ECLI:CZ:US:2015:2.US.2760.15.1
sp. zn. II. ÚS 2760/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Miroslava Hany, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 293/2015-40 ze dne 28. 8. 2015, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 80/2013-34 ze dne 4. 5. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2013, ve znění opravných usnesení ze dne 14. 1. 2015 a 9. 2. 2015, bylo dotčeným usnesením soudu prvního stupně, potvrzeným usnesením odvolacího soudu, nesprávně odmítnuto jako opožděně podané. Má za to, že odvolací lhůta k podání odvolání se s ohledem na okolnosti případu, které v ústavní stížnosti popisuje, má počítat až od doručení posledního opravného usnesení, tj. od 10. 2. 2015. Není dle jeho názoru podstatné, že opravnými usneseními nedošlo k nápravě výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale to, že teprve na základě opravného usnesení mohlo být odvolání přiřazeno ke správnému spisu. V důsledku chyby soudu tak byl zbaven práva na odvolání a nedomohl se meritorního přezkumu rozsudku soudu prvního stupně.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2013 č. j. 15 C 72/2013-16 jako opožděně podané podle §208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že ani jedním z opravných usnesení nedošlo k opravě výroku rozsudku soudu prvního stupně, takže stěžovateli nová lhůta k podání odvolání ve smyslu ustanovení §204 odst. 1 o. s. ř. nezačala běžet. Pokud tedy podal odvolání proti rozsudku ze dne 25. 6. 2013, který mu byl doručen dne 3. 7. 2013, až dne 25. 2. 2015, učinil tak opožděně.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje požadované formální náležitosti a další podmínky stanovené pro její projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Primárně se zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná.
Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3, věta za středníkem zákona o Ústavním soudu).
Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků je výrazem povahy ústavní stížnosti coby subsidiárního prostředku k ochraně základních práv a svobod. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, a proto je povinen své zásahy do činnosti uvedených orgánů minimalizovat. Zasáhnout může jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele, a to pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před samotnými těmito orgány, byť i v jiném než dosud vedeném řízení.
V projednávané věci stěžovatel podal ústavní stížnost proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo podle §219 o. s. ř. potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele jako opožděné. Takové rozhodnutí je možné ve smyslu ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout ve lhůtě tří měsíců od jeho doručení žalobou pro zmatečnost, neboť podle tohoto ustanovení platí, že účastník může žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Z obsahu ústavní stížnosti se však nepodává, že by stěžovatel tento opravný prostředek využil. Tvrdí-li tedy, že ze strany soudů došlo k pochybení, které zakládá možnost domáhat se ochrany tvrzených práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost posoudit v této fázi jako nepřípustnou (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2755/13 ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 841/13 ze dne 13. 3. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj