ECLI:CZ:US:2015:2.US.2830.14.1
sp. zn. II. ÚS 2830/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem ul. 1. máje 535/50, Liberec III - Jeřáb, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 617/2014-21 ze dne 28. 5. 2014, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec č. j. 55 To 327/2013-91 ze dne 22. 2. 2014, a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 4 T 75/2011-77 ze dne 13. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 8. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 75/2011 se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným usnesením podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejvyšší soud toto dovolání dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně v rozporu se zásadou vyhledávací a materiální pravdy dle §2 odst. 5 tr. ř. neučinil dostatečná skutková zjištění a jejich absenci nahradil spekulacemi, čímž se dopustil excesu ze zásady volného hodnocení důkazů. Ztotožnil se s výpovědí poškozeného, kterou vyhodnotil jako souladnou s vývojem situace, zatímco jeho výpověď i výpovědi manželky a Jana Klepáčka ignoroval či jejich význam pozměnil. Stěžovatel popisuje (ze svého pohledu) skutkový děj, který dle jeho názoru nijak logiku nepopírá, přičemž polemizuje se závěry soudu, jež označuje za zcestné. Poukazuje přitom na závěry odborného vyjádření, ke kterému soud odmítl přihlédnout, čímž porušil princip zákazu opomenutí důkazu. Stěžovatel je proto přesvědčen, že nebyla dostatečně zjištěna subjektivní stránka trestného činu. Poukazuje na nálezy Ústavního soudu, které vymezují principy hodnocení důkazů, a namítá, že závěr o vině vzhledem k jedinému přímému důkazu - výpovědi poškozeného - se ocitl v extrémním rozporu s dalšími důkazy, zejména jeho výpovědí. Poukazuje i na svou morální újmu a porušení práva na svobodnou volbu povolání v souvislosti s tím.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, jimiž stěžovatel polemizuje se skutkovým zjištěním, resp. s jednotlivými důkazy, na základě nichž soudy skutkové zjištění učinily.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Byl si vědom toho, že proti sobě stojí na jedné straně výpověď stěžovatele, jehož verzi, že k poškození čelního skla vozidla poškozeného došlo neúmyslným nárazem při reflexivním zdvižení ruky stěžovatele na obranu před rozjetým vozidlem, podpořila svědkyně M. N. - manželka stěžovatele, a na straně druhé usvědčující výpověď poškozeného, souladná s vývojem situace a objektivními zjištěními. Za situace, kdy svědek Kropáček, který se pohyboval opodál místa incidentu, rozbití skla neviděl, bylo úkolem soudu vyhodnotit věrohodnost těchto dvou skupin výpovědí. Pokud po řádném vyhodnocení obou skupin na rozdíl od stěžovatele nepochyboval o věrohodnosti výpovědi poškozeného a vysvětlil, proč nepřijal skutkovou verzi stěžovatele, Ústavní soud neshledal důvod, aby jeho řádně odůvodněné závěry přehodnocoval. Stejně tak se necítí oprávněn nahrazovat úvahy a závěry odvolacího soudu, který rovněž neměl žádné pochybnosti o pravdivosti verze poškozeného, když na druhé straně poukázal na zjevnou nelogičnost popisu události stěžovatelem, kterému krom výpovědi manželky stěžovatele žádný z provedených důkazů neodpovídá a odporuje mu i sama konstrukce vozidla poškozeného. Stěžovatel sice soudům vytýká, že nepřihlédly k odbornému vyjádření autorizovaného servisu, z jeho obsahu se však pouze podává, že není pravděpodobné, že k poškození čelního skla došlo lidskou rukou. Jeho závěry jsou tak pro posouzení věci irelevantní.
Z obsahu obou rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu incidentu proto nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s postupem a závěry soudů obou stupňů.
Námitky, směřující proti hodnocení obsahu provedeného dokazování řešil ostatně i Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto mj. tím, zda skutková zjištění mají vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž neshledal, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.
S ohledem na uvedené závěry Ústavní soud neshledal důvodnými ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele. I tyto výhrady, poukazující na nedostatečně zjištěnou subjektivní stránku trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, jsou založeny na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se soudy vypořádaly. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu