ECLI:CZ:US:2015:2.US.2780.15.1
sp. zn. II. ÚS 2780/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Přikryla LL.M., zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem Štěpánská 49/633, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015 č. j. 14 To 278/2015-82, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2015, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 6. 2015 č. j. 14 To 278/2015-82 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 3. června 2015 č. j. 3 Nt 701/2015-59 (dále jen "usnesení okresního soudu"), jímž bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z důvodu podle §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel argumentuje, že je stíhán pro řadu skutků, většina je však kvalifikována pouze jako přečiny a pouze jediný z nich - trestný čin křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") - je kvalifikován jako zločin ve smyslu §14 odst. 3 trestního zákoníku. Z napadeného usnesení pak dle stěžovatelova názoru nevyplývá žádná konkrétní skutečnost, která by vyvolávala důvodnou obavu z opakování nebo dokonání trestného činu podle §345 odst. 1, 3 písm. e) trestního zákoníku. Jestliže se totiž stěžovatel u hlavního líčení dne 12. 2. 2015 měl dopustit trestného činu křivého obvinění vůči osobě soudce Mgr. Jana Steinmetze, je logické a nepochybné, že skutek tak, jak je popsán v obžalobě ze dne 1. 7. 2015, se nikdy více opakovat nemůže, neboť stěžovatel by se jej musel dopustit opětovně při hlavním líčení, a to navíc ve vztahu ke konkrétní osobě Mgr. Jana Steimetze.
Kromě toho soudy nepřijaly záruku důvěryhodné osoby JUDr. Petra Nováka, Ph. D. s odůvodněním, že není v silách JUDr. Nováka, zajistit nad obviněným "dohled" v takové míře, která by vedla k ochraně poškozených a potažmo společnosti jako celku, ačkoliv §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu upravující tento druh záruky nevyžaduje od důvěryhodné osoby dohled, nýbrž pouze schopnost "příznivě ovlivňovat jednání obviněného".
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví (čl. 91 a 92 Ústavy). Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatel považuje odůvodnění napadených usnesení za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje, neboť v nich je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen. Jestliže je stěžovatel přesto nespokojen, pak je Ústavní soud nucen uzavřít, že poněkud pomíjí, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí.
Pokud stěžovatel argumentuje, že trestný čin křivého obvinění tak, jak je popsán v obžalobě, se přesně stejným způsobem nikdy více opakovat nemůže, tento fakt není podstatný, neboť k naplnění předstižného vazebního důvodu postačí obava z opakování téhož trestného činu třebas i odlišným způsobem nebo spáchání jiného trestného činu téže povahy (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. Komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 745). Nadto stěžovatel není stíhán a držen ve vazbě pouze pro možnost opakování trestného činu křivého obvinění, ale i řady dalších činů. Není zcela jasné, proč stěžovatel považuje za rozhodující, že tyto další trestné činy spadají pouze do kategorie přečinu. Pokud snad měl na mysli §68 odst. 2 trestního řádu, dle kterého "vzít do vazby nelze obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta", je nutno zdůraznit, že některé z přečinů, ze kterých je obviněn, tuto dvouletou hranici svojí sazbou překračují [přečin vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle s §324 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku a přečiny vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) a §326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku]. Dále pak nutno vyzdvihnout přesvědčivý rozbor obecných soudů stran dlouhodobosti a vzrůstající agrese jednání obviněného, včetně vyhrožování fyzickou likvidací (viz strana 2-3 usnesení krajského soudu).
Co se týče nepřijetí nabízené záruky důvěryhodné osoby, lze sice souhlasit se stěžovatelem v tom, že soud užil ve svém odůvodnění výraz "dohled", zatímco příslušná právní úprava v §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu hovoří o možnosti "příznivě ovlivňovat", nicméně Ústavní soud má za to, že se jedná nejvýše o otázku formulační preciznosti, nikoliv podstatnou vadu rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek
předseda senátu