ECLI:CZ:US:2015:2.US.2483.15.1
sp. zn. II. ÚS 2483/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kataríny Kuňové, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, č. j. 31 Nc 293/2015-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2015, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení Krajského soudu v Praze zjistil, že krajský soud ve výroku napadeného usnesení jako důvodný označil nesouhlas Okresního soudu v Příbrami s postoupením věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 248/2014, ve které má stěžovatelka postavení žalované. Okresní soud Praha - východ, který věc postoupil, dovodil nedostatek své místní příslušnosti z údaje o bydlišti stěžovatelky na adrese X1, kde měla stěžovatelka nahlášený trvalý pobyt již před podáním žaloby. Okresní soud v Příbrami s postoupením věci nesouhlasil, neboť podle jeho názoru nebylo postaveno najisto, že stěžovatelka na adrese X1, skutečně bydlí, přičemž uvádí, že stěžovatelka převzala veškeré soudní písemnosti a písemnost zaslanou právním zástupcem žalobkyně do vlastních rukou na adrese uvedené v žalobě, kterou je X2.
Okresní soud v Příbrami proto spis předložil k rozhodnutí o tomto nesouhlasu Krajskému soudu v Praze jako soudu nadřízenému, který o věci rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením, v jehož odůvodnění uvedl, že písemnost zasílaná na adresu uvedenou v žalobě právním zástupcem žalobkyně převzala stěžovatelka do vlastních rukou dne 20. 2. 2014, tedy ještě před podáním žaloby. Na stejné adrese převzala žalovaná do vlastních rukou soudní písemnosti ze dne 26. 6. 2014, přičemž obsah spisu neposkytuje žádný důkaz, že stěžovatelka měla ke dni podání žaloby bydliště na adrese X1. Krajský soud v Praze proto uzavřel, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že stěžovatelka měla v rozhodné době bydliště ve smyslu §85 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, na adrese X2.
II.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Praze napadeným usnesením postupoval v hrubém rozporu se závaznými pravidly pro určení místní příslušnosti soudu podle §84 a násl. občanského soudního řádu, kdy skutečné bydliště stěžovatelky vůbec nezkoumal a bez dalšího chybně určil místní příslušnost pouze v závislosti na místě, ve kterém si stěžovatelka v minulosti převzala poštovní zásilky.
Stěžovatelka uvádí, že při svém prvním úkonu ve věci včas a řádně namítla místní nepříslušnost Okresního soudu pro Prahu - východ a rovněž jednoznačně konkrétní adresou označila své současné bydliště. Rovněž i na plné moci pro svého právního zástupce, kterou stěžovatelka ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 248/2014 soudu předložila, bylo jako její adresa uvedeno X1.
Stěžovatelka je přesvědčena, že za situace, kdy soudu označila adresu svého faktického bydliště, které je navíc shodné s adresou jejího trvalého pobytu v centrální evidenci obyvatel, byl postup Okresního soudu pro Prahu - východ správný, když rozhodl o své místní nepříslušnosti. Z takového prohlášení stěžovatelky totiž jednoznačně vyplynul její úmysl zdržovat se na dané adrese trvale ve smyslu §80 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže se prohlášení navíc vztahovalo k adrese, na které má stěžovatelka hlášen trvalý pobyt, bylo zcela zřejmé, že se skutečně jedná o její bydliště ve smyslu §85 odst. 1 občanského soudního řádu.
Stěžovatelka dále uvádí, že pokud i přes shora uvedené měl Okresní soud v Příbrami, resp. Krajský soud v Praze, o prohlášení stěžovatelky o místě jejího bydliště pochybnosti, bylo jejich povinností podmínky místní příslušnosti přezkoumat, tzn. učinit ex officio aktivní kroky k prověření tvrzení stěžovatelky o tom, že je její bydliště na adrese X1. Okresní soud v Příbrami ani Krajský soud v Praze však podle stěžovatelky žádné takové kroky neučinily. Podle stěžovatelky pak sama okolnost, že si osoba převezme poštovní zásilku v určitém místě, které navíc ani není místem jejího trvalého pobytu, z povahy věci neprokazuje, že jde o bydliště ve smyslu §85 odst. 1 občanského soudního řádu.
Stěžovatelka uvádí, že kdyby se Okresní soud v Příbrami, resp. Krajský soud v Praze, v souladu se svými zákonnými povinnostmi otázkou místní příslušnosti řádně zabýval, pak by mohl snadno zjistit, že je její bydliště skutečně na adrese X1 a nikoliv na adrese v obci K. Na adrese v obci D. stěžovatelka vlastní bytovou jednotku, ve které bydlí, zúčastňuje se schůzí SVJ, odebírá na dané adrese množství vody a elektřiny, v obci D. platí poplatek za psy, na Městském úřadě si nechávala vystavit mezinárodní řidičský průkaz a ukládala registrační značky vozidla do depozitu apod. Naproti tomu do obce K. poslední dva roky dojíždí pouze l-2x do měsíce na dobu max. 10 minut přebrat došlou poštu, schůzí bytového družstva se nezúčastňuje atd. Jednoznačným důkazem o tom, že se stěžovatelka v bytě na adrese X2 již dlouhodobě nezdržuje, je vyúčtování záloh od bytového družstva za rok 2014 (které stěžovatelka k ústavní stížnosti přikládá), ze kterého je patrné, že byly v bytě za celý rok spotřebovány pouze cca 3 kubíky vody.
Podle stěžovatelky postup Okresního soudu v Příbrami, resp. Krajského soudu v Praze, kdy oba soudy pouze formalisticky poukázaly na to, že si stěžovatelka na určité adrese v minulosti přebrala poštovní zásilky a odmítly se zkoumáním místní příslušnosti jakkoli blíže zabývat (ačkoliv jim to přímo ukládá zákon), představuje nepřípustnou libovůli při soudním rozhodování, která svými důsledky (odnětí zákonného soudce účastníku řízení) nepochybně zasahuje do ústavněprávní roviny a základních práv a svobod stěžovatelky.
III.
Ústavní soud vzal v úvahu obsah ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 4 C 248/2014, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně uvádí, že rozhodování o námitce místní příslušnosti je procesním rozhodnutím. Na takové rozhodování nelze klást stejné nároky, jako na rozhodování meritorní. Ústavněprávní přezkum rozhodování obecných soudů směřuje, jak ostatně vyplývá z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, k přezkumu meritorních rozhodnutí a přezkum procesních rozhodnutí Ústavní soud připouští pouze výjimečně tam, kde by porušením procesních předpisů v průběhu procesu došlo k nenapravitelnému důsledku, jako tomu je např. při odnětí věci zákonnému soudci, jak stěžovatelka namítá. Jde především o to, aby takové rozhodnutí nebylo svévolné.
V dané věci dospěl krajský soud k závěru, že místně příslušný ve věci stěžovatelky je Okresní soud Praha - východ, s ohledem na bydliště stěžovatelky na adrese X2. Krajský soud vycházel ze zjištění, že na této adrese převzala stěžovatelka do vlastních rukou písemnost zaslanou právním zástupcem žalobkyně před podáním žaloby a rovněž soudní písemnosti. Přitom obsah spisu neposkytuje podle krajského soudu žádný důkaz, že žalovaná měla ke dni podání žaloby bydliště na jiné adrese, jak tvrdí.
Ústavní soud zjistil, že tyto závěry krajského soudu odpovídají obsahu spisu Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 4 C 248/2014. Podle §85 odst. 1 občanského soudního řádu, nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Občanský soudní řád tak předpokládá i situaci, kdy fyzická osoba může bydlet na více místech a volbu konkrétního soudu pak učiní žalobce tím, u kterého z těchto obecných soudů žalobu podá. V nyní posuzované věci byla žaloba podána u Okresního soudu v Praze - východ, a to s ohledem na bydliště stěžovatelky na adrese X2.
Jestliže krajský soud z průběhu shora uvedeného doručování usoudil, že na adrese X2, stěžovatelka bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale, přičemž v podkladech doložených ve spise je uvedeno pouze tvrzení stěžovatelky, že má bydliště, jakož i trvalé bydliště na adrese X1 (list č. 50), pokládá Ústavní soud tento závěr krajského soudu za souladný s obsahem soudního spisu a jeho postup za ústavně konformní. Pokud účastník namítá místní nepříslušnost, je na něm, aby nejen tvrdil, ale i prokázal, že má bydliště na jiném místě (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 305). Bylo tedy na stěžovatelce, aby tvrdila a prokázala, že adresa X2, kde jí bylo doručováno do vlastních rukou, není jejím bydlištěm ve smyslu §85 občanského soudního řádu.
Stěžovatelka do vydání napadeného usnesení krajského soudu však pouze tvrdila, že má bydliště, jakož i trvalé bydliště na adrese X1 (list č. 50). Až v rámci své ústavní stížnosti stěžovatelka vysvětluje, z jakého důvodu jí bylo ve shora uvedených případech doručováno do vlastních rukou na adrese X2, a dále ke svému tvrzení, že na této adrese se již dlouhodobě nezdržuje, dokládá vyúčtování záloh od bytového družstva za rok 2014. Uvedené však mohlo (mělo) být uplatněno již při vznesení námitky místní nepříslušnosti stěžovatelkou, a nikoliv až v řízení o ústavní stížnosti, a proto je třeba ústavní stížnost v dané části pokládat ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za nepřípustnou.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu