ECLI:CZ:US:2015:2.US.2281.15.1
sp. zn. II. ÚS 2281/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Darren, s. r. o., se sídlem Sulkovská 482, Bystré, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, č. j. 30 Cdo 4753/2014-853, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
[2.] Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje v tom, že jí obecné soudy (naposledy Nejvyšší soud, jehož rozhodnutí stěžovatelka výhradně napadá) nepřiznaly nárok na náhradu nákladů řízení poté, co bylo řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby stěžovatelkou. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že zavinila-li zpětvzetí žaloby třetí osoba odlišná od účastníků řízení, pak žalobce, jenž vzal žalobu zpět, nárok na náhradu nákladů řízení nemá. Tento závěr podložil Nejvyšší soud i odkazem na svou ustálenou judikaturu. Taková interpretace (resp. aplikace tohoto právního názoru na projednávanou věc) je však dle stěžovatelky protiústavní. Zpětvzetí žaloby prý totiž zavinil jeden ze solidárně odpovědných škůdců; takovou situaci nelze rigidně vnímat jako zavinění třetí osobou.
[3.] Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh řízení, jsou účastníkům řízení známy.
[4.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
[5.] Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[6.] Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i v případě, kdyby se s jeho výkladem a aplikací v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů by totiž mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení právního předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 157/13 ze dne 13. 8. 2013 (N 146/70 SbNU 363)].
[7.] Žádná z naznačených situací, výjimečně odůvodňujících zásah Ústavního soudu i do rozhodování o nákladech řízení, však v projednávané věci nenastala. Rozhodnutí obecných soudů (včetně napadeného usnesení Nejvyššího soudu) jsou totiž založena na racionální a ústavně konformní interpretaci podústavního práva a právní závěr, na jehož základě stěžovatelce nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení, byl řádně odůvodněn. Jak plyne z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu, je tento právní závěr dostatečně opřen též o setrvalou judikaturu tohoto soudu. Samotnou skutečnost, že žalovaným nebyla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (za situace, kdy zastavení řízení procesně zapříčinila vskutku jiná, od nich odlišná, osoba, která uspokojila nárok stěžovatelky), ostatně nelze považovat ani za extrémně rozpornou s principy spravedlnosti.
[8.] Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k dotčení či dokonce porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv. Vzhledem k tomu odmítl podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu