ECLI:CZ:US:2015:2.US.2618.15.1
sp. zn. II. ÚS 2618/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Samkové, zastoupené Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem za Humny 1299/13, Opava, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 10. 2013, č. j. 29 E 115/2011-82, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2014, č. j. 66 Co 51/2014-101, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, č. j. 26 Cdo 4480/2014-134, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Okresního soudu v Opavě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 27. 8. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a domáhá se proto jejich zrušení. Citovaným usnesením Okresního soudu v Opavě byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí, což bylo k odvolání stěžovatelky napadeným rozhodnutím krajského soudu potvrzeno a následné dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto Nejvyšším soudem.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá (bez jakékoliv podrobnější argumentace, natožpak ústavněprávní), že jí byl rozhodnutím Městského úřadu v Opavě ze dne 17. 5. 1991 přidělen byt číslo 3 v O. a nikoliv, jak bylo nesprávně uvedeno, byt číslo 2. Rozhodnuto však bylo o vyklizení bytu číslo 2, takže povinná (stěžovatelka) nemůže být vyklizena ze svého bytu číslo 3 a podle ní tak existuje důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí. Nad tento rámec v závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla odložit vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
4. Ústavní soud se totiž ztotožňuje s názorem obecných soudů, že exekuční titul ve věci stěžovatelky nepostrádá znaky materiální vykonatelnosti, neboť byt je - i přes chybné číselné označení - identifikován tak, že jej nelze zaměnit s jiným bytem. Navíc, i z ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelce je dobře známo, kterého bytu se rozhodnutí týkají, neboť sama uvádí, že v přízemí vpravo se nachází toliko dva byty - byt užívaný stěžovatelkou a byt sloužící podle jejího vlastního tvrzení jako skladiště pro majitele domu (k dané problematice srov. přiměřeně i usnesení Ústavního soudu z 5. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3266/09, všechna rozhodnutí jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz).
5. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na výše uvedené nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
6. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti samé, již z důvodu zjevné neúčelnosti samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu