ECLI:CZ:US:2015:2.US.2840.14.1
sp. zn. II. ÚS 2840/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zlatuše Jany Janoštíkové, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 9. 2012 č. j. 28 C 37/2011 - 82, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013 č. j. 16 Co 166/2013 - 165 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014 č. j. 21 Cdo 962/2014 - 206, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 4, 2) Městského soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 8. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 9. 2012 č. j. 28 C 37/2011 - 82 bylo určeno, že žalobci Renáta Janoštíková a Petr Janoštík jsou dědici po zůstaviteli Rudolfu Janoštíkovi, zemřelém dne 6. 4. 2009 (výrok pod bodem I.). Výrokem pod bodem II. soud uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 17 100,- Kč.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013 č. j. 16 Co 166/2013 - 165 byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. městský soud rozhodl, že ve výroku o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše náhrady činí 17 200,- Kč, jinak se rozsudek v tomto výroku potvrzuje. Ve výroku pod bodem III. městský soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 5 400,- Kč.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014 č. j. 21 Cdo 962/2014 - 206 bylo odmítnuto dovolání žalované proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (výrok pod bodem I.) a ve výroku pod bodem II. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 5 175,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 4. 4. 2012 bylo jednání před soudem prvního stupně odročeno na den 28. 5. 2012, a to za účelem výslechu svědka Ing. Jindřicha Klůny. Dne 24. 5. 2012 doručila stěžovatelka prvostupňovému soudu svou omluvu z jednání odročeného na výše uvedený den 28. 5. 2012, kterou odůvodnila svou pracovní neschopností a doložila potvrzením od své praktické lékařky. Na tuto omluvu stěžovatelky prvostupňový soud nereflektoval, resp. daná věc byla dne 28. 5. 2012 projednána bez přítomnosti stěžovatelky a bez její přítomnosti byl také vyslechnut výše uvedený svědek, aniž by mu mohla stěžovatelka ve vztahu k projednávané věci položit jakékoliv otázky a realizovat tak svou procesní obranu. Toto pochybení soudu prvního stupně bylo podle stěžovatelky o to významnější, že na svědecké výpovědi Ing. Klůny založil soud (mimo jiné) své rozhodnutí. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že byla bez právního zastoupení a byť explicitně nepožádala o odročení jednání, ale toliko se z jednání nařízeného na den 28. 5. 2012 řádně a včas omluvila, byla postupem soudu prvního stupně významně zkrácena na svých procesních právech, když se jí nedostalo ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), dostatečného poučení o možnosti požádat o odročení jednání, jehož se prokazatelně nemohla zúčastnit. Stěžovatelka poukazuje na to, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je ve smyslu §5 o. s. ř. poučení o procesních právech soud povinen poskytnout účastníku řízení v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí. Této své poučovací povinnosti však soud prvního stupně v předmětném řízení nedostál, čímž stěžovatelce upřel její právo na řádnou procesní obranu. Toto procesní pochybení soudu prvního stupně nejenže je porušením práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a porušením zásady rovnosti účastníků řízení, ale zejména má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka včasné odvolání. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že omluva neúčasti na jednání sama o sobě nepřestavuje žádost o odročení jednání ve smyslu citovaného zákonného ustanovení a není-li v této omluvě zaslané soudu obsažena zároveň žádost o odročení jednání z důležitého důvodu, může soud věc projednat i bez účasti takto omluveného účastníka a při tomto jednání provádět dokazování. Stěžovatelka je přesvědčena, že právní posouzení jí namítaného procesního pochybení, tak jak je posoudil odvolací soud, je chybné a stěžovatelka tak byla zkrácena na svých základních právech. Stěžovatelka se chtěla předmětného ústního jednání zúčastnit, aby stavěla obranu na základě pokládání otázek vyslýchanému svědkovi. Přitom bylo v moci soudu prvního stupně, který posléze své rozhodnutí opřel v drtivé většině o obsah svědeckých výpovědí, aby nařízené jednání (kde byl prováděn výslech svědka, o nějž opřel své budoucí rozhodnutí), sám zrušil a odročil na pozdější termín, aby se jej mohla stěžovatelka řádně účastnit. Pochybení odvolacího soudu v právním posouzení postupu soudu prvního stupně je o to závažnější, že tímto postupem byla stěžovatelce upřena možnost reflektovat a reagovat na zřejmé nepravdy a účelová tvrzení svědka, jehož výpověď se ukázala jako zcela nevěrohodná. Podle stěžovatelky je přitom zásadní, že obsahově se tato zcela evidentně účelová a nevěrohodná výpověď shoduje s obsahem výpovědí ostatních svědků navržených žalobci, stejně jako s tvrzeními samotných vedlejších účastníků, na nichž bylo postaveno rozhodnutí ve věci. Toto procesní pochybení soudu prvního stupně nejenže je porušením práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i porušením zásady rovnosti účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 údajně porušil základní práva stěžovatelky tím, že ji neposkytl řádné poučení o možnosti požadovat odročení jednání nařízeného na den 28. 5. 2012, a to přestože stěžovatelka doručila dne 24. 5. 2012 svou omluvu z jednání. Stěžovatelka v té době nebyla právně zastoupena advokátem mj. i z důvodu, že se nacházela v tíživé finanční situaci a trpěla zdravotními problémy. O této skutečnosti svědčí mj. i skutečnost, že stěžovatelce bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v odvolacím řízení. Tím, že stěžovatelka nebyla řádně poučena, proběhlo soudní jednání dne 28. 5. 2012 bez její účasti a tím jí byla odňata možnost hájit svá práva a zejména se vyjadřovat k výslechům svědků. Toto procesní poučení, uzavírá stěžovatelka, je soud povinen poskytovat v případech, kdy není účastník zastoupen advokátem, jak tomu v jejím případě bylo.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
K namítaným procesním pochybením ze strany soudu prvního stupně, který dne 28. 5. 2012 konal nařízené jednání, ačkoli dne 24. 5. 2012 mu došla ze strany žalované omluva její neúčasti pro nemoc, s doložením její pracovní neschopnosti, odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na ust. §101 odst. 3 o. s. ř., podle kterého nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení jednání, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Z citovaného zákonného ustanovení i z konstantní judikatury soudů vyplývá, že soud může jednat v nepřítomnosti řádně obeslaného účastníka, pokud účastník z důležitého důvodu včas nepožádá o odročení jednání. Odvolací soud poukázal na to, že omluva neúčasti k jednání sama o sobě nepředstavuje žádost o odročení jednání ve smyslu citovaného zákonného ustanovení a není-li v omluvě zaslané soudu obsažena zároveň žádost o odročení jednání z důležitého důvodu, může soud věc projednat i bez účasti takto omluveného účastníka a při tomto jednání provádět dokazování. Z podání žalované ze dne 24. 5. 2012 na č. l. 58 spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pouze vyplývá, že žalovaná se omlouvá z jednání nařízeného na den 28. 5. 2012 pro pracovní neschopnost a zakládá potvrzení své ošetřující lékařky o své nemoci. V tomto podání však není obsažena žádost o odročení jednání, proto soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, pokud jednání dne 28. 5. 2012 konal ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalované, a rovněž nepochybil, jestliže při v něm vyslechl svědka Ing. Jindřicha Klůnu. Řízení před soudem prvního stupně tak, uzavřel odvolací soud, netrpí vadou, pro kterou by bylo nutno rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Uvedeným závěrům odvolacího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatelka ve své omluvě z nařízeného jednání nepožádala o odročení tohoto jednání. Soud prvního stupně proto, pokud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatelky, postupoval v souladu se zákonem a ústavně konformně.
K tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že stěžovatelce byla odňata možnost být osobně přítomna jednání soudu, Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nebrání účastníku vzdát se výslovně nebo mlčky některého z ústavně zakotvených základních práv, pokud to jeho povaha nevylučuje. Stěžovatelka měla nepochybně možnost se jednání před nalézacím soudem zúčastnit osobně, neboť netvrdila, že nebyla řádně předvolána. Stěžovatelka tak z hlediska svých ústavně chráněných základních práv nepostupovala stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a tudíž nemůže argumentovat tím, že nemohla hájit svoje práva, zejména se vyjadřovat k výslechům svědků. Jinými slovy řečeno, byla to stěžovatelka sama, kdo svá práva nestřežila dostatečně; není na Ústavním soudu, aby za ni napravil to, co stěžovatelka sama zanedbala. Lze tudíž uzavřít, že dle přesvědčení Ústavního soudu to byl především postup či nečinnost stěžovatelky, které neumožnily uplatnění jejích základních práv plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu