ECLI:CZ:US:2015:2.US.244.15.1
sp. zn. II. ÚS 244/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, se sídlem Štefánikova 14, 695 01 Hodonín, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 3. 2013 č. j. 15 T 112/2012-410, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013 č. j. 7 To 218/2013-436, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014 č. j. 3 Tdo 736/2014-41, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, Krajského státního zastupitelství v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2015, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 3. 2013 č. j. 15 T 112/2012-410 (dále jen "rozsudek"), kterým byl spolu se spoluobviněným M. D. uznán vinným přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 6. 2013 č. j. 7 To 218/2013-436 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014 č. j. 3 Tdo 736/2014-41 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Stěžovatel rozporuje právní závěry obecných soudů pokud jde o naplnění skutkové podstaty přečinu dotačního podvodu co se týče znaku použití příspěvku na "jiný než určený účel". Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel jako jednatel právnické osoby nechal na základě dohod s Úřadem práce v Hodoníně zřídit pracovní místa v profesi nižší administrativní pracovník, avšak v jednotlivých skutcích ztotožněné osoby měly buď vykonávat jinou práci než pozici nižšího administrativního pracovníka, či vykonávat práci pro tzv. třetí subjekt. Dle stěžovatelova názoru je však podstatné, že jeho jednání v každém případě směřovalo ke snížení nezaměstnanosti. Nemůže se tak jednat o trestnou činnost neboť účel užití prostředků - snížení nezaměstnanosti - zůstal zachován. Byť třebas ztotožněné osoby pracovaly na jiných pozicích, než jak jsou tyto nazvány, či pro jiný subjekt, který není a nebyl žadatelem o dotaci, není zde dána společenská škodlivost takovéhoto jednání. Nejvyšší soud pak své závěry pokud jde o stěžovatelovu námitku absence společenské škodlivosti ani dostatečně neodůvodnil.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci podobné ústavní stížnosti spoluodsouzeného M. D. vedené pod sp. zn. III. ÚS 199/15, která byla již dříve odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Jak již Ústavní soud konstatoval ve věci sp. zn. III. ÚS 199/15, obecné soudy se v předmětné věci adekvátně zabývaly účelovým zakotvením dotace, které spočívalo v poskytnutí příspěvku, konkrétně mzdových nákladů, na společensky prospěšné pracovní místo, které zaměstnavatel vyhradí pro konkrétní uchazeče o zaměstnání. Náplň práce těchto uchazečů byla specifikována v dohodách uzavřených s Úřadem práce v Hodoníně jako poskytovatelem příspěvku a společností SAŠ, s. r. o., zastoupenou oběma obviněnými, jako zaměstnavatelem. Obecné soudy přitom podrobně odůvodnily, v jakých aspektech nebyl účel dotace respektován. Nejenom, že došlo ke zřízení méně pracovních míst, než k jakému množství dohody zavazovaly, neboť někteří ze zaměstnanců vykonávali zcela jiný druh práce, než který byl v souladu s pracovní smlouvou, respektive uvedenými dohodami, ale současně byla část vyplacených mzdových prostředků použita ve prospěch třetího subjektu. Část příspěvku poskytovaného na podkladě konkretizovaných dohod tak podle rozhodujících soudů byla přijata neoprávněně, poněvadž podmínky předmětných dohod nebyly dodrženy. Samotné zaměstnání zaměstnance a vyplácení mzdy nepředstavuje důvod pro poskytnutí příspěvku, ale je pouze běžným pracovněprávním vztahem, přičemž poskytnutí příspěvku ze strany státu zůstává podmíněno splněním dalších podmínek, které však podle ústavněprávně přijatelných závěrů obecných soudů nebyly dodrženy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu