ECLI:CZ:US:2015:2.US.2633.15.1
sp. zn. II. ÚS 2633/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, č. j. 30 Cdo 321/2015-109, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, č. j. 21 Co 287/2014-74, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2014, č. j. 27 C 331/2011-58, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 8. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 4 odst. 4, v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 3 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") náhrady nemajetkové újmy ve výši 308 000 Kč, a to z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 78/2004. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem obecných soudů, že doba 10,5 roků, po kterou trvalo řízení u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 78/2004, je sice nepřiměřená, ale odškodnění poskytnuté stěžovateli ve dvou souvisejících řízeních je již dostatečné. Stěžovatel má za to, že řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 78/2004, které nyní trvá již 12 roků, je samostatným řízením nezávislým na jiných dvou řízeních, ohledně nichž byl stěžovatel v minulosti odškodněn. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na závěry Ústavního soudu vyplývající z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19), ve kterém Ústavní soud vyloučil z hlediska přiměřenosti délku řízení trvající více než 10 roků, tedy dobu delší, než zákon stanoví pro promlčení pravomocné pohledávky. Obecné soudy dle stěžovatele také pominuly požadavek na dostatečné odůvodnění "případného závěru", že v konkrétním případě nepřiměřená délka řízení nezpůsobila (nemateriální) újmu účastníku řízení. Obecné soudy svým názorem, že stěžovatel vůbec neměl řízení sp. zn. 32 C 78/2004 zahajovat, nýbrž měl pouze rozšířit původní žalobu, brání stěžovateli v přístupu k soudu dle článku 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a porušují princip rovnosti. Pokud obecné soudy došly k názoru, že dosavadní odškodnění ve výši 191 666 Kč je dostačující, neboť tato částka již významně převyšuje samotnou cenu díla sjednanou na 122 148, 40 Kč, opomněly započíst i příslušenství a soudní poplatek, tedy celkem se jedná o částku 174 794 Kč. Závěrem stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že samotné reparační řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 331/2011 bylo zahájeno v prosinci 2011, a je tedy bezpochyby nepřiměřeně dlouhé.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2014, č. j. 27 C 331/2011-58, byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 308 000 Kč s příslušenstvím, kterou se stěžovatel domáhal zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu dle ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, a to v řízení o zaplacení částky 82 449,10 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za prodlení s dokončením a předáním díla. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že odvoláním napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 21 Co 287/2014-74, potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
6. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 78/2004 opakovaně probíhalo ve dvou stupních soudní soustavy, byla v něm vydána řada rozhodnutí procesní povahy a řešeny námitky podjatosti vznesené stěžovatelem. Na jeho počátku bylo zatíženo průtahy řízení a poté bylo na řadu let přerušeno do skončení jiného řízení, jehož výsledek byl nakonec podle právního názoru odvolacího soudu v namítaném řízení pro věc bez významu. Stěžovatel proti rozhodnutí o přerušení řízení nepodal včas odvolání, naopak se bránil proti rozhodnutí o pokračování v řízení, a opakovaně mařil jednání. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na ekonomii řízení mohl stěžovatel nárok na smluvní pokutu uplatnit v jediném řízení a výši smluvní pokuty narůstající časem řešit formou rozšíření žaloby. Stěžovatel však nárok na témže právním základě týkající se shora uvedené smluvní pokuty za prodlení s dokončením a předáním díla na základě smlouvy o dílo ze dne 10. července 2000, uplatnil třemi samostatnými žalobami, takže o nároku probíhala tři samostatná řízení vedená u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 240/2002, sp. zn. 62 C 191/2002 a sp. zn. 32 C 78/2004, přičemž ve vztahu k prvním dvěma z nich stěžovatel byl již z titulu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup odškodněn a bylo mu žalovanou vyplaceno odškodnění přiměřeného zadostiučinění ve výši 90 000 Kč a 101 666 Kč. Tuto skutečnost bylo nezbytné podle odvolacího soudu vzít při odškodnění v úvahu a neposuzovat uvedená tři řízení zcela samostatně a nezávisle, ale v těchto souvislostech.
7. Ústavní soud je nucen konstatovat, že se stěžovatel domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již před těmito soudy uvedl, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby výše uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svá rozhodnutí, kdy ve věci stejného stěžovatele dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti jeho ústavních stížností týkajících se nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení (srovnej usnesení sp. zn. I. ÚS 573/15 ze dne 9. 3. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 60/15 ze dne 12. 3. 2015, či usnesení sp. zn. I. ÚS 805/15 ze dne 28. 4. 2015), a ve kterých Ústavní soud zdůraznil, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu kritérií daných §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
8. Ústavní soud má za to, že v souzené věci postupovaly obecné soudy v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem. V přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli či extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, jejich závěry přitom Ústavní soud neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti.
9. Ve vztahu k napadené části rozsudku dovolacího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, ústavní stížnost neobsahovala jakákoliv ústavně relevantní tvrzení. Ústavní soud proto jen připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.
10. Nejvyšší soud stěžovateli v odůvodnění svého napadeného usnesení podal výklad ke stěžovatelem v dovolání předestřeným právním otázkám, ať již jde o dostatečnou výši odškodnění v poměru k žalované částce v řízení, ve kterém poškozenému vznikla nemajetková újma z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, či o otázku oprávnění odvolacího soudu při hodnocení přiměřenosti délky řízení nahlížet jako na jeden celek na namítané řízení, v němž probíhala tři související řízení. Nejvyšší soud měl názor odvolacího soudu, že odškodnění poškozeného je dostačující, pokud převyšuje žalovanou částku v řízení, ve kterém poškozenému vznikla nemajetková újma z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, za souladný s platnou judikaturou, a tento svůj závěr řádně odůvodnil odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. To platí také pro názor dovolacího soudu, že je správný postup odvolacího soudu, který pro účely stanovení rozhodné délky řízení a pro úvahu o její přiměřenosti považoval namítané řízení z důvodu totožného okruhu účastníků a předmětu řízení za řízení jediné.
11. Vzhledem ke skutečnosti, že soudy délku řízení 10 a půl roku shledaly nepřiměřenou, nelze, pokud jde o posuzovanou délku řízení, přisvědčit námitce stěžovatele týkající se nerespektování nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19), ve kterém měl Ústavní soud dle stěžovatele vyloučit z hlediska přiměřenosti délku řízení trvající více než 10 roků. Ústavní soud k nesprávné interpretaci stěžovatelem citovaného nálezu dodává, že v jeho věci Ústavní soud shledal porušení práv stěžovatele ze strany Nejvyššího soudu spočívající v tom, že z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze zjistit, jak posoudil námitky stěžovatele ohledně právní otázky, zda v řízení o odpůrčí žalobě trvajícím určitou dobu vzhledem k jeho účelu může dojít, i bez případné existence průtahů přičitatelných státu, k nesprávnému úřednímu postupu. Ústavní soud nedovodil, že "ani žádné řízení nesmí a nemůže trvat déle než je 10 roků", jak uvádí v ústavní stížnosti stěžovatel, pouze s odkazem na svůj nález sp. zn. II. ÚS 168/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 211/39 SbNU 249) konstatoval, že je nutné, aby (neučinily-li tak nalézací či odvolací soud) Nejvyšší soud stěžovateli přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu je možno délku řízení trvající v době rozhodování dovolacího soudu více než 10 let, tedy déle než je promlčecí doba pro právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu, považovat za přiměřenou.
12. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele týkající se výše mu již poskytnutého zadostiučinění v poměru k žalované částce. Ani stěžovatelem provedený výpočet, kdy dospěl k celkem žalované částce 174 794 Kč (namísto 122 148, 40 Kč), nic nemění na ústavní souladnosti závěru soudů, že dosavadní odškodnění ve výši 191 666 Kč je dostačující. Je však třeba zdůraznit, že soudy uvedly, že částka 191 666 Kč významně převyšuje samotnou cenu díla (sjednanou na 122 148, 40 Kč), nikoli žalovanou částku včetně příslušenství.
13. Pokud jde o námitku stěžovatele vztahující se k délce reparačního řízení, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, z něhož se podává, že podle obsahu soudního spisu bylo toto řízení před soudy obou stupňů plynulé. K tomuto závěru Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nic neuvedl. Nad rámec věci Ústavní soud dodává, že i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k opakovaně uplatňovaným nárokům účastníků řízení zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu