ECLI:CZ:US:2015:2.US.2612.14.1
sp. zn. II. ÚS 2612/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Ševčíka, t. č. Věznice České Budějovice, zastoupeného JUDr. Radimem Pařízkem, advokátem, se sídlem Žižkova 1, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 24. 6. 2014, č. j. 14 To 183/2014-320, a proti usnesení téhož soudu ze dne 14. 7. 2014, č. j. 14 To 213/2014-97, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2014, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 6. 2014, č. j. 14 To 183/2014-320 (dále jen "usnesení ze dne 24. 6. 2014"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 4. 2014, č. j. 33 Nt 176/2014-144, jímž byla ve smyslu §73b odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby. Rovněž napadl usnesení krajského soudu ze dne 14. 7. 2014, č. j. 14 To 213/2014-97 (dále jen "usnesení ze dne 14. 7. 2014"), jímž bylo ke stížnosti příslušného státního zastupitelství zrušeno usnesení okresního soudu ze dne 5. 6. 2014, č. j. 33 Nt 163/2014-49, a bylo rozhodnuto, že stěžovatel se podle §72 odst. 1 trestního řádu ponechává ve vazbě.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že odůvodnění důvodů vazby předstižné i útěkové je v obou napadených rozhodnutích příliš povšechné a nemá oporu v provedených důkazech, respektive výslechy, na které je odkazováno, nebyly provedeny v souladu se zákonem. Soudy také dostatečně neuvážily, že má zajištěné bydlení i zaměstnání.
V případě usnesení krajského soudu ze dne 14. 7. 2014 stěžovatel navíc nesouhlasí s tím, že nebylo konáno vazební zasedání s jeho účastí, byť o ně výslovně požádal, kdy se nemohl vyjádřit ke stížnosti státního zastupitelství, která mu nebyla ani doručena.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnostní napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 161/04, N 74/33 SbNU 229).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatel považuje odůvodnění vazby v napadených usneseních za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje, neboť je v nich odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen. I když stěžovatel tvrdí, že má zajištěné ubytování a zaměstnání, dosavadní zjištění nesvědčí o tom, že by jeho osobní poměry byly uspořádané a výsledky vyšetřování naopak napovídají tomu, že výroba a prodej drog v rámci organizované skupiny (dodávající i do zahraničí), ze které je podezřelý, byla významným zdrojem jeho obživy.
Co se týče stěžovatelova požadavku na vazební zasedání, krajský soud ve svém usnesení vysvětlil, proč má za splněné podmínky ve smyslu §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, vzhledem ke kterým nebylo vazební zasedání nutno nařizovat, a Ústavní soud nemá, co by jeho argumentaci vytknul. Z okolnosti, že stěžovateli nebylo doručeno odůvodnění stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí soudu prvního stupně, pak nelze dovozovat existenci procesní vady, neboť trestní řád takovou povinnost pro soud nestanoví. O porušení ústavněprávně relevantní zásady kontradiktornosti řízení by mohlo být uvažováno - v obecné rovině - tehdy, byla-li by stížností předestřena soudu nová skutkově významná okolnost; v dané věci však odůvodnění stížnosti obsahuje primárně (jen) jiný názor na váhu nabídek záruk zohledněných soudem prvního stupně (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1437/08). Kromě toho lze i podotknout, že stěžovatel měl možnost uplatnit svoji argumentaci ve své další žádosti o propuštění z vazby, a následné stížnosti proti jejímu zamítnutí okresním soudem (viz usnesení krajského soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 14 To 310/2014). Jestliže tato další žádost nebyla úspěšná, lze stěží předpokládat, že stěžovatel by byl v rozporování argumentace státního zastupitelství úspěšnější ve vztahu k rozhodování krajského soudu dne 14. 7. 2014, i kdyby mu jeho stížnost byla doručena.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu