ECLI:CZ:US:2015:2.US.2877.14.1
sp. zn. II. ÚS 2877/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. Š., zastoupené JUDr. Věrou Soldánovou, advokátkou se sídlem Orlí 14, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2014 č. j. 13 Co 450/2013- 216, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 8. 2014, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 13. 1. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že výrokem pod bodem I. rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 7. 2013 č. j. P 168/2010-177 rozhodl soud o zvýšení výživného otce na nezletilou R. s účinností od 1. 9. 2012 z dosavadní částky 3.500 Kč měsíčně, na částku 4.000 Kč měsíčně, splatnou k rukám její matky do 15. dne každého měsíce, výrokem pod bodem II. určil dlužné zvýšené výživné otce za dobu od 1. 9. 2012 do 31. 7. 2013 a jeho splatnost do tří měsíců od právní moci rozsudku, výrokem pod bodem III. zamítl návrh otce na snížení výživného na nezl. R. a výrokem pod bodem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2014 č. j. 13 Co 450/2013- 216 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. až III. změněn tak, že výživné stanovené otci na nezletilou R. naposledy rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 16. 6. 2010 č. j. P 168/2010-74 částkou 3.500 Kč měsíčně se počínaje dnem 1. 1. 2013 snižuje na částku 2.500 Kč měsíčně, splatnou k rukám matky nezletilé do 5. dne každého měsíce předem (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud výživné na nezletilou nejenže nezvýšil, ale dokonce snížil. Z odůvodnění (které je vnitřně rozporné) nelze podle stěžovatelky ani zjistit, proč odvolací soud nevycházel ze všech provedených důkazů a neaplikoval zákonná ustanovení (původně §85, §96 a §99 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, nyní §913 a násl. a 923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Odvolací soud podle stěžovatelky nezohlednil změnu poměrů na straně nezletilé (ve srovnání s předchozí pravomocnou úpravou výživného provedenou v roce 2010), spočívající v zahájení povinné školní docházky, ale především nezohlednil zásadní změnu, k níž došlo na straně stěžovatelky - ukončení zaměstnání v důsledku vleklých a vážných zdravotních potíží a přechod do invalidního důchodu. Rovněž tak soud pochybil při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného. Odůvodnění svého měnícího rozhodnutí opřel odvolací soud především o daňové přiznání otce, podnikatele v oboru autodoprava, za rok 2013. S takto zúženým pohledem na otázku vyměřování výživného podnikateli na základě pouhého daňového přiznání a z něho zjištěných (otcem pro účely vyměření daně přiznaných) příjmů a výdajů, podle stěžovatelky nelze souhlasit. Četná judikatura k otázce stanovení výživného podnikateli, jakožto výživou povinné osobě, uvádí, že není rozhodující, zda rozdíl mezi příjmy a výdaji je kladný či dokonce záporný. Je třeba se pečlivě zabývat otázkou schopností, možností a majetkových poměrů povinného, jeho životní úrovní, a pokud jde o podnikatele, je třeba zkoumat, zdali před výdaji uplatňovanými v podnikání nemá vyživovací povinnost přednost. Soud měl v tomto typu nesporného řízení úřední povinnost provést i další důkazy - peněžní deník výživou povinného (ke zjištění charakteru výdajů), výpisy z účtů výživou povinného a srovnat důsledně okolnosti, za kterých bylo rozhodováno při poslední pravomocné úpravě výživného v roce 2010, a to jak na straně výživou oprávněné, tak na straně výživou povinného (při poslední pravomocné úpravě soud vycházel z věku nezletilé - tato navštěvovala mateřskou školu v M., matka, tedy stěžovatelka pracovala jako obchodní referent s příjmem přes 15.000,- Kč, otec nezletilé vykázal v daňovém přiznání za rok 2009 rozdíl mezi příjmy a výdaji ve výši 252.684,- Kč). Nad jakoukoliv pochybnost bylo před soudy obou stupňů prokázáno, že stěžovatelka je invalidní důchodkyní od května 2013 a pobírá invalidní důchod ve výši 4.893,- Kč, nezletilá od 1. 9. 2011 zahájila školní docházku, nyní nastupuje do 4. třídy základní školy a má zvýšené výdaje v souvislosti se zájmovou činností a zdravotním stavem. Stěžovatelka poukazuje na to, že na straně otce k žádné zásadní změně poměrů nedošlo z pohledu matematického vyjádření rozdílu mezi jím přiznanými příjmy a jím přiznanými výdaji. V daňovém přiznání za rok 2013 otec přiznal příjmy ve výši 439.465,- Kč a výdaje ve výši 233.061,- Kč, rozdíl představuje částku 206.404,- Kč, což je nepatrně méně, než v předchozích letech. Jde však pouze o účetní údaje, určené pro výpočet daně a aplikovatelné pro rozhodování o výživném pouze podpůrně, vždy ve spojení s dalšími zákonnými kritérii (majetkové poměry výživou povinného, životní úroveň), což soud v napadeném rozhodnutí nezhodnotil (není sporným, že v majetku podniku otce je dodávka Mercedes a osobní automobil, vysoké pohledávky, otec vlastní hodnotné nemovitosti). Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí k dalším zásadám pro určení výživného, jak vyplývají z ust. §913 zákona č. 89/2012 Sb., nepřihlédl a nerozhodl tak v souladu se zákonem. Ve svém rozhodnutí sice konstatuje, že vedle změn poměrů na straně nezletilé (zahájení školní docházky) dochází ke změně na straně matky - stěžovatelky (přiznání invalidního důchodu v částce 4.893,- Kč, přiznání sociálních dávek), avšak z tohoto zjištění nevyvodil správné závěry, namísto zvýšení výživného, resp. potvrzení rozsudku prvostupňového soudu, rozsudek změnil tak, že dokonce výživné snížil. Krajský soud tak dle názoru stěžovatelky rozhodl v rozporu s provedeným dokazováním, do svého rozhodnutí nepromítl zásadní změny, které nastaly jak na straně výživou oprávněné, tak na straně matky, rozhodl v rozporu s již konstantní judikaturou při vyměřování výživného podnikateli a tím porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Odůvodnění měnícího rozhodnutí je ve zřejmém rozporu s provedeným dokazováním a zjištěnými zásadními změnami poměrů na straně nezletilé a její matky. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je podle stěžovatelky vnitřně rozporné a nenaplňuje požadavek na řádné, přesvědčivé a vyčerpávající zdůvodnění rozhodnutí.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
V souzené věci odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, skutkové podklady z nichž vyšel při rozhodování soud prvního stupně a řízení doplnil za účelem aktualizace skutkového stavu listinnými důkazy, a to zprávami Úřadu práce České republiky, kontaktní pracoviště pro Šlapanice a Kuřim ze dne 26. 3. a 31. 3. 2014, doklady o platbách SIPO otce za leden - březen 2014, daňovým přiznáním otce za rok 2013, rozhodnutím o přiznání invalidního důchodu matce Českou správou sociálního zabezpečení Praha ze dne 25. 11. 2013, návrhem na nařízení exekuce pro dlužné výživné otce na nezletilou R., exekučními příkazy vydanými soudním exekutorem Exekutorského úřadu Brno - město dne 4. 3. 2014 pod č. j. 169 EX 3719/13 - 24 a 169 EX 3719/13-23 a pokladními doklady o platbách nájmu matkou ze dne 4. 3. 2014 a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání otce je důvodné a že jsou zde podmínky pro snížení výživného na nezletilou R.
Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud při rozhodování o výši výživného stanoveného otci přihlédl především k příjmům z podnikání otce nezletilé, k jeho další vyživovací povinnosti ke zletilé dceři Nikol, jakož i k možnostem a schopnostem matky najít si přiměřenou práci a dospěl k závěru, že pokles příjmu otce odůvodňuje při zohlednění jeho další vyživovací povinnosti ke zletilé, studující Nikol, od ledna 2013 mu výživné na nezletilou R. snížit na částku 2.500 Kč měsíčně. Pro období předcházející pak neshledal odvolací soud důvod pro jakékoliv zvýšení výživného na nezletilou R., požadované matkou, byť si je vědom zvýšení odůvodněných potřeb nezletilé, zejména v souvislosti s jejím nástupem do školy a zájmovou činností. Důvodem pro stanovení výživného otci vyšší částkou nebyla podle odvolacího soudu ani skutečnost, že matka měla v rozhodném období, v porovnání s dobou poslední úpravy výživného, mnohem nižší příjmy, resp. byla bez příjmu, když bylo pouze na ní, zda bude mít sama snahu nalézt si svým schopnostem a možnostem přiměřenou práci.
Výše uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní stížnost je tedy v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry odvolacího soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že do budoucna není vyloučeno, že může dojít ke změně rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
Ústavní soud ověřil, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu