ECLI:CZ:US:2015:2.US.2526.14.1
sp. zn. II. ÚS 2526/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Josefa Koláře a Miluše Kolářové, obou zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, se sídlem Křižíkova 56, 186 00 Praha 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, č. j. 30 Cdo 1391/2014-494, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2013, č. j. 14 Co 392/2013-427, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a 1) Valaservice, s. r. o., adresa Vyšehradská 1269/29, 120 00 Praha 2, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem Jeremenkova 1021/70, 147 00 Praha 4, a 2) KARKULÍN, s. r. o., adresa Pod Vilami 802/7, 140 00 Praha 4, zastoupeného Mgr. Michalem Hoskovcem, advokátem se sídlem Hybernská 20, 110 00 Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a pro porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2013, č. j. 14 Co 392/2013-427, změnil výrokem I. v řízení, v němž se žalobci (stěžovatelé) domáhali určení ideální poloviny vlastnictví nemovitostí blíže specifikovaných v tomto výroku (domu a pozemků), jakož i určení výlučného vlastnictví k příslušenství (zděných budov - kanceláře a skladu) k těmto nemovitostem (dále souhrnně "předmětné nemovitosti"), a jejich následného vyklizení, rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až V.). Žalobci své vlastnické právo odvozovali z toho, že kupní smlouva, na jejímž základě měli vlastnictví k předmětným nemovitostem převést, je neplatná, a proto ani nemohla úspěšně proběhnout následná dražba těchto nemovitostí, a to navíc v situaci, kdy ještě před konáním dražby bylo pravomocně určeno, že jsou vlastníky druhé ideální poloviny domu a pozemků. Po zopakování některých důkazů dospěl odvolací soud (s odkazem na odbornou literaturu, rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 850/2005 a sp. zn. 28 Cdo 2118/2011, a rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 496/12) k závěru, že žalobcům nemůže být určeno vlastnictví předmětných nemovitostí, neboť vydražitel [vedlejší účastník č. 2)] se stane vlastníkem nemovitosti bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že nemovitost vlastnicky náležela jiné osobě než povinnému [vedlejší účastník č. 1)]. Jestliže nemovitost náležela vlastnicky třetí osobě (žalobcům), která nepodala do zahájení prvního dražebního jednání žalobu na vyloučení nemovitosti z výkonu rozhodnutí a při tomto dražebním jednání nebo dalším dražebním jednání byl udělen příklep, vydražitel se stane vlastníkem nemovitosti a vlastník, který nepodal vylučovací žalobu, proti němu nemůže uplatnit své vlastnické právo. Může se však domáhat vydání bezdůvodného obohacení tzv. žalobou z lepšího práva, směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen výtěžek dražby při rozvrhu podstaty.
3. Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, č. j. 30 Cdo 1391/2014-494, odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž se neodchyluje ani ve stávající věci. K tomu dodal, že při dražbě jde o originární způsob nabytí vlastnického práva, při kterém je vlastnictví předchůdce (povinného) nerozhodné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005 aj.). Dovolací soud ještě doplnil, že příslušná právní úprava v uvedenou dobu obsahovala (a i nadále obsahuje) účinný právní nástroj k zamezení toho, aby byl vydražen majetek, který není ve vlastnictví povinného. Jestliže žalobci takový právní postup v předmětném období nezvolili, ač jej (objektivně) zvolit, resp. realizovat (s ohledem na tehdy publikované údaje v katastru nemovitostí) mohli, nelze jimi kritizovaný právní důsledek [nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem žalovaným (vedlejší účastník č. 2) na základě příklepu uděleného v dražbě provedené v rámci exekučního řízení] primárně klást k tíži příslušných orgánů státu.
II.
4. Stěžovatelé v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V úvodu popisují celkové okolnosti sporu. Především se pozastavují nad tím, jak mohla být nařízena exekuce na předmětné nemovitosti, když byla v katastru nemovitostí zapsána poznámka spornosti. Napadená rozhodnutí se však s otázkou možnosti dražby nemovitosti v rámci exekuce přes existenci poznámky spornosti nevypořádávají. Stěžovatelé vyslovují přesvědčení, že taková dražba je rizikem vydražitele, a pokud spor dopadne ve prospěch povinného, nemůže vydražitel nabýt vlastnictví, neboť není v dobré víře. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňují, že dražba "prokazatelně cizí nemovitosti" je nepřípustná a pokud soudy svým přístupem umožnily nabytí nemovitostí, postupovaly v rozporu s ústavně zaručeným právem na ochranu vlastnického práva. Podle jejich názoru je rozhodnou právní otázkou, zda je podmínkou nabytí vlastnictví dražbou cizí nemovitosti dobrá víra vydražitele, čímž se však např. Nejvyšší soud vůbec nezabýval, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Rovněž nesouhlasí s názorem soudů, že ztratili vlastnické právo v důsledku nevyužití žaloby na vyloučení nemovitostí z výkonu rozhodnutí ve smyslu §267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Byl to naopak soud, který porušil §7 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, tím, že nezaslal rozsudek katastru nemovitostí k zapsání poznámky. Stěžovatelé posléze podrobně rozebírají, z jakých důvodů je vyloučeno nabytí vlastnictví - jak uvádějí - od "neoprávněného nevlastníka" přes poznámku spornosti, přičemž na podporu své argumentace připomínají úpravu nového občanského zákoníku [konkrétně §986 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.")]. I když obecně připouštějí možnost dražby, resp. možnost dispozice s nemovitostmi, u nichž je zapsána poznámka spornosti k nemovitostem, dovozují, že poznámka spornosti, jak podle §986 odst. 2 obč. zák., tak i podle dřívějších předpisů vylučuje nabytí od "neoprávněného nevlastníka" z důvodu absence dobré víry bez ohledu na způsob nabytí. Podle názoru stěžovatelů vykazuje takový postup, při němž je vydražena cizí nemovitost, dokonce známky trestného činu. Dále rozebírají trestněprávní aspekty jednání jednotlivých účastníků stávajícího sporu i dražby. Stěžovatelé se rovněž domnívají, že odkazy Nejvyššího soudu na jiná rozhodnutí a právní teorii nejsou přiléhavé a vytýkají mu, že se nezabýval dovolacími důvody zásadního právního významu, které následně rozebírají.
III.
5. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od účastníků a vedlejších účastníků vyjádření a od soudu prvního stupně příslušný spis.
6. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí.
7. Městský soud v Praze jako účastník řízení rovněž odkázal na svoje rozhodnutí a doplnil, že závěr o tom, že vedlejší účastník č. 2) se v důsledku pravomocného usnesení o příklepu v exekuci stal jako vydražitel vlastníkem předmětných nemovitostí navzdory poznámce o spornosti práva, je v souladu s judikaturou jak Nejvyššího, tak i Ústavního soudu, i se závěry odborné literatury.
8. První vedlejší účastník řízení (Valaservice, s. r. o.) ve vyjádření poukazuje na to, že stěžovatelé především opakují a rozvádí své výhrady, které již uplatnili v předchozím řízení, a proto nemůže být jejich ústavní stížnost opodstatněná. Podporuje závěr, na němž byla postavena rozhodnutí soudů, že vydražitel se stane vlastníkem nemovitosti bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že nemovitost náležela jiné osobě než povinnému. Pokud tato osoba nepodala do zahájení prvního dražebního jednání žalobu na vyloučení nemovitosti z výkonu rozhodnutí, stává se vydražitel udělením příklepu vlastníkem a původní vlastník proti němu nemůže uplatnit své vlastnické právo. Na podporu svého tvrzení argumentuje např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005, či usnesením téhož soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 4905/2009, které bylo podrobeno i přezkumu ze strany Ústavního soudu.
9. Druhý vedlejší účastník řízení (KARKULÍN, s. r. o.) považuje napadená rozhodnutí za souladná s konstantní judikaturou týkající se originárního nabytí vlastnictví, což je zásadní otázka pro posouzení ústavní stížnosti. Podle názoru druhého vedlejšího účastníka není rozhodné, zda byl první vedlejší účastník vlastníkem nemovitostí či nikoliv. S ohledem na originární způsob nabytí vlastnictví příklepem v dražbě se vydražitel stane vlastníkem bez zřetele k tomu, že nemovitost náležela do vlastnictví jiného. Na podporu svého tvrzení argumentuje rovněž shodnými odkazy jako první vedlejší účastník na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Naopak poukaz stěžovatelů na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu není relevantní, neboť ta se týkají jiné problematiky.
10. Stěžovatelé v replice k ústavní stížnosti opakují, že soudní řízení nelze účelově zneužívat k legalizaci nabytí vlastnictví ve zlé víře. Zdůrazňují, že každé nabytí vlastnictví - včetně originárního (dražbou) - vyžaduje dobrou víru nabyvatele, jinak nemůže požívat soudní ochrany. Dražba cizí nemovitosti i přes poznámku vedení sporu je porušením práva na spravedlivý proces i porušením práva na ochranu vlastnictví. Rovněž poukazují na to, že v daném případě nebylo možno podat vylučovací žalobu a aplikovat §267 odst. 1 o. s. ř., neboť tomu bránila překážka věci rozsouzené, když o vlastnictví části nemovitosti bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatelů pravomocným rozsudkem. Stěžovatelé konečně vyslovují přesvědčení, že poznámka v katastru nemovitostí a poznámka spornosti mají zásadně stejné právní následky.
IV.
11. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. V dané věci stěžovatelé intenzivně brojí proti závěru soudů o možnosti nabytí vlastnictví k nemovitosti v dražbě od nevlastníka. Přestože Ústavní soud vnímá postoj stěžovatelů a chápe jejich rozhořčení, neshledává ústavní stížnost opodstatněnou. Rozhodnutí obecných soudů a jejich odůvodnění jsou jasně a srozumitelně formulovaná a nevykazují znaky protiústavnosti, pro něž by mohlo dojít k jejich zrušení. Napadená rozhodnutí jsou postavena na závěru, že vydražitel nemovitosti může nabýt vlastnické právo i od nevlastníka, přičemž se jedná o originární způsob nabytí vlastnictví, který vylučuje zkoumání dobré víry nabyvatele. Tento závěr soudů je v souladu s dosavadní judikaturou i právní naukou. Ústavní soud v této souvislosti rovněž připomíná, že preference presumpce vlastnického práva povinného před povinností soudu či soudního exekutora toto vlastnické právo prokázat má v českém právním řádu dlouholetou tradici. Jedná se o výraz respektování zájmu oprávněného na co nejrychlejším uspokojení své pohledávky.
13. Pokud stěžovatelé brojili proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba poukázat na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne pro jeho nepřípustnost, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Pro danou věc je dále podstatné, že stěžovatelé měli možnost bránit se proti dražbě uvedených nemovitostí podáním vylučovací žaloby podle §267 o. s. ř. Názor stěžovatelů, že vylučovací žalobu z důvodu existence rozsudku konstatujícího jejich vlastnické právo (tedy z důvodu existence rei iudicatae) podat nemohli, Ústavní soud nesdílí. Naopak, vzhledem k tomu, že to byli právě stěžovatelé, v jejichž prospěch bylo pravomocně určeno vlastnictví ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí, mohli a měli své vlastnictví bránit. Smyslem (účelem) vylučovací žaloby podle §267 o. s. ř. je totiž poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku (k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám), jenž byl postižen exekucí, takové právo (právní vztah), které nepřipouští, aby nařízená exekuce byla provedena a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006). K vylučovací žalobě podle §267 odst. 1 o. s. ř. je aktivně věcně legitimována třetí osoba (osoba rozdílná od oprávněného, dalšího oprávněného a povinného), jejíž věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla postižena nařízením exekuce, ačkoliv k ní má takové právo (hmotněprávní vztah), které exekuci nepřipouští.
15. Nad rámec uvedeného je třeba zmínit, že řízení, včetně řízení u Ústavního soudu, se poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o vlastnictví jedné ideální poloviny domu a pozemků (v roce 2008), týkalo pouze výroků vztahujících se k určení výlučného vlastnictví příslušenství domu a pozemků a jedné ideální poloviny domu a pozemků. Za dané situace tedy samozřejmě zůstává otázkou vlastnictví této první stěžovatelům pravomocně přiznané ideální poloviny domu a pozemků, když podle názoru soudů, který Ústavní soud považuje za ústavně souladný, se sice vydražitel (vedlejší účastník č. 2) stal jejich vlastníkem, avšak stěžovatelé mají v rukou pravomocný rozsudek, podle něhož jsou současně i oni vlastníky této druhé poloviny. Vyřešení tohoto rozporu ovšem není v tuto chvíli úlohou Ústavního soudu.
16. Ústavní soud si závěrem nemůže odpustit poznámku k formulování a jazykovému vyhotovení ústavní stížnosti. Pokud byla ústavní stížnost sepsána právním zástupcem stěžovatelů, což zákon o Ústavním soudu vyžaduje, svědčí mnohdy jazykově neobratně formulovaná, s množstvím gramatických chyb a někdy dokonce zcela nesrozumitelná argumentace obsažená v ústavní stížnosti o zřejmém nedostatku péče či profesionality věnované tomuto podání. Pro ústavní stížnost není rozhodující její rozsah, který se ve stávající věci zvyšuje neustálým opakováním téhož, nýbrž její srozumitelnost a přehlednost.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu