ECLI:CZ:US:2015:2.US.2504.15.1
sp. zn. II. ÚS 2504/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. R., zastoupeného Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou se sídlem Hálkova 1229/44, Plzeň, směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 2. 2015, č. j. 22 Nc 33/2014-394, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2015, č. j. 14 Co 149/2015-432, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy a základní práva, vyplývající zejména z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž z čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů a styku stěžovatele, otce nezletilého syna P., jehož matkou je S. P.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud Plzeň-město ústavní stížností napadeným rozsudkem o návrhu stěžovatele, jímž se domáhal svěření nezl. P. do střídavé výchovy rodičů, rozhodl tak, že nezl. P. se svěřuje do výchovy matky (výrok I.), stěžovatele zavázal přispívat na výživu nezletilého částkou 3.500 Kč měsíčně, přičemž mu stanovil povinnost na dlužném výživném uhradit částku 28.834,50 Kč (výroky II. a III.), dále pak upravil styk stěžovatele s nezletilým, a to na každý sudý týden od soboty 9:00 hod. do neděle 19:00 hod. a každý lichý týden od čtvrtka 9:00 hod. do pátku 19:00 hod. (výrok IV.), dále pak okresní soud rozhodl o nákladech řízení (výrok V. a VI.).
3. Své rozhodnutí o svěření nezl. P. do výchovy matky okresní soud odůvodnil zejména odkazem na závěry znaleckého posudku z oboru klinické psychologie, vypracovaného PhDr. P. Chodorovou, v němž mimo jiné byly hodnoceny jak osobnostní charakteristiky obou rodičů a jejich výchovné předpoklady, tak i osobnostní charakteristika nezl. P. Dle okresního soudu znalkyně "zcela jednoznačně se vyjádřila tak, že uspořádání poměrů dítěte formou střídavé výchovy nedoporučuje, a to s ohledem na osobnostní charakteristiku (stěžovatele), kterého znalkyně hodnotila jako osobu, která má emoční závislost se schizoidními rysy a na straně otce shledala mírně snížené výchovné předpoklady, zatímco u matky byly shledány výchovné předpoklady zcela běžné." V následném výslechu pak dle okresního soudu znalkyně "vysvětlila, že (stěžovatel) má velmi benevolentní přístup k výchově dítěte, takže v důsledku pro výchovu nezletilého je určitým nebezpečím. Na straně (stěžovatele) shledala emoční nezralost a labilitu, a proto považuje, i s ohledem na věk a osobnostní charakteristiku dítěte, za výrazně vhodnější svěření dítěte do výlučné péče určujícího rodiče, v daném případě matky a široký styk (stěžovatele) s dítětem" (str. 5-6 rozsudku). V souvislosti s tím pak okresní soud přistoupil i k úpravě styku stěžovatele s nezl. P., resp. ke stanovení jeho vyživovací povinnosti.
4. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž polemizoval jak se samotným závěrem okresního soudu ohledně svěření nezl. P. do výchovy matky, tak i se způsobem, jakým okresní soud vymezil styk stěžovatele s nezletilým. Stěžovatel konkrétně namítal, že okresní soud při hodnocení závěrů z předmětného znaleckého posudku na straně jedné tyto závěry bez dalšího převzal, aniž by se blíže zabýval osobnostní charakteristikou stěžovatele a možnými dopady sporu o nezl. P. na jeho stávající psychický stav, na straně druhé však tyto závěry nesprávně interpretoval, resp. dostatečně nezohlednil, a to při vymezení jeho styku s nezletilým synem, který měl být široký.
5. Krajský soud v Plzni odvolání stěžovatele v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností shledal zčásti důvodným, a to jak ve vztahu k úpravě styku stěžovatele s nezl. P., tak i ve vztahu ke stanovení výše vyživovací povinnosti. Proto krajský soud změnil jednak výrok II. rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým synem stýkat v každém sudém týdnu od čtvrtka 17:00 hod. do neděle 18:00 hod. a v lichém týdnu od středy 17:00 hod. do čtvrtka 18:00 hod. (výrok I. bod. 2), jednak výroky III. a IV. rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatele zavázal přispívat na výživu nezletilého částkou 3.000 Kč měsíčně, přičemž mu stanovil povinnost na dlužném výživném uhradit částku 18.834 Kč (výrok I. body 3 a 4). Dále pak krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Naopak výrok I. rozsudku okresního soudu, jímž svěřil nezl. P. do výchovy matky, krajský soud potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správný.
6. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, přičemž v odůvodnění rozsudku přisvědčil okresnímu soudu, pokud rozhodl o svěření nezl. P. do výchovy matky, neboť "provedenými důkazy a především znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie pro děti a dospělé, bylo prokázáno, že střídavá výchova pro nezletilého není ideálním řešením a vhodným výchovným uspořádáním je svěření dítěte do výchovy matky s širokým stykem se (stěžovatelem). Osobnostní charakteristiky rodičů i nezletilého naznačují, že je vhodné dítěti poskytnout stabilní výchovné prostředí s možností změny na střídavou výchovu v pozdějším věku dítěte. (...) střídavá výchova u nezletilého vhodná není." Pokud stěžovatel v odvolání namítal rozpor těchto závěrů s judikaturou Ústavního soudu, krajský soud uvedl, že "nálezy Ústavního soudu ČR však nelze paušálně aplikovat na všechna řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí, když je třeba ke každému dítěti i k jeho rodičům přistupovat velice individuálně a je třeba pečlivě zkoumat všechny okolnosti dané věci", což podle jeho názoru okresní soud "řádně učinil a ve věci správně rozhodl" (str. 4-5 rozsudku).
7. Krajský soud se naopak neztotožnil se způsobem, jakým okresní soud konkrétně vymezil úpravu styku stěžovatele s nezletilým, když zdůraznil, že "je namístě styk (stěžovatele) s nezletilým poněkud rozšířit v souladu se závěry znaleckého posudku, kdy znalkyně doporučovala sice nezletilého svěřit do výlučné výchovy matky, avšak (stěžovateli) upravit široký styk s dítětem." Přestože tedy krajský soud ne zcela vyhověl odvolacím námitkám stěžovatele, neboť dle nich by se úprava styku s nezletilým "fakticky rovnala střídavé péči, která však u nezletilého není vhodná", přistoupil krajský soud k rozšíření pravidelného styku stěžovatele s nezletilým a také upravil konkrétní podmínky předávání nezletilého mezi rodiči.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti nicméně i nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jaká byla předestřena již v odvolacím řízení, jednak vyjadřuje svůj nesouhlas se svěřením nezletilého do výchovy matky, ačkoliv nebyl žádný důvod, proč by nemohl být svěřen do střídavé péče obou rodičů ("v modifikovaném modelu z důvodu věku dítěte"), jednak podrobně polemizuje s konkrétním způsobem, jakým byl obecnými soudy vymezen jeho styk s nezletilým, v čemž spatřuje porušení svých základních práv a také porušení čl. 3 odst. 1 Listiny, tj. diskriminaci stěžovatele z důvodu jeho pohlaví, neboť obecné soudy zcela upřednostnily zájmy matky nezletilého z "genderového titulu". Stěžovatel na podkladě konkrétních tvrzení rovněž zpochybňuje právní závěry obecných soudů, v nichž dostatečně nezohlednily "nízké" jednání matky, jehož cílem bylo "očernit" stěžovatele tak, aby byla omezena jeho rodičovská práva, přičemž její nařčení stěžovatele "z alkoholismu, neschopnosti se starat o dítě či brachiální agrese vůči ní" nebyla nijak potvrzena. "Dítě je pro ni nástrojem, aby ovládala (stěžovatele) i jeho rodinu." Stěžovatel nadto namítá, že obecnými soudy přijatá úprava jeho styku s nezletilým znemožňuje navázání širších rodinných vazeb (zejména s rodiči stěžovatele). Stěžovatel proto uzavírá, že uvedený postup obecných soudů, založený na svévolné aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, nacházející se v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, má v jeho případě "za následek nepopíratelný zásah do základních práv a svobod rodiče a dítěte."
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů s nezletilým dítětem, atp. (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy jeho styku s nezletilým synem, vymezené obecnými soudy (zejména krajským soudem), s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
11. Jak ovšem Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
12. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
13. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o výchovných poměrech nezletilého, resp. upravily styk stěžovatele s nezletilým výše uvedeným způsobem, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele.
14. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy přijatými závěry o úpravě styku otce se synem nevzaly v úvahu zájmy nezletilého, snahu stěžovatele o zachování a prohloubení rodinných vazeb a naopak zcela upřednostnily zájmy matky nezletilého, Ústavní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje, neboť je naopak toho názoru, že obecné soudy při rozhodování kladly především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), tedy nezletilého. Svými závěry o potřebě rozšíření styku otce s nezletilým tak obecné soudy (implicitně) respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu, které konkretizují výše předestřená ústavněprávní kritéria (zejména pak míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb) a v nichž Ústavní soud zdůraznil, že "při jakémkoliv zásahu do rodinného života musí obecné soudy vždy usilovat o to, aby byl takový zásah minimalizován, tedy (a) aby dítě nebylo odtrženo zejména od osob, k nimž má silnou náklonnost, u nichž dlouhodobě setrvávalo a u nichž nachází svůj domov, a od svých sourozenců; a (b) aby bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli a důležitost jiných blízkých osob v životě dítěte a která tedy kontaktu dítěte s takovým osobami nebude bránit" (srov. např. citované nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09; sp. zn. I. ÚS 2482/13; nebo nález sp. zn. II. ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014, a tam citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva). Na zákonné úrovni tomuto požadavku odpovídá právní úprava, obsažená v ustanovení §907 občanského zákoníku. Nelze se tak ztotožnit s názorem stěžovatele, že obecné soudy v nyní projednávaném případě svévolně či nesprávně aplikovaly podústavní právo, zejména pak příslušná ustanovení občanského zákoníku, která měla "za následek nepopiratelný zásah do základních práv a svobod dítěte a rodiče." Naopak z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zcela zřejmé, že při formulaci svého závěru o nezbytnosti rozšíření styku stěžovatele s nezletilým zohlednil především zájmy a potřeby nezletilého ("je žádoucí, aby pravidelně navštěvoval mateřskou školu, kde získá určité návyky potřebné pro jeho řádný psychosociální vývoj, takže by měl do mateřské školy docházet každý den v týdnu"), nicméně přihlédl i k zájmům a potřebám stěžovatele i matky, což se odrazilo i ve vymezení konkrétních podmínek, za nichž má být tento styk realizován.
15. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že obecné soudy při svém rozhodování ohledně úpravy výchovných poměrů nezletilého i rozsahu styku stěžovatele s ním na straně jedné dostatečně nereflektovaly závěry vyplývající z předmětného znaleckého posudku, na straně druhé naopak nekriticky vycházely pouze z nich, Ústavní soud předně považuje za vhodné zdůraznit, že v minulosti ve své judikatuře odmítl takový postup obecných soudů, kdy zcela mechanicky a nekriticky přejímaly do svých právních názorů závěry ze znaleckých posudků a fakticky tak nastolily situaci, že v dané věci "rozhodl znalecký ústav a nikoli soudy, jejichž role se omezila pouze na paušální a nekritické převzetí jeho závěrů" [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 581/06 ze dne 3. 6. 2008 (N 101/49 SbNU 491); či nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014].
16. Taková situace ovšem dle názoru Ústavního soudu v nyní projednávaném případě nenastala, neboť obecné soudy všechny provedené důkazy, včetně předmětného znaleckého posudku, kriticky hodnotily především s ohledem na zájmy nezletilého a na respektování požadavku zachování co nejvyšší míry jeho identity, stability výchovného prostředí, předškolního vývoje a prohlubování jeho rodinných vazeb. Proto nelze souhlasit s námitkami stěžovatele ve vztahu k hodnocení závěrů předmětného znaleckého posudku ze strany obecných soudů, jejichž protichůdný charakter spíše svědčí o jisté účelové interpretaci těchto závěrů ve prospěch stěžovatele. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků obecných soudů nadto zřetelně vyplývá, že obecné soudy při svém rozhodování z těchto závěrů (doporučení) přímo vycházely především při hodnocení osobnostní charakteristiky a výchovných schopností obou rodičů, přičemž při úpravě výchovných poměrů i konkrétního způsobu vymezení úpravy styku stěžovatele s nezletilým k jejich hodnocení přistupovaly zcela objektivně, což se v druhém případě projevilo zejména u krajského soudu, který právě na základě závěrů (doporučení) z předmětného znaleckého posudku přistoupil k rozšíření styku stěžovatele s nezletilým. Ze stejných důvodů proto nelze ani přisvědčit názoru stěžovatele, že obecné soudy ve svém rozhodnutí zcela upřednostnily zájmy matky nezletilého a dopustily se tak porušení zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny) z "genderového titulu".
17. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Jak ovšem zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů nezletilého došlo k určitému pokroku, případně zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilého podle toho upravily. Pokud by např. zlepšení vzájemných vztahů či dokonce žádoucímu prohlubování rodičovského styku stěžovatele s nezletilým svým obstrukčním či neochotným jednáním znemožňovala jeho matka, bude na zvážení soudů, zda se z její strany nejedná spíše o snahu (bez ohledu na přání či nejlepší zájmy nezletilého) zamezit prohloubení těchto rodičovských vazeb. Naopak, urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilého dítěte, snaha o nalezení společného konsenzu nad způsobem jeho výchovy (s ohledem na jeho nejlepší zájmy) a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé dítě a realizace rodičovského styku s ním stává jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči, by měly být předpokladem pro prohloubení rodinných vazeb a důvodem ke změně úpravy výchovných poměrů (rozšíření styku) k nezletilému, nikoliv jejich cílem.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu