ECLI:CZ:US:2015:2.US.2711.15.1
sp. zn. II. ÚS 2711/15
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Ostrava 1, Masná 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 30 Cdo 221/2015-138, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2014, č. j. 51 Co 305/2014-111, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2014, č. j. 25 C 21/2012-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 7. 9. 2015 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně zaručených právech. Namítá porušení práv dle čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 230 000,- Kč z titulu nesprávného úředního postupu, a to průtahů v řízení vedených před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 53 E 477/2003 a sp. zn. 53 E 1037/2005.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2014, č. j. 25 C 21/2012-79, byla výrokem I. žaloba stěžovatele o zaplacení příslušné částky zamítnuta. Výrokem II. bylo rozhodnuto o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků. Soud neshledal délku exekučních řízení vedených před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 53 E 477/2003 a sp. zn. 53 E 1037/2005 za nepřiměřenou. Tím zde nebyl splněn již první předpoklad pro přiznání náhrady nemajetkové újmy a to nesprávný úřední postup. Soud neshledal ani vznik dalšího předpokladu, a to vznik škody, neboť žalobce je účastníkem desítek soudních řízení, a s ohledem na to lze těžko určit, zda může některý z těchto sporů způsobit žalobci vůbec újmu a v jakém rozsahu. Stěžovatel (žalobce) nedostavením se k jednání zabránil soudu poučit ho ve smyslu jeho důkazní povinnosti dle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, prokázat vznik škody na jeho straně. Přitom předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jen proto, že určité řízení formálně trvá. Na závěr poukázal, že stěžovatel nemůže mít prospěch z vlastního protiprávního jednání - neplnění povinnosti pravomocně přiznané soudem. Protože nebyl shledán vznik škody, ani nesprávný úřední postup, nedošlo k naplnění třetího předpokladu, a to příčinné souvislosti.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2014, č. j. 51 Co 305/2014-111 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, jakož i s jeho právními závěry.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 6. 2015, č. j. 30 Cdo 221/2015-138, dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl.
6. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 30 Cdo 221/2015-138, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2014, č. j. 51 Co 305/2014-111, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2014, č. j. 25 C 21/2012-79, podává stěžovatel ústavní stížnost.
II.
7. Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. Následně poukazuje na extrémní rozpor závěru obecných soudů o délkách řízení, podle kterých řízení pod sp. zn. 53 E 1037/2005 trvalo 6 let a řízení pod sp. zn. 53 E 477/2003 trvalo 3 roky. Extrémní rozpor vyplývá z přehledu o době trvání tohoto řízení dostupného na www.justice.cz, z něhož vyplývá, že v případě řízení sp. zn. 53 E 1037/2005 délka řízení činila 8 let a 8 měsíců a v případě řízení pod sp. zn. 53 E 477/2003 délka řízení trvala 4 roky.
8. Obecné soudy podle stěžovatele nevzaly v úvahu, že to byl a je stěžovatel jako povinný, kdo je ve stavu nejistoty ohledně výsledku vykonávacího řízení, což je základní předpoklad pro závěr o odpovědnosti žalované za vzniklou nemajetkovou újmu.
9. Dále je toho názoru, že exekuční soud měl povinnost řádně analyzovat, resp. posuzovat délku vykonávacího řízení z pohledu, do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení. Exekuční soudy též pochybily, pokud ignorovaly či odmítly stěžovatelem navrhované započtení jeho pohledávky za oprávněným, což ve výsledku vedlo k tomu, že exekuční soud nařídil dražbu movitých věcí stěžovatele a jeho rodiny a tak donutil dluh oprávněnému uhradit a předejít dražbě.
III.
10. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.
11. Ústavní soud, jak již mnohokrát ve své judikatuře konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
12. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
13. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
14. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti.
15. Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 25 C 21/2012, který si Ústavní soud vyžádal, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti návrhu stěžovatele. Podání stěžovatele představuje pouhý nesouhlas a pokračující polemiku s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva, což však nemůže založit opodstatněnost ústavněprávního přezkumu. Stěžovatel staví Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu.
16. Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů jsou řádně, logicky a dostatečně odůvodněny, nejde o závěry svévolné a nelze je ani považovat za extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními. Obecné soudy při zkoumání délky řízení přihlédly ke specifiku vykonávacích řízení, která spočívají hlavně v účelu tohoto řízení, kterým je vymožení plnění, které bylo pravomocně přiznáno a ze strany povinného (stěžovatele) nebylo dobrovolně plněno. Při posuzování délky řízení tak odlišily řízení před nařízením výkonu rozhodnutí, o němž by povinný (stěžovatel) ani neměl mít povědomost, a fázi po nařízení výkonu rozhodnutí, kdy se stěžovatel dozvěděl o výkonu rozhodnutí. Současně poukázaly na to, že samotnou délku exekučního řízení ovlivňuje zejména chování povinného (stěžovatele), neboť záleží především na něm, zda z jeho strany dojde k dobrovolnému plnění či bude případně řízení protahovat.
17. Proti závěrům obecných soudů nemá Ústavní soud žádných výhrad. Stěžovatelova argumentace se pohybuje pouze v rovině podústavního práva, přitom uplatňuje opakující se námitky, s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly a není třeba je na tomto místě opakovat.
18. Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že je-li rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takovéto rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, a to např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. O takovou situaci však v nyní projednávaném případě nejde, neboť v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jsou naopak vylíčeny důvody, proč bylo dovolání shledáno nepřípustným.
19. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu