ECLI:CZ:US:2015:2.US.2412.15.1
sp. zn. II. ÚS 2412/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem AK Francouzská 4, Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 28. 4. 2015 č. j. 31 Co 103/2015-585, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivé projednání věci dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v tom, že soudy nerozhodovaly v nejlepším zájmu nezletilého syna J. H. a nedostatečnou měrou chránily jeho práva. Stěžovatel je přesvědčen, že při stanovení vyživovací povinnosti matky (J. H.) nebyly zohledněny všechny rozhodné okolnosti (náklady na domácnost), závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a jsou s nimi v extrémním nesouladu. Soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na stanovení vyššího výživného matce (3 000 Kč), neboť pro jeho změnu neshledaly žádné objektivní důvody opravňující soud změnit rozhodnutí o výživném.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nereflektovaly rozsah vyživovací povinnosti jednotlivých povinných vůči jejich majetkovým poměrům a majetkovým poměrům, možnostem a schopnostem ostatních povinných. Soudy nesprávně posoudily schopnosti, možnosti a majetkové poměry matky, stěžejní pro určení rozsahu vyživovací povinnosti. Závěry soudů při hodnocení výše vyživovací povinnosti matky opomněly zohlednit a vzít v potaz četnost styků matky s nezletilým, kdy stěžovatel pokrýval většinu potřeb, nákladů a osobní péči o nezletilého. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že od ukončení podnikání dosahuje průměrného měsíčního příjmu 18 000 Kč a obecné soudy ignorovaly jeho celkovou reálnou životní úroveň, kdy žije v domácnosti s přítelkyní, která má ve výchově dvě nezletilé děti a očekávají narození dítěte.
4. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy, je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy České republiky - dále je "Ústava") vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 ze dne 26. 7. 2002, usnesení sp. zn. IV. ÚS 31/04 ze dne 20. 5. 2004, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Uvedené platí i v projednávané věci, jejíž podstatou zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru o stanovení vyššího výživného matce na nezletilého syna a vedl by k pro něj příznivějšímu výsledku sporu. Tato pravomoc však, jak bylo nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Ustanovení §914 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), stanoví, že je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každého povinného ekvivalentně jeho majetkovým poměrům a majetkovým poměrům, možnostem a schopnostem ostatních povinných.
10. Soudy postupovaly v souladu s ustanovením §913 odst. 1 obč. zák., pro určení rozsahu výživného posoudily schopnosti, možnosti a majetkové poměry matky. Dále byly zjištěny výdělkové i majetkové možnosti otce, přičemž bylo zohledněno, že otec o nezletilého osobně pečuje. Obecné soudy věc posuzovaly i z hlediska ustanovení §913 odst. 2 obč. zák. a vzaly proto v úvahu, že stěžovatel ukončil veškeré své podnikání v oboru kovoobrábění a dosahoval příjmu 18 - 19 000 Kč čistého měsíčně (s podnikáním skončil pro nedostatek zakázek). Stěžovatel od listopadu 2013 nastoupil do zaměstnání, kde dosahuje příjmu 18 204 Kč čistého měsíčně. Příjem matky nezletilého činí 14 589 Kč čistého měsíčně. Soudy rovněž zohlednily to, že došlo ke změně poměrů na straně nezletilého, neboť od 4. 11. 2013 byl ve faktické péči svého otce. Na základě této skutečnosti bylo rozhodnuto o povinnosti matky uhradit nedoplatek na výživném za dobu od 4. 11. 2013 do 30. 11. 2014 v celkové výši 13 250 Kč k rukám otce spolu s běžným výživným, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, ve splátkách po 500 Kč měsíčně, pod ztrátou výhody splátek.
11. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které právní předpisy, tj. zejména ustanovení §99 odst. 1, §85 odst. 1, §96 odst. 1 zákona o rodině a od 1. 1. 2014 ustanovení §923, §911, §913, §914 a §915 obč. zák. aplikovaly. Jejich závěrům tak není z ústavního hlediska co vytknout.
12. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 obč. zák., který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Jak ovšem zdůraznil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů nezletilého došlo k určitému pokroku, případně zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilého podle toho upravily. Pokud by např. zlepšení vzájemných vztahů či dokonce žádoucí prohlubování rodičovského styku stěžovatele s nezletilým svým obstrukčním či neochotným jednáním znemožňovala jeho matka, bude na zvážení soudů, zda se z její strany nejedná spíše o snahu (bez ohledu na přání či nejlepší zájmy nezletilého) zamezit prohloubení těchto rodičovských vazeb. Naopak, urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilého dítěte, snaha o nalezení společného konsenzu nad způsobem jeho výchovy (s ohledem na jeho nejlepší zájmy) a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé dítě a realizace rodičovského styku s ním stává jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči, by měly být předpokladem pro prohloubení rodinných vazeb a důvodem ke změně úpravy výchovných poměrů (rozšíření styku) k nezletilému, nikoliv jejich cílem.
13. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o výživném, pokud dojde na straně stěžovatele (případně nezletilého) k další změně poměrů odůvodňující úpravu výše výživného.
14. Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu