7.] V nyní projednávané věci obecné soudy vyložily, že po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů nastává nevyvratitelná domněnka podílového spoluvlastnictví bývalých manželů (srov. §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), a to i ve vztahu k nemovitostem, ohledně nichž byla uzavřena smlouva upravující práva k nim odlišně. To ovšem neplatí, pokud je v této tříleté lhůtě podán návrh na vklad vlastnického práva (plynoucího ze smlouvy) do katastru nemovitostí. Tento výklad podústavního práva - odpovídající i ustálené judikatuře - je dle Ústavního soudu racionální a ústavně konformní.
[8.] Závěr o protiústavnosti naznačeného právního názoru nelze, jak činí právě stěžovatel, založit bez dalšího na izolovaném argumentu, že nevyvratitelná právní domněnka odporuje dříve vyjádřené vůli účastníku smlouvy. Stanovení tříleté lhůty pro vypořádání majetkových poměrů (resp. pro následný návrh na vklad do katastru nemovitostí) totiž nastoluje rovnováhu mezi principem autonomie vůle (který ve svém návrhu zdůrazňuje stěžovatel) a principem právní jistoty (který sledoval zákonodárce právě zakotvením lhůty a obecné soudy její důslednou aplikací). Pakliže tedy v daném případě stěžovatel návrh na vklad v této lhůtě nepodal, nelze nástup nevyvratitelné právní domněnky vytýkat obecným soudům, nýbrž toliko nečinnosti stěžovatele.
[9.] Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu