ECLI:CZ:US:2015:2.US.2854.15.1
sp. zn. II. ÚS 2854/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem Praha 2, Slezská 36, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2015, č. j. 53 Co 198/2015-1785, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2, v článku 32 odst. 1 a 4, a v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy obou stupňů svým přístupem zjevně stranily feministickým výchovným metodám a postojům matky nezletilých, a tím přispěly k pokračování dlouhodobé izolace stěžovatele a jeho synů. Stěžovatel tak v důsledku protiústavního postupu soudů, včetně nedůvodných průtahů v řízení způsobených záměrně matkou dětí, neměl a nemá dlouhodobě jakýkoli kontakt se svými syny. Stěžovatel považuje za skandální postup soudu prvního stupně, který již v rámci provádění důkazů jednal zjevně neobjektivně, neprofesionálně, a zcela zřetelně v neprospěch stěžovatele, a to za současného svévolného ignorování jeho zaručených práv. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na zásadní změnu v chování prvoinstančního soudu oproti prvnímu soudnímu jednání ze dne 11. 6. 2013, když v průběhu probíhajícího dokazování demonstrativně v přítomnosti matky nezletilých naznačoval stěžovateli, že svým návrhem a snahou domoci se svých práv "obtěžuje soud" a činil fakticky vše pro to, aby se situace ani do budoucna nezměnila a proces odcizení stěžovatele a jeho synů nabyl definitivního a nevratného charakteru. Stěžovatel má za to, že soud za podpory pracovnic orgánu sociálně-právní ochrany dětí vědomě a cíleně oddaloval rozhodnutí až na samou hranici věku zletilosti obou synů, aby nemusel ničeho činit a mohl pouze alibisticky odkázat na blížící se dospělost synů. Stěžovatel dále tvrdí, že Městský soud v Praze, který napadené rozhodnutí odůvodnil pouze formalisticky a povrchně, se v napadeném rozsudku nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele a své rozhodnutí stručně opřel pouze o obecné skutečnosti bez přihlédnutí k okolnostem daného případu. Z uvedeného postupu je tak dle stěžovatele patrná snaha o bagatelizaci celé věci a zjevná nechuť se s odvolacími námitkami stěžovatele řádně a v celém jejich rozsahu vypořádat. Stěžovatel zdůrazňuje, že je slušný člověk, má významné společenské postavení, s matkou nezletilých se v rámci vypořádání společného jmění manželů velkoryse vyrovnal, a na oba syny platí řádně a včas stanovené výživné. Stěžovatel také poukazuje na skutečnost, že podle závěrů znaleckého posudku znalkyně PhDr. Niny Matulové ze dne 26. 3. 2008 (včetně jeho následného doplnění) je způsobilý k výchově obou synů, když podle závěru tohoto znaleckého posudku objektivně nejsou a nikdy v minulosti ani nebyly dány žádné důvody, kvůli nimž by mělo být stěžovateli ve styku se syny bráněno.
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 11 P 59/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají zejména následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 1. 2015, č. j. 11 P 59/2013-1761, byl zamítnut návrh stěžovatele, aby dříve stanovený asistovaný styk s dětmi byl změněn tak, aby měl formu e-mailové komunikace, současně rozhodl, že se styk stěžovatele s nimi neupravuje. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve vztahu ke zletilému P. zrušuje a řízení se zastavuje, ve vztahu k nezletilému O. se rozsudek potvrzuje s tím, že se tímto mění rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 6. 2008, č. j. 25P 36/2002-896, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, č. j. 51 Co 564/2008-1216.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze nedošlo.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Stěžovatel, dovolávaje se též ochrany se zřetelem k čl. 32 Listiny, směřuje svou kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byl účastníkem. Proto se jedná (primárně) o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se pohybovalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelem odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jímž je zaručeno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Takové podmínky pro zásah Ústavního soudu však v dané věci dovodit nelze.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že pokud jde o syna stěžovatele, P. S., ten nabyl v průběhu řízení před odvolacím soudem zletilosti, a veškeré námitky stěžovatele, byť ten hovoří o obou synech, lze tedy vztáhnout pouze k nezletilému O. S. Ten se však již blíží také zletilosti, a právě z této skutečnosti vycházel ve svém napadeném rozhodnutí Městský soud v Praze, který konstatoval, že ve věku 17 let je na nezletilém, aby se rozhodnul, zda se se svým otcem bude stýkat, nebo nikoliv. Soud přitom vycházel z toho, že v řízení byl prokázán negativní vztah synů k stěžovateli, kteří kontakt s ním odmítali a odmítají. To bylo ostatně důvodem pro návrh stěžovatele, kterým se domáhal, aby dříve stanovený asistovaný styk s dětmi byl změněn tak, aby měl formu e-mailové komunikace. Právě řízení o takovém návrhu je předmětem ústavní stížnosti, kterou stěžovatel podal proti rozhodnutí soudů o tomto návrhu.
7. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dne 29. 10. 2013 podal návrh, aby dříve stanovený asistovaný styk s dětmi byl změněn tak, aby měl formu e-mailové komunikace, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 1. 2015, č. j. 11 P 59/2013-1761, tedy po zhruba 14 měsících. Ve věci probíhala ústní jednání dne 10. 12. 2013, dne 4. 3. 2014, při kterém vznesl v závěru stěžovatel námitku podjatosti soudce, ačkoli při zahájení obou jednání výslovně uvedl, že námitku podjatosti nevznáší. O námitce podjatosti bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, č. j. 1 Nc 3439/2014-1720. Ohledně jednání nařízeného na 1. 10. 2014 stěžovatel požádal o odročení, odročené jednání se konalo dne 22. 10. 2014 bez přítomnosti stěžovatele, který se neomluvil, a bylo odročeno za účelem výslechu stěžovatele na 26. 11. 2014. Nařízené jednání bylo odročeno z důvodu pracovní neschopnosti matky nezletilého na 13. 1. 2015, poté byl již dne 23. 1. 2015 vyhlášen napadený rozsudek. Pokud tedy stěžovatel nyní v ústavní stížnosti obsáhle poukazuje na "nespravedlivý" postup soudu prvního stupně zatížený průtahy v řízení, Ústavní soud takový deficit z vyžádaného soudního spisu nezjistil. To platí i pro námitky "skandálního" postupu soudu, ke kterému měl stěžovatel v ústavní stížnosti řadu připomínek. Ústavní soud po pečlivém prostudování spisu, zejména protokolů z ústních jednání, konstatuje, že předsedkyně senátu postupovala v dané věci naprosto profesionálně, naopak to byl stěžovatel, který musel být napomínán pro své nevhodné chování v soudní síni, kdy narušoval průběh jednání a napadal emotivně opatrovníka.
8. Stejně tak Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že provádění důkazů v dané věci bylo neprofesionální a neobjektivní. Dle zjištění Ústavního soudu totiž soud prvního stupně provedl řádné dokazování, z něhož vyplynulo, že vzhledem k věku synů stěžovatele a k jejich přetrvávajícímu negativnímu vztahu ke stěžovateli jsou jejich postoje natolik ustálené, že jakákoliv restituce rodinných vztahů dětí vůči stěžovateli prostřednictvím soudního rozhodnutí už není možná. Tento trend přitom dle odborníků (znalci, terapeuti) již nelze zastavit, naopak pokračování v kontaktech dětí s otcem by pro ně mohlo být ohrožující. Dle soudu ani soudní rozhodnutí za daného stavu není dostatečně silným prostředkem k tomu, aby dětem byla uložena povinnost být v e-mailovém kontaktu se stěžovatelem, jelikož nelze mít za to, že by to bylo v jejich zájmu, a stýkat se se stěžovatelem oba synové kategoricky odmítají. Soud prvního stupně proto návrh na nastolení této formy styku zamítl a zároveň rozhodl, že se styk synů se stěžovatelem neupravuje.
9. Odvolací soud se se shora uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a dodal, že stěžovatel se s dětmi zhruba od roku 2005 nestýkal jinak, než formou asistovaných styků, při nichž oba synové dávali najevo, že k otci nemají žádný vztah. Odvolací soud konstatoval, že v soudním spise je dostatek písemných důkazů o silně afektivních, hrubých a nedůstojných slovních projevech stěžovatele, a proto nemá důvod nevěřit nezletilým, že se k nim stěžovatel choval neakceptovatelným způsobem, nemají k němu vybudovaný citový vztah a ve styku s ním nevidí pro sebe žádný přínos. Soud spatřuje vinu za tuto situaci na straně otce, který svůj zájem o děti projevoval jako kategorický požadavek, aniž by však vzal v úvahu postoj a přání dětí a pokusil se je respektovat a přizpůsobit tomu své chování. Odvolací soud proto za daných okolností a poměrů v rodině ponechal na vůli nezletilého O., aby zvážil, zda využije svého práva na styk s otcem či nikoliv.
10. Ústavní soud považuje na tomto místě za vhodné zdůraznit, že rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud, s ohledem na jeho postavení, nemůže v takových případech hrát roli jakéhosi konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit konečné rozhodnutí z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem případně upřena. V daném případě Ústavní soud takový nedostatek v rozhodování odvolacího soudu neshledal.
11. Ústavní soud setrvale judikuje, že za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je přitom třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují se závěry zjištěnými dokazováním a podloženým stanoviskem opatrovníka. Konkrétně Ústavní soud konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu". Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)].
12. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený rozsudek, přičemž dospěl k závěru, že Městský soud v Praze při svém rozhodování velmi pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Svůj závěr odůvodnil zcela jasně vyjádřeným názorem nezletilého, který nepochybně ve věku sedmnácti let je již schopen utvořit si a prezentovat svůj názor na úpravu styku se stěžovatelem, a dále s poukazem na konkrétní závěry znaleckého posudku, zprávy psycholožky a další důkazy. Pokud se týká stěžovatelem zmiňovaného znaleckého posudku PhDr. Niny Matulové, v něm se výslovně uvádí: "Oba rodiče jsou s výhradami schopni děti vychovávat. Nejsou sice ideálními vychovateli, ale šetření neukazuje nic, co by je mohlo z výchovného procesu zcela vyloučit." Následně se však hovoří o labilní emotivitě stěžovatele, afektivním chování neadekvátním jeho intelektu a agresivních reakcích. Jak již bylo shora uvedeno, obecné soudy v projednávané věci vzaly v úvahu závěry znaleckého posudku, nicméně dovodily, že vzhledem k věku nezletilých a jejich ustálenému (negativnímu) postoji vůči otci není v jejich zájmu uložit jim prostřednictvím soudního rozhodnutí právní povinnost stýkat se se stěžovatelem prostřednictvím e-mailu. Soud prvního stupně v této souvislosti případně konstatoval, že je na stěžovateli, aby sám zvolil formu komunikace s dětmi tak, aby je přesvědčil o svých dobrých úmyslech a o své citové náklonnosti. Ústavní soud je toho názoru, že rozhodnutí soudů obou stupňů lze v projednávané věci beze zbytku akceptovat, neboť jejich odůvodnění nelze považovat za svévolné a nerespektující právo obou rodičů na výchovu nezletilých dětí. Pokud stěžovatel tvrdí, že se odvolací nevypořádal s jeho námitkami a celou věc bagatelizoval, není z ústavní stížnosti zřejmé, o jaké námitky by se mělo jednat. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu].
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu