ECLI:CZ:US:2015:2.US.2642.15.1
sp. zn. II. ÚS 2642/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti, kterou podali 1) ppor. Jiří Benetka, 2) prap. Bc. Jaroslav Bidlo, 3) pprap. Tomáš Böhm, 4) prap. Vlastimil Böhm, 5) prap. Jiří Brada, 6) pprap. Helena Brunclíková, 7) Vít Devera, 8) pprap. Karel Edl, 9) Radek Edl, 10) prap. Martin Forman, 11) pprap. Václava Gešvinderová, 12) prap. Vasil Gorbatyj, 13) prap. Filip Grassl, 14) pprap. Karel Gregor, 15) prap. Pavel Harant, 16) pprap. Petr Helle, 17) David Hovorka, 18) Pavel Hrabák, 19) nstrm. Pavel Jana, 20) pprap. Martin Jurčuk, 21) pprap. Tomáš Kilberger, 22) pprap. Petr Kohout, 23) ppor. Karel Kokoška, 24) ppor. Zdeněk Kolář, 25) pprap. Bc. Josef Kollár, Dis., 26) pprap. Ladislav Kondr, 27) Roman Košťál, 28) pprap. Jakub Kračmer, 29) nstrm. Jan Lepka, 30) Martin Lochman, 31) pprap. Jiří Lukeš, 32) pprap. Josef Majer, 33) pprap. Bc. Bohumil Mareš, 34) pprap. Miroslav Moulis, 35) prap. Ladislav Mráz, 36) prap. Jan Otta, 37) prap. David Polívka, 38) prap. Jan Rudolf, 39) ppor. Pavel Rusín, 40) ppor. Jaroslav Sadil, 41) pprap. Jana Salvetová, 42) nstrm. Robert Schneider, 43) pprap. Pavel Sidorjak, 44) ppor. Václav Silovský, 45) prap. Vlastimil Soukup, 46) pprap. Miroslav Sýkora, 47) pprap. Jan Šlegl, 48) pprap. Petr Štýs, 49) Martin Švihovec, 50) ppor. Michaela Tauerová, 51) prap. Martin Tobiášek, 52) prap. Pavel Trsek, 53) ppor. Pavel Vacek, 54) nstrm. Radomil Vaculík, 55) prap. Petr Vídršperk, 56) prap. František Vild, 57) nstrm. Petr Vočadlo, 58) prap. Josef Zeman, všichni zastoupeni Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Rooseveltova 16, směřující proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2015 č. j. 57 A 22/2014-211, za účastni Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé žádají Ústavní soud o zrušení shora označeného nákladového výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť jím mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces a právo na spravedlivou odměnu ve smyslu ustanovení čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným výrokem přiznal Krajský soud v Plzni stěžovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 544 236,- Kč. Při výpočtu přiznané výše náhrady nákladů řízení krajský soud mj. aplikoval ustanovení §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dle kterého se při zastupování více osob odměna advokáta snižuje o 20 %, a ustanovení §12 odst. 2 advokátního tarifu, na jehož základě přiznal vypočtené náklady řízení pouze v poloviční výši.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že krajský soud nesprávně aplikoval (a interpretoval) ustavení advokátního tarifu, neboť jim správně měla být přiznána náhrada nákladů řízení v částce 934 872,20 Kč. Dle jejich názoru totiž soud jednak nesprávně interpretoval ustanovení §12 odst. 2 advokátního tarifu, a navíc aplikoval ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu, přestože k takovému postupu neměl žádné oprávnění, neboť ke snížení mimosmluvní odměny až o polovinu může dle ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu přistoupit pouze advokát, nikoliv soud.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je jen a pouze polemika stěžovatelů se správností postupu krajského soudu při výpočtu nákladů řízení, respektive při výpočtu částky, kterou stěžovatelům jakožto náhradu nákladů řízení (v němž byli plně úspěšní) přiznal.
Je tak zjevné, že - s níže uvedenou výjimkou - jejich ústavní stížnost neobsahuje žádnou ústavněprávně (byť jen potenciálně) relevantní argumentaci, neboť - jak shora uvedeno - sama správnost nepředstavuje relevantní kritérium ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů.
Napadený nákladový výrok krajský soud řádně odůvodnil (viz s. 24 rozsudku), přičemž v tomto odůvodnění není možné spatřovat žádné prvky svévole či libovůle, a tak není dán ani důvod kasačního zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu. Jakkoli by proto mohlo být namístě stěžovatelům přisvědčit, že by jazykový výklad ustanovení §12 odst. 2 advokátního tarifu měl vést k úsudku, že "oprávnění" snížit mimosmluvní odměnu (až o polovinu) má pouze advokát, a tedy nikoliv soud, jedná se čistě o otázku interpretace ustanovení podzákonného právního předpisu, ke kterému není v daném procesním kontextu Ústavní soud zásadně oprávněn přistupovat (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 695/05), a to mj. proto, že zde není žádné jiné (substantivní) základní právo stěžovatelů, jež by případně mohlo být - v důsledku nesprávné interpretace ustanovení §12 odst. 2 advokátního tarifu - efektivně zasaženo. Stěžovatelé tak kupř. ani netvrdí, že soudem přiznaná výše náhrady nákladů řízení je podstatně nižší, než kolik činí částka, již jsou povinováni zaplatit svému právnímu zástupci za poskytnuté právní služby, v důsledku čehož bylo porušeno právo vlastnit majetek. Porušení ustanovení čl. 11 Listiny se ostatně stěžovatelé vůbec nedovolávají.
Stěžovateli dovolávané právo na spravedlivý proces tak v souzené věci zjevně porušeno nebylo.
Dovolávají-li se pak stěžovatelé porušení ustanovení čl. 28 Listiny s tvrzením, že bylo porušeno právo jejich právního zástupce na "spravedlivou odměnu" za provedenou práci, je zjevené, že takového práva (s níže pojednanou výhradou) by se mohl případně dovolávat jen jejich právní zástupce (jenž však není v dané věci stěžovatelem), neboť stěžovatelé nejsou ke vznesení takové námitky subjektově oprávněni; v jejich případě by se tak jednalo o actio popularis, jež ovšem zákon o Ústavním soudu nezná.
Pouze na okraj tak ve vztahu ke stěžovateli dovolávanému právu na spravedlivou odměnu jejich právního zástupce ve smyslu ustanovení čl. 28 Listiny postačí připomenout, že toto ustanovení Listiny zjevně nedopadá na postavení advokáta, jenž práci (úkony právní služby) nevykonává v postavení zaměstnance.
Ústavní soud z uvedených důvodů návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu