ECLI:CZ:US:2015:2.US.2466.15.1
sp. zn. II. ÚS 2466/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Šenka, zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem Žižkova 791, Kyjov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2013, č. j. 14 Co 594/2012-612, č. j. 14 Co 595/2012-612, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 22 Cdo 2637/2014-655, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého práva na rovnost před zákonem ve smyslu čl. 20 (sic) Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 40 (sic) Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, to vše ve spojení s principem materiálního právního státu.
[2.] Stěžovatel svůj návrh odůvodňuje následovně. K porušení jeho práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že nebyly provedeny důkazy jím navržené, zatímco návrhům žalobkyně (v původním řízení před obecnými soudy) v tomto ohledu zpravidla vyhověno bylo. Neprovedení stěžovatelem navržených důkazů přitom nebylo racionálně odůvodněno. Tím byla též založena nerovnost mezi účastníky soudního řízení. Stěžovatel navíc poznamenává, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a z nich vyvozenými právními závěry panuje nesoulad.
[3.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[4.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[5.] V prvé řadě Ústavní soud poznamenává, že projednávaná ústavní stížnost prakticky neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci a že stěžovatelem předložené námitky jsou pouze lakonickou polemikou s výkladem podústavního práva a procesem zjišťování skutkového stavu obecnými soudy. Jak ovšem plyne již z právě uvedeného, prostor pro potenciální zásah Ústavního soudu je v takovém případě velmi omezen.
[6.] Ve vztahu k námitce, podle níž obecné soudy bezdůvodně neprovedly stěžovatelem navržené důkazy (aniž by ovšem stěžovatel toto své tvrzení blíže jakkoliv specifikoval), uvádí Ústavní soud následující. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů a polemika s jejich postupem tak zásadně nemá ústavněprávní rozměr. Otázce vztahu zákonných zásad důkazního řízení a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu se Ústavní soud věnoval již ve svých dřívějších rozhodnutích. Judikoval přitom, že pokud soud zamítne důkazní návrhy účastníka řízení, jejich zamítnutí řádně odůvodní a jestliže zároveň z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nezakládá takový postup porušení kautel spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87 (91)]. Výjimečná situace, v níž by Ústavní soud byl nucen do procesu dokazování zasáhnout, může nastat tehdy, jedná-li se o případ tzv. opomenutého důkazu. K takovému procesnímu pochybení dojde tehdy, pokud soud zamítne provedení důkazu navrženého účastníkem řízení bez věcně adekvátního odůvodnění, případně jej neprovede bez jakéhokoliv vysvětlení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].
[7.] Jak navíc Ústavní soud vyložil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209), právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze: "Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" [srov. např. i nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)]. V tomto ohledu lze tedy konstatovat, že nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě "opomenutí" či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu, obzvláště pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají v projednávané věci relevanci či nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015, odst. 21).
[8.] V projednávané věci ovšem k takovému ústavně relevantnímu pochybení zjevně nedošlo. Ústavní soud v tomto ohledu pro stručnost odkazuje především na rozhodnutí odvolacího soudu (zejm. str. 9 a 10), v němž jsou důvody neprovedení stěžovatelem navržených důkazů vyloženy, a to způsobem, proti němuž Ústavní soud nemá ústavněprávních námitek. Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy nezaujaly žádný a priori negativní vztah k důkazním návrhům stěžovatele. Lze ostatně připomenout, že k prokázání celé řady klíčových tvrzení byl stěžovatel vyzván, avšak toto své důkazní břemeno neunesl (str. 6 a 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Samotná skutečnost, že stěžovatelovy důkazní návrhy byly zamítány jako neurčité či nadbytečné, přirozeně porušení práva na spravedlivý proces nezakládá.
[9.] Stěžovatelem rozporovaný právní závěr, podle něhož předmětná zahrada (později stavební parcela) náležela do bezpodílového vlastnictví manželů, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Obecné soudy totiž vyložily přiléhavá ustanovení podústavního práva racionálně, v souladu s ustálenou judikaturou a zároveň způsobem, který není rozporný s principy spravedlnosti. Na řádně a pečlivě odůvodněné rozhodnutí odvolacího soudu může konec konců Ústavní soud ve zbytku odkázat.
[10.] Ústavní soud konečně nemůže přitakat ani blíže neodůvodněné námitce, podle níž jsou právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích nesouladné se skutkovými zjištěními. Ústavní soud - připomínaje, že samotné právní závěry má za ústavně konformní - naopak dospěl k závěru, že právní závěry obecných soudů mají v provedených skutkových zjištěních oporu, resp. že mezi nimi nepanuje "extrémní nesoulad" vyžadovaný ustálenou judikaturou pro zásah Ústavního soudu.
[11.] Ústavní soud tedy uzavírá, že řízení před obecnými soudy lze jako celek označit za spravedlivé a že nedošlo ani k dotčení, natož pak k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces či jeho práva vlastnit majetek (a ovšem ani žádného jiného základního práva). Vzhledem k tomu odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu