ECLI:CZ:US:2015:2.US.2784.15.1
sp. zn. II. ÚS 2784/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, č. j. 13 Co 170/2015-156, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2, v článku 32 odst. 1 a 4, a v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v článku 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž svěřil jeho nezletilou dceru B. B. (dále jen "nezletilá") do střídavé výchovy rodičů, rozhodl o styku stěžovatele s nezletilou v rozsahu, který stěžovatel nepovažuje za dostatečný. Stěžovatel má za to, že z provedeného dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti, které by bránily střídavé výchově obou rodičů. Pokud odvolací soud poukazuje na nedostatek komunikace mezi rodiči, stěžovatel uvádí, že je to matka, která neguje komunikaci se stěžovatelem. Tato skutečnost, kterou stěžovatel nemůže ovlivnit, však nemůže jít k tíži jeho práv. Stěžovatel také nesouhlasí se způsobem, jakým soudy získaly a vyhodnotily názor nezletilé k této věci. Zejména je nutné poukázat na to, že nezletilá byla soudem vyslechnuta u jednání soudu ve svých osmi letech za situace, kdy byla již několik let v péči matky. Stěžovatel se domnívá, že nezletilá neměla být u jednání soudu vůbec slyšena, neboť se k otázce uspořádání rodinných vztahů vyjádřila již při znaleckém zkoumání, a vzhledem ke skutečnosti, že není schopna s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor, nemohla se u jednání soudu kvalifikovaně vyjádřit k uspořádání své výchovy a posoudit dosah svého vyjádření.
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 P 392/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají zejména následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2013, č. j. 0 P 392/2013-21, byla nezletilá svěřena do výchovy matky a stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 3000 Kč. Podáním ze dne 11. 12. 2013 stěžovatel podal návrh na úpravu styku s nezletilou. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 2015, č. j. 0 P 392/2013-96, byla nezletilá svěřena do střídavé výchovy rodičů vždy po dobu jednoho kalendářního týdne. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 13 Co 170/2015-156, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každý sudý týden v roce vždy od středy 18:00 hod. do neděle 18:00 hod., dále v průběhu letních prázdnin vždy 14 dnů v červenci a 14 dnů v srpnu s tím, že přesný termín sdělí matce vždy do každého 30. 4. kalendářního roku, v němž se styk uskuteční, dále o vánočních prázdninách v každém lichém roce od 26. 12. 10:00 hod. do 1. 1. následujícího roku 18:00 hod., a v každém sudém roce v době od 23. 12. 10:00 hod. do 26. 12. 10:00 hod., o velikonočních prázdninách v každém lichém roce od čtvrtka 15:00 hod. do pondělí 18:00 hod., a v době podzimních prázdnin v každém sudém roce vždy od 18:00 hod. pracovního dne prázdninám předcházejícího do posledního dne prázdnin do 18:00 hod.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze nedošlo.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Dále Ústavní soud pokládá za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje rezervovaně, protože jeho přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
6. Ústavní soud připomíná, že hlavním kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura. Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou pro ni splněny veškeré zákonné podmínky, tj. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, a jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, což je v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána. Ostatně ani z ustanovení §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudů (čl. 81 Ústavy), s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Jak již Ústavní soud zdůraznil kupř. ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015 (dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být soudy paušálně využívána jako forma "spravedlivého" (a svým způsobem též "mechanického") rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy "automaticky" a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je tedy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, a to zejména u malých dětí, který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují se závěry zjištěnými dokazováním a podloženými stanoviskem opatrovníka.
7. V projednávané věci soud prvního stupně přistoupil k zadání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, psychiatrie, klinická psychologie, ze kterého vyplývá, že nezletilá má k oběma rodičům pozitivní citový vztah, má zájem se stýkat s oběma rodiči, je však třeba zohlednit její vývojové potřeby. K rozsahu styku znalecký posudek doporučuje co nejširší styk, ale v takovém rozsahu, aby nenarušoval školní a volnočasové aktivity nezletilé, například tak, že víkendový pobyt u rodiče je prodloužen o jeden den. Znalecký posudek v této souvislosti akcentoval nutnou součinnost a dohodu rodičů. Odvolací soud zopakoval dokazování zejména závěry znaleckého posudku a vyjádřením znalkyně MUDr. Petry Uhlíkové při jednání soudu prvního stupně, a dovodil, že soud prvního stupně nesprávně posoudil předpoklady střídavé výchovy v závislosti na provedeném dokazování. Odvolací soud zdůraznil závěry znalců ohledně nedostatku komunikace mezi rodiči, a s tím související doporučenou mediaci, která však dle sdělení otce dosud nemá žádný výsledek. Odvolací soud tedy uzavřel, že aktuálně není splněn základní předpoklad pro nařízení střídavé výchovy, a to široká a pružná dohoda mezi rodiči. Za tohoto stavu je podle závěrů odvolacího soudu prozatím střídavá výchova vyloučena a v zájmu nezletilé, který je třeba především sledovat, je její svěření do výchovy jednoho z rodičů. Vzhledem k tomu, že předchozím soudním rozhodnutím byla nezletilá svěřena do výchovy matky, v jejíž výchově nebyly shledány žádné nedostatky, a nezletilá zde má stabilní výchovné prostředí, což je k jejímu mladšímu školnímu věku základní výchovný požadavek, jeví se odvolacímu soudu jako vhodnějším vychovatelem matka.
8. Ústavní soud ze shora uvedeného dovozuje, že v projednávané věci Městský soud v Praze nastíněným kritériím dostál, neboť odůvodnění svého rozhodnutí založil na upřednostnění zájmu nezletilé, podloženého doporučením soudního znalce i názoru nezletilé.
9. Ústavní soud především přihlédnul ke skutečnosti, že odvolacím soudem stanovený styk stěžovatele s nezletilou se blíží svým rozsahem střídavé výchově, do které svěřil nezletilou soud prvního stupně. Styk otce s nezletilou v běžném týdnu je totiž realizován od středy večera do neděle do večera, tedy oproti dříve nařízené střídavé výchově byla zkrácena doba styku o pondělí, úterý a středu, doba styku o letních, velikonočních, podzimních a vánočních prázdninách je stanovena tak, že rodiče se podílejí na péči o nezletilou po tuto dobu rovným dílem. Z obsahu spisu i odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření nezletilé do střídavé péče nebyl sám o sobě odmítavý postoj matky nezletilé, jak uvádí stěžovatel, nýbrž také zohlednění závěrů znaleckého posudku, přičemž soud stanovil styk ještě širší, než bylo znaleckým posudkem navrhováno. Odvolací soud také přihlédl i k přání samotné nezletilé, která byla soudem vyslechnuta, a která si přála zachovat současný model soužití, tedy nadále žít s matkou a otce často navštěvovat.
10. Pokud stěžovatel tvrdí, že nezletilá nebyla v osmi letech schopna vyjádřit svůj názor ohledně budoucího uspořádání svých styků s rodiči, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, a které se týkají jak hodnocení samotného postoje dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V této souvislosti Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že i v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost dítěte. Obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na další kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.). V projednávané věci nezletilá při jednání odvolacího soudu dne 7. 1. 2015 vypověděla, že v současné době bydlí u mámy, kde by chtěla být i nadále. Následně výslovně uvedla, že střídavě u rodičů by být nechtěla. Z obsahu protokolu o ústním jednání vyplývá, že se jednalo o velice stručnou výpověď nezletilé o několika větách, z níž je zřejmé, že bez problémů s porozuměním odpověděla na danou otázku. Nezletilá se vyjádřila také k tomu, že se jí u táty líbí, rozumí si i s jeho přítelkyní, stejně tak jako s přítelem mámy. Odpověděla také na otázky týkající se rozsahu vyučování a svých volnočasových aktivit. Jakkoli nelze přání osm let starého dítěte zcela absolutizovat, rozhodně z něj není možno dovodit závěr o příklonu nezletilé k režimu střídavé výchovy, a tím současně ani podpořit přesvědčení stěžovatele v tomto ohledu.
11. Jakkoliv lze chápat postoje stěžovatele, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů, navíc doprovázený nezbytností znaleckých posudků, do nějž jsou nezletilí nesporně zataženi, a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu. Odmítnutí této ústavní stížnosti navíc nijak nevylučuje možnost jiného soudního rozhodnutí či uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilou za předpokladu, že dojde k přiměřené "normalizaci" rodinných vztahů.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu