ECLI:CZ:US:2015:2.US.2296.15.1
sp. zn. II. ÚS 2296/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Lenkou Dörrovou Čepkovou, advokátkou, se sídlem Úvoz 120, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 561/2015-40 ze dne 20. 5. 2015 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Tmo 19/2012-757 ze dne 25. 8. 2014, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 14 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 2 Tm 5/2011 se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, č. j. 2 Tm 5/2011 ze dne 10. 4. 2012 byl stěžovatel uznán vinným pod bodem 3) přečinem nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a pod bodem 4) přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků za současného stanovení dohledu v rozsahu §49 - 51 tr. zákoníku. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších třech spoluobviněných a o nároku na náhradu škody.
K odvolání státního zástupce do výroku o vině v neprospěch všech obviněných a obviněných J. D. a ml. T. K. rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 4 Tmo 19/2012 ze dne 28. 8. 2012 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným pod bodem 2) zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl o vznesených nárocích na náhradu škody a odvolání spoluobviněných zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 3 Tdo 164/2013 ze dne 13. 3. 2013 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci byla na základě ústavní stížnosti stěžovatele zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23) s tím, že postupem odvolacího soudu, který se neztotožnil s vyhodnocením některých důkazů soudu prvního stupně a tyto důkazy vyhodnotil jinak, aniž by je při veřejném zasedání provedl, a poté sám rozhodl o vině a trestu obviněných, byla porušena procesní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, následně napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody ve vztahu k obviněným J. D., stěžovateli a ml. T. K. a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově ve zrušené části rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl o nárocích na náhradu škody. Současně rozhodl o vině a trestu obviněných J. D. a ml. T. K.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání, přičemž označil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že právní závěr soudů je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, neboť skutkový stav, zakládající pouhé nepřekažení trestného činu, byl právně kvalifikován jako spolupachatelství na zločinu loupeže. Stěžovatel namítá, že svým jednáním nenaplnil znaky spolupachatelství zločinu loupeže, neboť pouze jednání ostatních obviněných viděl, přičemž se nijak napadení poškozeného či zmocnění jeho věci nezúčastnil. Nebyla učiněna žádná skutková zjištění, z nichž by vyplynul společný záměr obviněných a takový úmysl nelze dle jeho názoru vyvodit z toho, že se poškozeného nezastal (viz R 4119/1931). Protože průběh skutkového děje svou přítomností nijak neovlivnil, jeho jednání nebylo článkem řetězu, který by za současného působení ostatních spoluobviněných směřoval k naplnění subjektivní stránky zločinu loupeže. Uvádí, že útok na poškozeného by probíhal stejně i v případě, že by stěžovatel napadení nebyl přítomen. Konkludentní dohoda a pasivní podpora, o něž je závěr o spolupachatelství opřen, je dle jeho názoru zcela účelová a fiktivní. Pokud Nejvyšší soud svá tvrzení opírá o argument, že stěžovatelova přítomnost na místě činu sloužila jako výhružka násilím a demonstrace síly, i takové obecné tvrzení považuje za neakceptovatelné a spekulativní. V takové situaci považuje uznání své viny ze zločinu loupeže ve formě spolupachatelství za závažné porušení zásady in dubio pro reo.
Stěžovatel připomíná, že v kasačním nálezu Ústavní soud uložil vrchnímu soudu povinnost znovu provést důkazy, v jejichž hodnocení se rozchází se soudem prvního stupně. V rozporu s tím odvolací soud pouze četl výpověď svědka A. K. a stěžovatele, přičemž stěžovateli nedal možnost, aby se k jednotlivým důkazům vyjádřil, takže znovu vydal překvapivé rozhodnutí. S podporou Nejvyššího soudu tak porušil stěžovatelovo právo na efektivní obhajobu. Krom toho na adresu obhájkyně stěžovatele opakovaně pronášel dehonestující výroky a jednání vedl účelově a formálně. Znovu poukazuje na skutečnosti, které dle jeho názoru zakládají pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, což soudy zavazuje k mnohem pečlivějšímu zkoumání věci ve smyslu zásady materiální pravdy.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti rozsahu a způsobu provedeného dokazování před odvolacím soudem a proti právní kvalifikaci jeho jednání. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny jen soud, který je součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy), rozhoduje o otázce viny a trestu za trestné činy. Hodnotí tedy důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 81 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Odvolací soud poté, co jeho první rozsudek ve věci byl nálezem Ústavního soudu zrušen z důvodů procesních pochybení vedoucích k porušení zásad a pravidel dokazování v trestním řízení, která ve svém důsledku znamenala omezení práva obviněných na efektivní obhajobu, postupoval podle pokynů Ústavního soudu a sám provedl důkazy, v jejichž hodnocení se odchýlil od závěrů soudu prvního stupně. Vyslechl tak všechny obviněné, včetně stěžovatele, takže nelze přisvědčit tvrzení v ústavní stížnosti, že jeho výpověď byla pouze čtena. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 25. 8. 2014 (viz č. l. 742 až 750) je také dostatečně zřejmé, že jeho výpověď učiněná před odvolacím soudem byla konfrontována s předchozími výpověďmi a stěžovateli byl dán prostor, aby se ke zjištěným rozporům vyjádřil. Obhajobě bylo současně umožněno klást stěžovateli dotazy, čehož také plně využila. Obdobně byl obhajobě dán prostor k vyjádření se k ostatním prováděným důkazům, a to i k výpovědi svědka A. K. učiněné v přípravném řízení a přečtené odvolacím soudem za podmínek §211 odst. 4 tr. ř. Nelze tak dospět k závěru, že by odvolací soud, který se sice ztotožnil s rozsahem dokazování před soudem prvního stupně, ale některé důkazy hodnotil odlišně, porušil ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. ve spojení s §263 odst. 7 tr. ř., ukládající mu, aby důkazy, které hodlal hodnotit jinak než soud prvního stupně, sám provedl v rámci veřejného zasedání. Učinil tak za účasti stěžovatele i ostatních obviněných a jejich obhájců kontradiktorním způsobem, byť stěžovatel tvrdí opak.
Odvolací soud si byl plně vědom toho, že složitost hodnocení provedených důkazů byla výrazně ovlivněna skutečností, že poškozený MUDr. Pavel Fojtl po brutálním útoku vůči jeho tělesné integritě utrpěl tak závažná poranění hlavy, že si na okolnosti svého napadení nepamatuje. Vyšel z objektivních zjištění, která nezpochybňovali ani obvinění, že se všichni obvinění, kteří se několik let znali, v kritické době (v nočních hodinách) na místě činu (na odlehlém místě) nacházeli a s poškozeným se střetli, přičemž někteří z nich na něho útočili fyzicky a přitom mu odcizili dva mobilní telefony, které následně prodali. Neuvěřil však verzi obviněných, že poškozeného pozorovali a chtěli mu pomoci, neboť mu v opilosti hrozil pád do řeky, a že poškozený poté, co byl jedním z obviněných chycen za rameno, na něho zaútočil, a proto ho někteří z obviněných fyzicky napadli. Pokud po vyhodnocení výpovědí stěžovatele i ostatních obviněných učiněných v průběhu celého trestního řízení v kontextu s dalšími provedenými důkazy a s přihlédnutím k rozhodným okolnostem objektivního charakteru nabyl přesvědčení o tom, že záměr a úmysl všech obviněných poškozeného fyzicky napadnout za účelem zmocnění se jeho věcí, byl prokázán, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněnému závěru nic vytknout, neboť obhajoba obviněných, že chtěli pouze pomoci "opilému" poškozenému, aby nespadl do řeky, je za situace, kdy ho následně velmi brutálním způsobem fyzicky napadli, poté okradli a ponechali na nefrekventovaném místě bez pomoci, zjevně nelogická a účelová. Nadto bylo orientační dechovou zkouškou u poškozeného zjištěno 1,23 promile alkoholu v dechu, což vyvrací tvrzení obviněných, že byl silně opilý a potřeboval pomoc.
Průběh dokazování před odvolacím soudem, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle, neboť zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. V souhrnu tak lze konstatovat, že námitky stěžovatele jsou pouhou polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, které však nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoli přehodnocovat.
Plně akceptovatelný je rovněž závěr odvolacího soudu, že i jednání stěžovatele naplnilo všechny znaky zločinu loupeže spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku, neboť bylo složkou děje, který za současného působení ostatních spoluobviněných směřoval k naplnění subjektivní stránky zločinu loupeže. Tento závěr je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz R 15/1967 a R 36/1973 Sb. rozh. tr.), z níž vyplývá, že ke spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni podíleli na trestné činnosti stejnou měrou, neboť stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně článkem řetězu, tvořícího ve svém celku trestní jednání. V usnesení sp. zn. 8 Tdo137/2015 ze dne 25. 3. 2015 Nejvyšší soud nadto dovodil, že společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována, přičemž postačí konkludentní dohoda.
Z prokázaného chování stěžovatele i dalších obviněných na místě činu a z objektivních okolností byla vyvozena jejich konkludentní dohoda o společném záměru zmocnit se násilím věcí patřících poškozenému, přičemž ani role stěžovatele při loupežném přepadení poškozeného nebyla shledána bezvýznamnou, byť se nepodařilo prokázat, že by se přímo zúčastnil fyzického útoku na poškozeného, neboť již jeho přítomnost při fyzickém napadení ze strany dalších obviněných kamarádů poskytovala hlavním útočníkům podporu a zesilovala účinnost loupežného přepadení (výhružkou fyzické převahy). Zanedbatelné není ani zjištění, že stěžovatel a další z obviněných ani neprojevili nesouhlas s počínáním druhých obviněných a žádný z nich proti útoku nezasáhl. Stěžovatel přitom musel být s ohledem na vzniklou situaci minimálně srozuměn se vznikem následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného. Významná je i okolnost, že bezprostředně po činu (ještě týž den) stěžovatel jeden z uloupených mobilních telefonů prodal. Nelze proto akceptovat tvrzení v ústavní stížnosti, že stěžovatel pouze jednání ostatních obviněných viděl a nijak se ho nezúčastnil.
Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich odvolací soud učinil, a právním posouzením věci (k takovému závěru nedospěl ani dovolací soud, jehož rozhodnutí stěžovatel také napadá), ani libovůle v rozhodování, je nutno postup obou soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal porušení tvrzených práv stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu