ECLI:CZ:US:2015:2.US.2720.15.1
sp. zn. II. ÚS 2720/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Pelikána, správce konkursní podstaty úpadce Mototechna, státní podnik "v likvidaci" se sídlem Bavorská 856/14, Praha 5, zastoupeného Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem se sídlem Bavorská 856/14, Praha 5 - Stodůlky, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2014, č. j. 27 C 143/2010-210, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2015, č. j. 70 Co 3/2015-267, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou dne 8. 9. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť soudí, že jimi obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny a při svém rozhodování nerespektovaly čl. 1 a čl. 11 odst. 3 Listiny a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat důvodností podaného návrhu, je povinen přezkoumat procesní podmínky řízení. Jen v případě, že jsou splněny, se jím totiž může zabývat také věcně.
3. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Po stránce materiální se pak subsidiarita ústavní stížnosti projevuje v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
4. Uvedený princip se dříve, tzn. před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž podle dřívější zákonné úpravy nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bylo tedy v zásadě jen na jeho uvážení, zda takový prostředek využije či nikoli. Zákonem č. 404/2012 Sb. však bylo ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněno v tom smyslu, že - na rozdíl od dosavadní právní úpravy - musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že došlo-li následně k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně.
5. S ohledem na výše uvedené je tak dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., ve spojení s ustanovením §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho soukromého práva poskytuje, v nyní posuzované věci dovolání. Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., totiž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Ústavní soud přitom již ve své dřívější judikatuře vyjádřil názor (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 941/15 ze dne 8. 9. 2015), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu spočívající v nesprávném právním posouzení. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost dle ustanovení §229 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné dle ustanovení §237 občanského soudního řádu.
7. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci nejsou podmínky přípustnosti ústavní stížnosti naplněny, neboť před jejím podáním stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu nabízí právní řád k ochraně jeho práv, když proti napadeným rozhodnutím nebrojil dovoláním dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Ústavní soud má přitom za to, že v případě ústavní stížností napadených rozhodnutí se zjevně neuplatní žádná z výjimek podle ustanovení §238 občanského soudního řádu, která by vylučovala přípustnost dovolání tak, že by je dovolací orgán musel odmítnout jako nepřípustný z důvodů nikoli závisejících na jeho uvážení (srov. a contr. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu). O možnosti podat dovolání byl stěžovatel ostatně též poučen ve shora citovaném rozhodnutí odvolacího soudu, když Ústavní soud pouze okrajem polemizuje s formulací tohoto poučení, pokud je v něm zvýrazněno, že dovolání není přípustné, aby následně byly rozvedeny případy přípustnosti dovolání dle ustanovení 237 občanského soudního řádu (dotčené ustanovení totiž vychází z premisy přípustnosti a nikoli nepřípustnosti dovolání v blíže vymezených případech). Stěžovatel, který byl navíc právně zastoupen, tedy byl seznámen s možností brojit proti rozhodnutím soudů podáním mimořádného opravného prostředku k Nejvyššímu soudu. Navíc i z argumentace obsažené v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká nejen zásah do jím chráněných základních práv a svobod, k jejichž ochraně je nicméně povolán též Nejvyšší soud a jejichž porušení zakládá dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ale zároveň zpochybňuje chybnou aplikaci dosavadní judikatury Nejvyššího soudu na jeho případ, respektive poukazuje na její slabiny, což by také eventuálně mohlo představovat zákonem předvídaný dovolací důvod.
8. Za této situace nelze než uzavřít, že stěžovatel nevyužil všech možností, které mu nabízí právní řád k ochraně jeho práv, když i přes poučení odvolacího soudu nebrojil proti jeho rozhodnutí dovoláním, nýbrž rovnou ústavní stížností. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, tedy Ústavní soud předložený návrh jako nepřípustný odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2015
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj