ECLI:CZ:US:2015:2.US.2469.15.1
sp. zn. II. ÚS 2469/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky CASTROL Austria GmbH, se sídlem Industriezentrum NÖ-Süd, Strasse 6, Objekt 17, 2355 Wiener Neudorf, Rakousko, zastoupené JUDr. Ivo Jandou, Ph.D., advokátem, s adresou pro doručování Na Příkopě 14, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 Afs 48/2015-45, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, č. j. 3 Af 5/2012-97, proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 20. 12. 2011, č. j. 8098-2/2011-170100-021, a proti platebním výměrům Celního úřadu Praha 1 ze dne 10. 2. 2011, č. j. 3268/2011-176100-024, č. j. 3270/2011-176100-024, č. j. 3273/2011-176100-024, č. j. 3274/2011-176100-024, č. j. 3276/2011-176100-024, č. j. 3277/2011-176100-024, č. j. 3278/2011-176100-024, č. j. 3279/2011-176100-024 a č. j. 3285/2011-176100-024, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Celního ředitelství Praha a Celního úřadu Praha 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1 odst. 1, v článku 11 odst. 1 a 5, a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku rozporuje její tvrzení, že společnost ZEOZ s. r. o. přijala vybrané výrobky již okamžikem nakládky zboží v daňovém skladu stěžovatelky. Stěžovatelka uvádí, že toto netvrdila a Nejvyšší správní soud dle jejího názoru zaměňuje přechod vlastnického práva (okamžik nakládky) a faktickou změnu kontroly vybraných výrobků (tj. přijetí), ke které docházelo ve většině případů na území České republiky. Stěžovatelka upozorňuje, že pojmy "přijetí" a "potvrzení přijetí" (vybraných výrobků) jsou užívány zákonem č. 153/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném pro příslušná zdaňovací období (dále jen "zákon o spotřebních daních"), v několika ustanoveních, nicméně bez jejich dalšího upřesnění. Dotčená ustanovení zákona o spotřebních daních jsou tak nejasná a připouští několik výkladů, aniž by existovala relevantní judikatura či správní praxe. V takové situaci nemohou správní orgány dle stěžovatelky bez dalšího zvolit jeden výklad a tento aplikovat v její neprospěch. Vzhledem ke skutečnosti, že pojmy a instituty užívané zákonem, včetně pojmů "přijetí" a "potvrzení přijetí" mají komunitární význam, neboť vycházejí ze zákonem implementované směrnice Rady 92/12/EHS (dále jen "směrnice"), je stěžovatelka přesvědčena, že se měl Nejvyšší správní soud obrátit s žádostí o zodpovězení předběžné otázky stran obsahu uvedených pojmů na Soudní dvůr Evropské Unie. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí rovněž pominul §26 odst. 2 zákona o spotřebních daních, který stanoví, kdy přechází odpovědnost za porušení režimu podmíněného osvobození od spotřební daně na oprávněného příjemce. Stěžovatelka dále dovozuje, že Nejvyšší správní soud při svém rozhodování o odpovědnosti stěžovatelky (čl. 29 a 30 napadeného rozsudku) přímo aplikoval článek 20 směrnice, a to bez vazby na zákon o spotřebních daních. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že přímého účinku se za určitých podmínek může dovolávat pouze jednotlivec vůči státu, ne naopak. Stěžovatelka má konečně za to, že správní orgány a soudy porušily princip právní jistoty a s ním spojenou předvídatelnost právního řádu tím, že stěžovatelku činí jako jedinou odpovědnou za vadné fungování systému výběru spotřební daně, přičemž tento systém ustavil a měl kontrolovat stát. Stěžovatelka je přesvědčena, že v projednávané věci učinila vše, co po ní mohlo být žádáno, aby vyloučila možnost podvodného jednání svého odběratele, a před zahájením a v průběhu řešených přeprav postupovala podle nejvyšších podnikatelských standardů v daném segmentu trhu a čase.
3. Z obsahu spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 3 Af 5/2012 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 48/2015, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Platebními výměry ze dne 10. 2. 2011 č. 3268/2011-176100-024, 3270/2011-176100-024, 3273/2011-176100-024, 3274/2011-176100-024, 3276/2011-176100-024, 3277/2011-176100-024, 3278/2011-176100-024, 3279/2011-176100-024 a 3285/2011-176100-024 Celní úřad Praha 1 stěžovatelce stanovil a vyměřil daňovou povinnost ve výši 286 660 Kč, 286 461 Kč, 287 356 Kč, 574 613 Kč, 852 971 Kč, 581 578 Kč, 576 802 Kč, 297 306 Kč a 875 302 Kč. Stěžovatelka se proti platebním výměrům bránila odvoláním, které Celní ředitelství Praha rozhodnutím ze dne 20. 12. 2011, č. j. 8098-2/2011-170100-021, zamítlo. Stěžovatelka proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha brojila správní žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, č. j. 3 Af 5/2012-97, žalobu zamítl. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Celního ředitelství Praha ani Celního úřadu Praha 1 nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
6. Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku dovodil objektivní odpovědnost stěžovatelky, když zákon o spotřebních daních i směrnice definují porušení režimu podmíněného osvobození od daně během dopravy jako objektivní skutečnost bez ohledu na to, kdo ji způsobil a za jakých okolností. Městský soud v Praze konstatoval, že stěžovatelka zároveň nenaplnila ani jednu z liberačních podmínek, kterými jsou vznik nepředvídatelné a neodvratitelné události a informování celního úřadu. Nepředvídatelnou a neodvratitelnou událostí přitom nelze dle soudu rozumět skutečnosti, které jsou běžnou součástí podnikatelského rizika, tedy ani jednání obchodního partnera. Stěžovatelka v daném případě také nenaplnila požadavky řádné péče, neboť o dopravci ani o konečném odběrateli neměla žádné bližší informace co do důvěryhodnosti.
7. Nejvyšší správní soud se se shora uvedenými závěry Městského soudu v Praze ztotožnil a dodal, že text, účel i struktura směrnice, a odvozeně tím pádem i zákon o spotřebních daních, zjevně zavádí objektivní odpovědnost osoby, která poskytla zajištění daně podle čl. 15 odst. 3 směrnice, za veškeré ztráty (neoprávněné opuštění režimu s podmíněným osvobozením od daně) vybraných výrobků nehledě na zavinění, přičemž jedinou výjimku představují případy uvedené v čl. 14 odst. 1 směrnice. Nejvyšší správní soud přitom odmítl námitku stěžovatelky, že v jejím případě bylo porušení režimu podmíněného osvobození od daně právě důsledkem nepředvídatelné a neodvratitelné události, respektive vyšší moci, když shodně s Městským soudem v Praze dovodil, že výběr obchodního partnera a jeho jednání je součástí podnikatelského rizika.
8. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, které se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, neboť vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Evropského soudního dvora ohledně odpovědnosti stěžovatelky za zaplacení spotřební daně. Nejvyšší správní soud zejména podrobně vyložil problematiku unijní harmonizace spotřebních daní s ohledem na zánik hraničních kontrol mezi členskými státy Evropské unie, tedy právní úpravu založenou směrnicí Rady 92/12/EHS, o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani, která zakotvila režim s podmíněným osvobozením od daně, a z tohoto pohledu vyloučil právní konstrukci předestřenou stěžovatelkou, podle níž vybrané výrobky převzala ZEOZ s. r. o. již okamžikem nakládky zboží v daňovém skladu stěžovatelky a tím na ni přešla veškerá odpovědnost. Nejvyšší správní soud s odkazem na článek 15 odst. 4 směrnice dovodil, že použitým termínem "převzetí" je myšleno reálné převzetí vybraných výrobků oprávněným příjemcem, nikoliv převzetí pouze deklarované a rozporné se skutečným stavem. Tímto způsobem se Nejvyšší správní soud vypořádal i s kasační námitkou stěžovatelky, že nebyl v její věci aplikován §26 odst. 2 zákona o spotřebních daních (bod 21 a 29 napadeného rozsudku). Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že pojem "přijetí" je nejasný a k jeho výkladu bylo třeba přistoupit k položení předběžné otázky, Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku výslovně uvádí, že o významu pojmu "převzetí" nemá s ohledem na účel jistoty (kterou v projednávané věci poskytla stěžovatelka) pochybnosti a je třeba jej vyložit výše uvedeným způsobem. Nelze také přisvědčit stěžovatelce v tom, že Nejvyšší správní soud pochybil, pokud tvrdil, že stěžovatelka hovořila o přijetí vybraných výrobků společností ZEOZ s. r. o. již okamžikem nakládky zboží v daňovém skladu stěžovatelky. Podle obsahu vyžádaného spisu stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že "ze strany společnosti ZEOZ tak těmito úkony došlo jak k faktickému přijetí vybraných výrobků, tak k předání a potvrzení příslušných dokumentů." Nejvyšší správní soud tedy řádně vyvrátil námitky stěžovatelky, pokud jde o její objektivní odpovědnost za zaplacení spotřební daně. Není přitom pravdou, že by Nejvyšší správní soud při svém rozhodování o odpovědnosti stěžovatelky přímo aplikoval článek 20 směrnice bez vazby na zákon o spotřebních daních. Pokud stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na body 29 a 30 napadeného rozsudku, ve větě druhé bodu 29 se uvádí: "Podle čl. 15 odst. 3 směrnice a §24 odst. 2 zákona o spotřebních daních zmiňovanou jistotu poskytuje provozovatel odesílajícího daňového skladu". Jak již bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud právě s ohledem na účel jistoty vykládal článek 15 odst. 4 směrnice hovořící o "převzetí dodávky výrobků příjemcem". I z obsahu dalších bodů napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší správní soud aplikoval články směrnice v provázanosti s dotčenými ustanoveními zákona o spotřebních daních, přičemž stejně jak již před ním Městský soud v Praze dospěl k jednoznačnému závěru o objektivní odpovědnosti stěžovatelky. Nejvyšší správní soud se přitom podrobně zabýval i otázkou, zda lze s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu - k podvodnému jednání, na němž se stěžovatelka nepodílela - vyloučit odpovědnost stěžovatelky za zaplacení daně tak, jak to učinil Evropský soudní dvůr v rozsudcích vztahujících se k dani z přidané hodnoty, na něž stěžovatelka poukázala, a přiklonil se k závěru, že v tomto případě pro účely stanovení osoby povinné ke spotřební dani nelze zohlednit fakt, že se stěžovatelka na podvodu nepodílela. Tento svůj závěr odůvodnil Nejvyšší správní soud jednak rozložením rizika mezi dotčené subjekty, jak je stanoví směrnice, jednak ustanoveními §4 odst. 1 písm. d), §9 odst. 3 písm. f) a §28 odst. 9 zákona o spotřebních daních, které stanoví povinnost provozovatele odesílajícího daňového skladu daň přiznat a zaplatit.
9. Pokud stěžovatelka namítá, že je činěna odpovědnou za vadné fungování systému výběru spotřební daně, také k této otázce se Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyjádřil, když konstatoval, že danou právní úpravou, která byla stěžovatelce známa již před zahájením dopravy vybraných výrobků, Evropská unie usiluje na jedné straně o umožnění hladšího průběhu volného pohybu zboží podléhajícího spotřebním daním, který je stěžovatelce jakožto obchodníkovi s vybranými výrobky za existence volného trhu s vybranými výrobky jistě ku prospěchu, ale to vše za současné nutnosti předcházení daňovým únikům a konečného výběru daňového dluhu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konsatuje, že stěžovatelce byla navíc poskytnuta výhoda, aby zajištění v rámci možností daných čl. 15 odst. 3 směrnice poskytl jiný subjekt. Skutečnost, že stěžovatelka považuje rozhodnutí správních orgánů a soudů za nepřiměřeně tvrdé, neboť je přesvědčena, že jednala v dobré víře a na rozdíl od jiných daňových subjektů neměla v úmyslu dopustit se porušení právních předpisů, nemůže nastolit opodstatněnost ústavní stížnosti. Z přesvědčení stěžovatelky nelze dovodit neústavnost v rozhodování správních orgánů a soudů, které zcela v souladu se zákonem aplikovaly na zákonem předvídanou situaci příslušné ustanovení zákona o spotřebních daních. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných správních orgánů a soudů všechny procesní
prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu