ECLI:CZ:US:2015:2.US.2528.15.1
sp. zn. II. ÚS 2528/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem, se sídlem Kobližná 19, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 1. 2013 č. j. 18 T 173/2011-467, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 7. 10. 2014 č. j. 6 To 219/2013-629, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 č. j. 8 Tdo 290/2015-32, za účasti Okresního soudu v Uherském Hradišti, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Uherském hradišti, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2015, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 1. 2013 č. j. 18 T 173/2011-467 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 10. 2014 č. j. 6 To 219/2013-629 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 č. j. 8 Tdo 290/2015-32 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Stěžovatel především namítá procesní nepoužitelnost ve věci provedených odposlechů. Došlo totiž k přehrání záznamů telekomunikačního provozu, které byly pořízeny dne 12. 8. 2010 v jiné trestní věci. Samotné pořízení těchto odposlechů sice proběhlo z pohledu řízení, ve kterém byly nařízeny, v souladu se zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a dle platné právní úpravy v §88 odst. 1 a 6 trestního řádu by bylo možné jejich použití i v nynější věci, problém je však v tom, že jejich použití v současném trestním řízení by nebylo možné dle právní úpravy účinné v době jejich pořízení. Znění §88 trestního řádu účinné před 1. 1. 2012 totiž stanovovalo omezení odposlechů na zvláště závažné úmyslné trestné činy, nebo jiné úmyslné trestné činy, k jejichž stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva (a tedy nikoli §329 odst. 1 trestního zákoníku). V tomto směru je nutno upozornit na zásadu zákazu retroaktivity.
Kromě toho stěžovatel namítá vágnost popisu skutku ve výroku rozsudku, kdy ten dle jeho názoru obsahuje pouze jakýsi "globální" popis skutku bez rozlišení konkrétního jednání stěžovatele. Nejvyšší soud pak, namísto aby se jeho námitkami v tomto směru řádně zabýval, sám užil ve svém rozhodnutí nepřijatelné formulace jako "v zásadě", "je zřejmé" či "nasvědčuje tomu". Dále pak pokud je ve výroku rozsudku konstatováno porušení čl. 1 závazného pokynu policejního prezidenta č. 83/2006, jedná se o předpis interního charakteru, který není možno zahrnout do kategorie jiný právní předpis, jak ji má na mysli §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. V opačném případě dochází k porušení ústavního principu nullum crimen sine lege.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Nutno konstatovat, že stěžovatel předkládá námitky, kterými se obecné soudy v řízení zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Jak již stěžovateli vysvětlil Nejvyšší soud, pro užití záznamu komunikačního provozu jako důkazu je "rozhodná právní úprava, která je účinná v době, kdy se tento důkaz provádí. Z tohoto důvodu na zákonnost pořízení a použití opatřených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu nemá vliv, pokud se v průběhu trestního řízení změní zákonná úprava, neboť je nutné trvat na tom, že zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje z hlediska znění trestního řádu účinného v době jejich provádění (srov. rozhodnutí č. 2/1998 Sb. rozh. tr.). Usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013 (uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), podalo k této obecné zásadě výklad, podle něhož "zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje podle procesního předpisu (trestního řádu) účinného v době, kdy byl úkon proveden. Jestliže byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden v souladu se zákonem, nemohou následné legislativní změny vést k závěru, že jde o nezákonně opatřený a provedený důkaz, který z tohoto důvodu nelze provést v řízení před soudem, neboť pro přípustnost užití záznamu o odposlechu telekomunikačního provozu jako důkazu je rozhodující, zda k tomuto odposlechu a pořízení záznamu o něm byly v době jeho provádění splněny zákonné podmínky obsažené v ustanovení §88 odst. 1, 2 tr. ř. Neuplatní se zde ustanovení o časové působnosti trestních zákonů podle §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku". S tímto názorem se ztotožnil i Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, a k tam vysloveným názorům doplnil, že "Pokud byl důkaz v přípravném řízení zákonně, procesně použitelně (a ústavně konformně) opatřen a proveden, nemůže být soudem při rozhodování o vině a trestu považován za nepřípustný jen proto, že mezitím došlo ke změně právní úpravy dokazování... je i nadále nutné trvat na tom, že zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje z hlediska znění trestního řádu účinného v době jejich opatření a provádění". Daný záznam je tedy, a to i dle judikatury Ústavního soudu, na kterou Nejvyšší soud zcela případně odkázal, plně procesně použitelný (viz citovaný zamítavý nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13, obdobně i usnesení I. ÚS 601/14).
Odkázat lze na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, i pokud jde o stěžovatelovu kritiku popisu skutku. Jestliže se stěžovatel domnívá, že není dostatečně rozlišeno jeho jednání oproti jednání dalších ve věci spoluodsouzených osob, Ústavní soud má za to, že spíše než o nedostatek preciznosti tohoto popisu se jedná o stav, kdy několik osob včetně stěžovatele se dopustilo protiprávního jednání stejným způsobem, a shodnost popisu jejich jednání ve výroku rozsudku je tak jen toho logickým důsledkem. Co se týče otázky, jaké předpisy stěžovatel porušil svým jednáním, odůvodnění Nejvyššího soudu na str. 7-9 jeho usnesení je zcela vyčerpávající a Ústavní soud neshledává nic, co by k němu bylo na místě dodat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu