ECLI:CZ:US:2015:2.US.2571.15.1
sp. zn. II. ÚS 2571/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Obec Kostelec, se sídlem Kostelec 260, Kostelec u Kyjova, zastoupené JUDr. Jiřím Ronkem, advokátem, se sídlem Kyjov, Janáčkova 1212, proti výrokům III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 5. 2015, 13 C 250/2011-125, a proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. 6. 2015, č. j. 13C 250/2011-128, za účasti Okresního soudu v Hodoníně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 8. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že jí byla v důsledku napadených rozhodnutí uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, spočívajících v částce 28 147,28 Kč, ačkoliv žalobkyně Jiřina Formanová (dále jen "žalobkyně") nebyla ve sporu zcela úspěšná. Soud své rozhodnutí odůvodnil skutečností, že se jednalo o nárok, kde výše plnění závisela na znaleckém posudku. Stěžovatelka namítá, že v daném případě nebyla výše plnění závislá na znaleckém posudku, neboť se jednalo o ekonomický výpočet výše bezdůvodného obohacení, přičemž způsob určení jeho výše záležel na žalobkyni, která si mohla před podáním žaloby sama nechat znalecký posudek vypracovat, nebo výši bezdůvodného obohacení zjistit jiným způsobem. Postup Okresního soudu v Hodoníně při rozhodování o nákladech řízení proto hodnotí stěžovatelka jako necitlivou a mechanickou aplikaci právní normy.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 5. 2015, č. j. 13 C 250/2011-125, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 460 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 140 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Výrokem III. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 28 147,28 Kč, dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení (výrok IV.) částku, jejíž konkrétní výše bude stanovena samostatným usnesením.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Okresního soudu v Hodoníně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým Okresní soud v Hodoníně aplikoval při rozhodování o nákladech řízení §142 odst. 3 občanského soudního řádu. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně.
Podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V projednávané věci Okresní soud v Hodoníně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že při určení výše bezdůvodného obohacení je podstatné vycházet ze skutečného způsobu, kterým je pozemek využíván, a soud proto ustanovil znalce, který výši nájemného stanovil právě s ohledem na reálný způsob využití pozemku. Na základě tohoto znaleckého posudku soud shledal žalobu co do částky 460 Kč důvodnou, a ohledně zbylých 3 140 Kč žalobu zamítl.
Takto řádně odůvodněný závěr Okresního soud v Hodoníně je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém byly výklad a aplikace §142 odst. 3 občanského soudního řádu provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Otázkou výkladu §142 odst. 3 občanského soudního řádu se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 793/12 ze dne 10. 1. 2013 (N 10/68 SbNU 159), ve kterém shledal otázku výkladu normativního předpokladu závislosti rozhodnutí soudu na určitých skutečnostech problematickou. Konkrétně Ústavní soud uvedl, že "V rámci projednávané věci obecné soudy nabyly přesvědčení, že pro účely subsumpce relevantních skutkových zjištění pod rozsah úpravy vymezené v §142 odst. 3 o. s. ř. by musel k vyčíslení uplatňovaného nároku být zřetelný prvek nezbytnosti odborného posouzení, jako je tomu například při určení výše bolestného a ztížení společenského uplatnění, kdežto náhradu za ztrátu na výdělku posoudil obvodní soud jako objektivně určitelnou skutečnost, pro jejíž určení není s ohledem na známost vstupních údajů provedení znaleckého posudku zcela nepostradatelné. Ústavní soud však aplikovaný sylogismus považuje za příliš restriktivní a s uvážením možných důsledků oslabení předvídatelnosti výkladu jej shledává neakceptovatelným".
V projednávaném případě, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, vycházel soud při své úvaze o výši žalovaného nároku (ohodnocení reálného využití pozemku) ze znaleckého posudku a nelze tedy dovodit, že by soudem podaný výklad §142 odst. 3 občanského soudního řádu byl výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavní soud je proto nucen konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou stěžovatelky se soudy učiněným výkladem §142 odst. 3 občanského soudního řádu, když stěžovatelka namítá, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatelky.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, neshledal, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu