ECLI:CZ:US:2015:2.US.2378.15.1
sp. zn. II. ÚS 2378/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Fuchsíka, zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Dlážděná 12c, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 10. 2013, č. j. 6 C 110/2012-72, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2014, č. j. 11 Co 277/2014-110, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, č. j. 22 Cdo 4711/2014 -152, za účasti Okresního soudu v Opavě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto tak, že Ing. Rostislav Hendrych a Ing. Jiří Mosler (žalobci v původním řízení, dále též "vedlejší účastníci") jsou vlastníky pozemků, jež byly předmětem žaloby o určení vlastnického práva k nemovitosti, a to každý v rozsahu ideální poloviny.
2. V napadených rozhodnutích se soudy mj. vypořádávaly též s otázkou existence překážky věci rozsouzené namítané stěžovatelem, kdy dospěly k závěru, že takováto překážka zde není, neboť v předchozích řízeních ohledně dotčené nemovitosti byla pouze zamítnuta žaloba právního předchůdce nynějšího stěžovatele (dříve žalovaného) na určení vlastnického práva, avšak v tomto řízení nebylo vydáno rozhodnutí, které by definitivně řešilo spornost (duplicitu) vlastnického práva, kterým může být pouze rozhodnutí způsobilé pro záznam v katastru nemovitostí.
3. Tuto vadu řízení namítl stěžovatel též v dovolání, Nejvyšší soud je však jako nepřípustné odmítl, neboť podle konstantní judikatury ke zmatečnostním vadám dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné z jiného důvodu a samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou (viz ustanovení §242 odst. 3 občanského soudního řádu). Proto také jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 občanského soudního řádu. Dále podotkl, že k účinné ochraně práv účastníků těmito vadami postižených slouží (tam, kde přípustnost dovolání není nebo nemusí být dána ani při uplatnění způsobilého dovolacího důvodu) jiný mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost.
4. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž zasáhla též do jeho práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že soudy chybně posoudily námitku překážky věci pravomocně rozsouzené a řízení nezastavily, ačkoli tak měly učinit. V této souvislosti stěžovatel odkazuje především na řízení vedené před Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. 8 C 176/97, v němž byl projednáván spor o tentýž pozemek, a jednalo se tedy údajně o totožný předmět řízení, kdy navíc i účastníky tohoto řízení byli současní žalobci a právní předchůdce stěžovatele. Skutečnosti, že se jedná o věc pravomocně rozsouzenou, dle stěžovatele svědčí i fakt, že v nyní posuzovaném řízení soud neprováděl žádné dokazování a odkázal v odůvodnění rozsudku plně na dokazování provedené v tomto řízení sp. zn. 8 C 176/1997. Pokud by se tedy jednalo o jiný předmět řízení, bylo by nutné provést nové dokazování, což se však nestalo. Stěžovatel je rovněž toho názoru, že se krajský soud při posuzování otázky, zda jsou dány podmínky pro zastavení řízení z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené, odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a proto dovolací soud pochybil, pokud se dovoláním věcně nezabýval, neboť zde byl dán dovolací důvod.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť zvážil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je jeho svévolná interpretace [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Takováto pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá, že obecné soudy nezastavily dotčené řízení z důvodu překážky rei iudicatae ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 (nyní odst. 4) občanského soudního řádu, v tehdy platném znění. Podle tohoto ustanovení platilo, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Překážka věci rozhodnuté byla tedy dána tehdy, byla-li již v předchozím pravomocně skončeném řízení projednána stejná věc. O "stejnou věc" jde přitom ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 občanského soudního řádu tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, vyplývá-li tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 557/2004). Z hlediska existence překážky věci rozhodnuté tak je podstatné, zda existovala shoda mezi skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě a skutkovým stavem, o němž již bylo dříve pravomocně rozhodnuto (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 12/05 ze dne 22. 10. 2007). Takový stav však v případě stěžovatele nenastal, a proto Ústavní soud nemůže přisvědčit ani jeho argumentaci obsažené v ústavní stížnosti.
9. Zde se především podává, že obecné soudy sice již dříve řešily otázku určení vlastnického práva k dotčeným nemovitostem, kdy účastníky tohoto právního sporu byl právní předchůdce stěžovatele a vedlejší účastníci (byť v opačném procesním postavení). Zároveň je však třeba zdůraznit, že v tomto sporu nebylo pravomocně rozhodnuto o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. To ostatně vyplynulo ze správního řízení následně vedeného vedlejšími účastníky (včetně řízení před správními soudy), v němž se domáhali opravení chyby v operátu katastru nemovitostí a zároveň požadovali vymazání zápisu o duplicitním vlastnictví ve svůj prospěch. V těchto řízeních správní soudy uvedly, že výrok dotčeného rozsudku Okresního soudu v Opavě v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 176/1997 o zamítnutí žaloby právního předchůdce nynějšího stěžovatele na určení vlastnictví nesplňuje náležitosti jednoznačného a nezaměnitelného označení nemovitosti tak, aby se mohl stát podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (k odstranění zápisu duplicitního vlastnictví). Uvedený postup neshledal vadným ani Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1804/11 ze dne 4. 10. 2011), který v dotčeném usnesení navíc k ústavní stížnosti vedlejších účastníků nyní projednávané věci (tehdejším stěžovatelům) vytkl, že pokud by se koncentrovali na podněty vyplývající z poskytnutých podkladů (včetně doporučení jejich tehdejšího právního zástupce) a podali žalobu na určení vlastnického práva, mohl být spor o vlastnictví vyřešen a duplicitní zápis vlastnictví ke spornému pozemku již odstraněn. Za této situace lze tedy konstatovat, že vedlejší účastníci postupovali dle předchozí výzvy Ústavního soudu, přičemž i s ohledem na shora vyřčené obecné soudy správně dovodily, že se nemůže jednat o věc již dříve pravomocně skončenou ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího soudu, jak chybně uvádí v ústavní stížnosti stěžovatel.
10. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud uvádí, že je-li rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu). To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu