ECLI:CZ:US:2015:2.US.2294.14.1
sp. zn. II. ÚS 2294/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Grody, zastoupeného JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem AK se sídlem Kosmova 20/961, 702 40 Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. listopadu 2011 č. j. 28 C 222/2008-116, ve znění usnesení ze dne 22. listopadu 2011 č. j. 28 C 222/2008-115 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2012 č. j. 62 Co 163/2012-143, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 1 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. července 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. listopadu 2011 č. j. 28 C 222/2008- 116, ve znění usnesení ze dne 22. listopadu 2011 č. j. 28 C 222/2008-115, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na náhradu škody ve výši 26.110.098,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. dubna 2014 sp. zn. 30 Cdo 777/2013 podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen "o. s. ř.", jako nepřípustné odmítl.
Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušit usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, z úvodní pasáže ústavní stížnosti je naprosto zřejmé, že napadá jak rozsudky soudů prvního a druhého stupně, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08, sp. zn. IV. ÚS 406/04, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).
Ústavní soud tedy konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v přímé souvislosti s nezákonnými rozhodnutími správce daně mu vznikla škoda, která je vyčíslena ve znaleckém posudku ze dne 16. ledna 2008, zpracovaném Doc. PhDr. Ing. Janem Novotným, z neuplatněné daňové ztráty, z nákladů na právní zastoupení při jednání se správcem daně a z nákladů na vypracování znaleckého posudku. Tato byla posléze doplněna i znaleckým posudkem Ing. Lumíra Šebrleho na škodu vzniklou z titulu nevybraného nájemného u nuceně prodaných nemovitostí. Celkový nárok byl vyčíslen na částku 26.110.098,- Kč, přičemž tato částka již byla ponížena o zaplacený sankční úrok správcem daně ve výši 750.493,- Kč. Jedno vyhotovení znaleckého posudku obdržela i Česká republika - Ministerstvo financí v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody dne 1. února 2008. Tento nárok však odmítla sdělením ze dne 10. listopadu 2008. V dané věci se tedy stěžovatel obrátil na soud, který jeho nárok zamítl. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel je toho názoru, že oba rozsudky obecných soudů jsou nekonzistentní a jsou nedostatečným způsobem odůvodněny. Postup obecných soudů shledává stěžovatel formalistickým, neboť obecné soudy "jen" důkazy formálně konstatovaly, aniž je materiálně provedly.
Stěžovatel je přesvědčen, že prokázal, že po vydání nezákonných rozhodnutí byla vydána další rozhodnutí, která mu znemožnila dispozici s movitým majetkem (včetně finančních prostředků) i nemovitým majetkem, a to exekuční příkazy. Stěžovatel prokázal, že ač byly vydány exekuční příkazy na nemovitosti, exekuce dále neprobíhala. Tuto skutečnost nikdo nezpochybnil a soud ji uznal za prokázanou. Stěžovatel uvádí, že také prokázal, že ač příslušná ustanovení občanského soudního řádu umožňovala při zahájení exekuce na peněžní prostředky u bank vyplacení finančních částek určeným zaměstnancům na platy, tyto mu správní orgán odmítl uvolnit. Stěžovatel tedy prokázal, že se v okamžiku ocitl bez disponibilních finančních prostředků. Jestliže bylo stěžovateli znemožněno nakládat s finančními prostředky, nemohl pokračovat ve svém podnikání a logicky tak nemohl dosahovat ani příjmů. I za této situace oba soudy konstatovaly, že stěžovatel neprokázal svá skutková tvrzení a jen spekuluje. Dále stěžovatel prokázal (podání ze dne 18. srpna 2010), že v jeho oboru podnikání (plyn, voda, topení) existovaly pracovní příležitosti, protože na Opavsku probíhala plynofikace. Kromě veřejných zakázek tak zde byla reálná možnost provádět zakázky i za soukromé investice. Ve stejném podání stěžovatel prokázal listinami, jaké zakázky prováděl v letech 1993 až 1998. Prokázal tedy, že nemohl pokračovat ve svých obchodních aktivitách. V případné účasti na veřejných zakázkách mu bránila ta skutečnost (mimo té, že neměl žádné finanční prostředky), že nemohl dostát zákonnému ustanovení (zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, zákon č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách a zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách) a prokázat svou "bezdlužnost", když neměl uhrazené nedoplatky nezákonně stanovených daní. Nemožnost uplatnění daňové ztráty pak soudu vysvětlil doložením listin. Podle odůvodnění rozsudku se těmito nalézací soud vůbec nezabýval. V důsledku vydání nezákonných rozhodnutí a rozhodnutí následujících, byl stěžovatel nucen přerušit podnikání. Není-li dosahováno příjmů, vzniká škoda. Stěžovatel je toho názoru, že nepochybně mezi vydáním nezákonných rozhodnutí a vznikem škody je příčinná souvislost. Otázkou však je, jak prokázat výši škody spočívající v ušlém zisku. Toho si byl vědom i soud odvolací a připustil zde i možnost postupu dle ustanovení §136 o. s. ř., tj. určit ji odhadem. Stejně uvažoval i stěžovatel. Necítil se však být povolán k tomu, aby výši škody určil sám a proto oslovil znalce, který je jako znalec jmenovaný rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě pro základní obor ekonomika. Přesný popis, jak dospěl ke svému závěru, je uveden ve znaleckém posudku. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zpřesňuje určení výše náhrady škody v ustanovení §2955, a to tak, že nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností soud. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jeho stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17).
V souzené věci se Městský soud v Praze ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce řádně neprokázal svá skutková tvrzení, pokud jde o příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou, zejména pak neprokázal výši škody. Přestože byl soudem prvního stupně řádně poučen podle ust. §118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že je třeba označit důkazy k prokázání žalobních tvrzení, tuto svoji důkazní povinnost nesplnil. Odvolací soud poukázal na to, že žalobce výši škody prokazoval v podstatě jediným důkazem, a to odborným vyjádřením, které vychází ze simulovaných předpokladů, které nemají reálný základ. Protože žalobce tak neprokázal ani příčinnou souvislost mezi uvedeným nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou a ani výši škody, soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, když žalobu pro neunesení důkazního břemene zamítl. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu