ECLI:CZ:US:2015:2.US.2840.15.1
sp. zn. II. ÚS 2840/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Fink, výroba krmných směsí, s. r. o., se sídlem Nezvěstice 29, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, Praha 5, proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. 3. 2015, č. j. 2 T 108/2011-172, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2015, č. j. 9 To 177/2015-1093, za účasti Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci pravomocně skončené zproštěním obžalovaného, v níž stěžovatel vystupoval jako poškozený. Návrh na povolení obnovy řízení podal vedle stěžovatele též státní zástupce, kdy důvodem pro povolení obnovy měly být skutečnosti zjištěné z nově vypracovaného znaleckého posudku, jenž odkryl chyby v předchozím znaleckém zkoumání a upozornil na fakta, na která nebyl v původním řízení brán zřetel. Okresní soud však návrh zamítl, neboť shledal, že nabídnutý znalecký posudek nenabízí žádné nové skutečnosti, které by zvrátily již pravomocné rozhodnutí. Nadto soud upozornil, že znalec zpracovávající tento posudek neměl dostatek vstupních informací a jeho výslech u soudu nebyl přesvědčivý, a proto jej nelze považovat bez dalšího za správný.
2. Krajský soud stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutí okresního soudu zamítl z toho důvodu, že stěžovatel jako poškozený není osobou oprávněnou k podání takovéto stížnosti proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci, protože podle ustanovení §280 odst. 2 trestního řádu je oprávněn podat návrh na povolení obnovy řízení v neprospěch obviněného jen státní zástupce. Poškozený má pak právo podat stížnost proti usnesení o povolení obnovy pouze tehdy, byla-li obnova povolena výslovně ve výroku o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, avšak v daném případě obnova povolena nebyla.
3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení tohoto práva stěžovatel spatřuje předně ve skutečnosti, že mu krajský soud fakticky odňal možnost podat stížnost proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení a nikterak se nevypořádal s jeho argumentací uváděnou ve stížnosti. V této souvislosti stěžovatel vytýká, že je osobou přímo dotčenou případným povolením obnovy řízení, neboť v tomto řízení by dříve obžalovaný mohl být uznán vinným ze spáchání trestného činu a v takovém případě by měl stěžovatel následně bezpochyby nárok na náhradu škody, která by mu mohla být přiznána buď přímo v trestním, nebo případně v občanskoprávním řízení. Dále stěžovatel zpochybňuje závěry okresního soudu, kdy zdůrazňuje, že se v napadeném rozhodnutí soud nikterak nevypořádával s konkrétními závěry předloženého znaleckého posudku a veškeré dokazování soustředil na prokázání údajné nedostatečnosti vstupních podkladů soudního znalce, přičemž však toto tvrzení jak stěžovatel, tak státní zástupce ve svých podáních vyvrátili. Soudy (okresní i krajský) tak prý neuvedly, z jakého důvodu nepovažují zjištění provedená znaleckým posudkem za natolik podstatná, aby na jejich základě nemohla být povolena obnova řízení.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda-li krajský soud nepochybil, když zamítl stěžovatelovu stížnost proto, že byla podána neoprávněnou osobou. Dospěl však k závěru, že postup krajského soudu byl plně v souladu se zákonnou úpravou a nevyznačoval se žádnými ústavněprávními deficity. Je totiž třeba vycházet ze skutečnosti, že poškozený není podle trestního řádu oprávněn podat návrh na povolení obnovy řízení (viz ustanovení §280 trestního řádu), natož pak v neprospěch obviněného, protože tuto pravomoc má dle ustanovení §280 odst. 2 trestního řádu pouze státní zástupce. Již dříve přitom Nejvyšší soud dovodil, že s ohledem na tuto skutečnost má poškozený právo podat proti rozhodnutí v obnovovacím řízení stížnost podle ustanovení §142 odst. 1 trestního řádu pouze tehdy, pokud se ho usnesení přímo dotýká, tj. byla-li povolena obnova výslovně ve výroku o přiznaném nároku o náhradě škody (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1991, č. j. Tpj 89/90). Na těchto právních závěrech nemá důvod Ústavní soud v nyní projednávané věci nic měnit, neboť plně odráží specifika tohoto institutu trestního práva a dalších zvláštností trestního řízení. V této souvislosti je ostatně vhodné připomenout, že práva poškozeného v rámci trestního řízení se obecně omezují především na právo účastnit se trestního řízení, být informován např. o propuštění odsouzeného z výkonu trestu a především pak domáhat se po pachateli náhrady škody (v rámci tzv. adhezního řízení). V případě, že dojde ke spáchání trestného činu, má přitom pouze stát právo a současně povinnost stíhat pachatele trestného činu. Jedná se tedy o vztah mezi pachatelem a státem, nikoliv o vztah mezi pachatelem a poškozeným, přičemž tyto závěry lze plně vztáhnout též k obnově trestního řízení (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 3532/14 ze dne 26. 11. 2014; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/). Pokud tedy stěžovatel brojil proti rozhodnutí, kterým nebyla povolena obnova řízení v neprospěch obviněného, pak nebyl ani osobou oprávněnou k podání této stížnosti, a proto krajský soud správně toto jeho podání ze shora uvedeného důvodu zamítl.
7. Za této situace Ústavní soud přistoupil k posouzení námitek stěžovatele směřujících proti meritornímu zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. za všechny např. usnesení sp. zn. III. ÚS 969/13 ze dne 8. 8. 2013), že není superrevizním článkem soustavy soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavně právního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Ze spisového materiálu shromážděného v trestní věci stěžovatele je však patrno, že napadená rozhodnutí uvedeným kritériím ústavnosti vyhovují.
8. Z odůvodnění napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že se obecné soudy náležitě vypořádaly s předloženým znaleckým posudkem, který měl být dle stěžovatele i státního zástupce hlavním důvodem pro povolení obnovy řízení, přičemž řádně odůvodnily, proč nejsou dány podmínky pro obnovu řízení. Okresní soud takto v obnovovacím řízení porovnal důkazní význam nových skutečností s tím, co již vyšlo najevo (především komparoval dříve a nyní vypracovaný znalecký posudek), a náležitě zvážil, zda je vůbec dána určitá vyšší pravděpodobnost nového rozhodnutí vůči dříve obžalovanému, kdy je třeba opětovně zdůraznit mimořádný charakter tohoto prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku. Postup nalézacího soudu tak byl zcela v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam takových důkazů z hlediska potenciálně obnoveného řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1399/14 ze dne 17. 7. 2014). Ústavní soud tedy nemá důvod závěry okresního soudu a také krajského soudu jakkoliv věcně přehodnocovat.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu