ECLI:CZ:US:2015:2.US.2506.15.1
sp. zn. II. ÚS 2506/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Ř., zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, se sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 525/2015-18 ze dne 13. 5. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 2 T 98/2013-300 ze dne 30. 9. 2014 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a podle §248 odst. 2 tr. z. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Současně bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
O odvolání stěžovatele a poškozeného rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 12 To 482/2014-324 ze dne 18. 12. 2014, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. z. a nezměněném výroku o náhradě škody stěžovatele odsoudil podle §248 odst. 2 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. z. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolání poškozeného podle §256 tr. ř. zamítl.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel má za to, že soudy všech stupňů nesprávně zhodnotily skutkový stav, a správně nevyhodnotily ani subjektivní stránku údajného trestného činu. K tomu odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11), v němž Ústavní soud dovodil, že subjektivní stránku je vždy nutno na základě zjištěných skutečností prokázat, nikoli pouze předpokládat. Vyslovuje názor, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by byl předmětný vůz prodán bez vědomí a souhlasu poškozeného. Za situace, kdy proti sobě stálo tvrzení stěžovatele a poškozeného, vyšly soudy pouze z výpovědi poškozeného a s obhajobou stěžovatele se řádně nevypořádaly. Uvádí, že skutek, za nějž byl odsouzen, nelze posuzovat izolovaně, neboť mezi ním a poškozeným existovaly složité obchodní vztahy. Domnívá se, že dovolací soud nebral tyto skutečnosti v potaz, což považuje za jeho pochybení. Poukazuje na okolnosti, z nichž je dle jeho přesvědčení patrné, že neměl v úmyslu vozidlo zpronevěřit. Měl a stále má zájem poškozenému částku, kterou získal prodejem vozidla, uhradit, z důvodu konkurzu však toho není schopen. Jeho snahu však žádný ze soudů nezohlednil. Upozorňuje na zásadu ultima ratio, s níž se dovolací soud řádně nevypořádal.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel napadá zejména chybné posouzení skutkového stavu věci a jeho právní posouzení stran naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. z.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (SbNU 34/3 257)].
Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry dovolacího soudu (jehož rozhodnutí je petitem ústavní stížnosti navrhováno ke zrušení) nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti je přes odkazovaný článek 36 odst. 1 Listiny zřejmé, že stěžovatel polemizuje s rozhodnutím Nejvyššího soudu uplatněním námitek, které již předtím adresoval soudům prvního a druhého stupně, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry formulované v soudních rozhodnutích podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však, jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud nemá. Posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem podaného dovolání, s jehož námitkami se Nejvyšší soud jednotlivě, v mezích uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i daleko nad jeho rámec, vypořádal.
Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně, řešil v prvé řadě argumenty, směřující proti zjištěnému skutkovému stavu. Stěžovatel, který v dovolání vznesl námitky mimo jiné proti nedostatkům v subjektivní stránce a nepoužití zásady subsidiarity trestní represe, se v dovolání totiž neomezil na výhrady právních nedostatků, ale brojil zejména proti skutkovým závěrům, když tvrdil, že nebylo prokázáno, že by předmětný vůz prodal bez vědomí a souhlasu poškozeného nebo když namítal, že závěry o jeho vině soudy opřely pouze o výpověď poškozeného a jemu neuvěřily. Nejvyšší soud však shledal, že takové argumenty, od nichž stěžovatel odvíjí nedostatek subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, nemají podklad v provedeném dokazování a jsou v rozporu s učiněnými skutkovými závěry, podle nichž se trestného činu stěžovatel dopustil tím, že bez souhlasu majitele (poškozeného) prodal jeho vozidlo v hodnotě 190 000 Kč, které mu bylo poškozeným předáno do úschovy, přičemž si částku 200 000 Kč získanou prodejem vozu ponechal pro svoji potřebu. Extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a právními závěry přitom nezjistil. Naopak konstatoval, že učiněná skutková zjištění vzešla z pečlivě provedeného dokazování, kdy se soudy zaměřily i na obhajobu stěžovatele o tom, že vozidlo prodal se souhlasem poškozeného. Pokud jí neuvěřily, stalo se tak proto, že verze stěžovatele zůstala osamocena a naopak tvrzení poškozeného bylo podpořeno dalšími ve věci provedenými důkazy, podrobně rozebranými již v rozsudku soudu prvního stupně. Pokud Nejvyšší soud uzavřel, že se soudy obou stupňů s touto skutkovou otázkou dostatečně vypořádaly, přičemž ani on sám nepochyboval o tom, že by šlo o nedostatečně zjištěnou skutečnost, z ústavního hlediska nelze jeho podrobně odůvodněnému závěru nic vytknout.
S ohledem na uvedené nemohly být shledány důvodnými ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele, neboť i tyto výhrady byly založeny na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se však soudy vypořádaly. Skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, jímž byl stěžovatel uznán vinným. I tyto námitky svědčící o nedostatku subjektivní stránky byly předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, který se jimi zabýval věcně a své úvahy ve svém rozhodnutí přesvědčivě a logicky zdůvodnil. Ani v tomto směru neměl žádné pochybnosti o úmyslném zavinění stěžovatele i o způsobené škodě. I tyto jeho závěry jsou z ústavního pohledu akceptovatelné. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 je tak nepřípadný.
Ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se uplatnění trestního práva jako prostředku ultima ratio Ústavní soud poznamenává, že zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. ř. nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní, přestupková nebo kázeňská. V úvahu tedy obecně přichází souběžné nastoupení trestní odpovědnosti spolu s dalším druhem odpovědnosti [shodně např. nález ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)]. Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná - to však vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze v projednávané věci dovodit. Soudy posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti. O nikoli malé intenzitě porušení chráněných zájmů svědčí skutečnost, že stěžovatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry v jeho kvalifikované podobě, přičemž škodlivost činu s vážnými dopady pro poškozeného nemůže snížit ani tvrzení stěžovatele, že měl v úmyslu peníze získané prodejem vozu vrátit. Jak připomněl Nejvyšší soud, účelem jeho trestního jednání byla snaha obohatit se na úkor poškozeného, což nakonec dotvrzuje i skutečnost, že peníze získané prodejem vozu poškozenému ani přes zahájené trestní řízení nevrátil.
Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny. Postup Nejvyššího soudu tak lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu